Z trajektu je to jen nějaký ten krok do kopce a… kupodivu první, co nás ve Vallettě vítá, jsou červenobílé vlajky. Nejsou to ovšem praporce johanitů, ale fotbalového klubu FC Valletta, který se právě stal mistrem Malty. A pak na nás dýchla historie, z každého kamene, každého domu, každé ulice, Valletta je kamenným muzeem pod širým nebem, muzeem, které stojí již čtyři a půl století. Stoupáme nahoru do samého středu poloostrova Sciberras, který byl do roku 1565 neobydlený a stála na něm pouze pevnost San Elmo střežící vjezd do zálivu.

Valletta je nepochybně jedním z nejmenších hlavních měst světa, měří přibližně 600×1000 metrů a žije v ní pouhých 7000 obyvatel­. Od Městské brány až na druhý konec poloostrova k San Elmo protíná Va­llettu ulice Triq ir-Repubblica (Republic St.), vedoucí přes náměstí Pjazza San Gorg (St. George´s Sq.), kde stojí Velmistrův palác, bývalé sídlo Řádu rytířů sv. Jana Křtitele. Palác je přístupný veřejnosti, přestože v něm v součanosti sídlí maltský parlament a je také oficiální rezidencí maltského prezidenta (místnost, v níž přijímá například zahraniční návštěvy si turisté mohou též v některé dny prohlédnout, ale není nijak zajímavá ve srovnání s historickými sály). Chodby paláce zdobí brnění, portréty bývalých velmistrů řádu i výjevy ze slavných bitev. Zážitkem je zbrojnice s expozicí zbraní, které laik mnohdy dosud neviděl, například kombinace střelné zbraně a meče (angl. popsané jako sword-gun), nádherně zdobená děla, která hrozila Osmanůn i brnění samotných velmistrů řádu. Byl jsem na Maltě mj. i první květnový den, svátek práce je na Maltě volným dnem a vstup do všech památek a muzeí byl zdarma.


Valletta z trajektu


První pohled za Victoria Gate

Na Triq ir-Repubblica stojí i Národní archeologické muzeum v bývalém Domě rytířů z Provence. Hned v přízemí jsou nejúchvatnější expozice, které vyprávějí o prastarých civilizacích ostrova. Na Maltě se první zemědělci usadili přibližně před 7200 lety, jejich období se nazývá „Ghar Dalam“ podle stejnojmenné jeskyně, v níž byly nalezeny kosti přibližně 7000 zvířat, která žila před 180–18 tisíci lety (mj. zakrslí sloni, kteří žili na většině středomořských ostrovů). Pozdější stavitelé sta­rých chrámů pravděpodobně uctívali Matku Zemi – bohyni plodnosti, jejíž sochy se našly v pozoruhodném množství téměř ve všech maltských chrámech. V Národním archeologickém muzeu jsou figury bezhlavých sedících žen nalezených v roce 1949 v chrámu Ha­gar Qim, které podle některých vyrytých otvorů mohly původně nést hlavy. Jsou to figury žen plných postav, bohyně plodnosti v neolitu a štíhlé linie, to nejde dohromady. V Hagar Qim byla nalezena i další vystavená soška – tzv. „maltská venuše“, stojící a taktéž bez hlavy. Ve vitrínách muzea jsou i sošky žen ležících na boku na lůžku (symbolizujících snad věčný spánek), nalezené v Hypogeu – především 12 centimetrů dlouhá soška tzv. Ležící dámy. Z podobných nálezů – nejen na Maltě – usuzují někteří vědci, že tehdejší společnost byla matriarchální a jejich teorie pojednává o univerzální neolitické víře v „Matku Zemi“, dnes se o ní opírá i feministické hnutí. Myšlenka romantická a půvabná (nijak nová, už v roce 1861 vyšla publikace Das Mutterrecht, jejímž autorem byl švýcarský historik náboženství Johann Jacob Bachhofen, tato kniha se stala základním kamenem matriarchální teorie), dodává těm kamenům ve vitrínách zvláštní kouzlo, maličko mi připomíná dávnější pobláznění ušlechtilým divochem.

V průvodci Lonely Planet jsem se dočetl, že ubytování ve Vallettě je až na pár výjimek smutně fádní. Každopádně bývá brzy vyprodané a především v sezóně je nutné si ho zařídit déle dopředu. Jednodušší je ubytovat se ve Sliemě naproti přes vodu, trajekt stojí 1,5 € na osobu (za 10 € můžete libovolně jezdit celý týden), jen je nutné počítat s tím, že první ranní trajekt vyjíždí z nábřeží ve Sliemě v 7 ráno a poslední se vrací v 18:15 (ve volné dny končí ještě dříve). Zároveň bych rád dodal, že pokud dáváte o dovolené přednost divočejšímu nočnímu společenskému životu, je vhodné vybrat si jako základnu nikoli poklidnější Vallettu, ale St. Julian´s ještě kus za Sliemou. Množství diskoték, kasin, barů a restaurací jede do ranních hodin, spát tam nemá význam chodit, hladina hluku je i přes noc vskutku vysoká. Malta už dávno není idylkou pro romantiky, ale továrnou na turismus. Taháním peněz z kapes turistů jsou i tzv. audiovizuální pořady Malta Experience, nikdy jsem nebyl příznivcem těchto „experience“, na které narazíte i ve Vallettě. Valletta je ovšem nádherná, architektonicky jednolitá a vlastně ve stavu, v jakém ji opustili maltézští rytíři. Valletta, to jsou uličky dolů a zase nahoru, zahrádky restaurací, staré paláce a kostely, připomínající například ztroskotání lodi s uvězněným apoštolem Pavlem na Maltě i okouzlující a praktické arkýře na domech. Někde kamenné, jinde dřevěné, jednou šedivé a podruhé pestře barevné, tamhle se z něj dívá mezi záclonkami babička, nebo v jeho otevřených oknech věší paní domu prádlo. Arkýře donutí zvednout hlavu.


Arkýře


Arkýře

Dílo maltézských rytířů se nezhroutilo, jejich nezdolný duch je dodnes cítit uvnitř mocných hradeb Valletty. Jedním z divů jejich barokní architektury je katedrála sv. Jana, kterou postavili podle návrhů Gerolama Cassara v letech 1573 – 1578. Po stránách hlavní lodi je osm zdobených bočních kaplí, rozdělených podle národů řádu – po jedné straně Německá, Italská, Francouzská a Kaple rytířů z Provence, po druhé straně Kastilsko-Portugalská, Aragonská, Kaple rytířů z Auvergne a Kaple nejsvětější svátosti. Skvostem katedrály je i Caravaggiův obraz Stětí Jana Křtitele o rozměrech 361×520 centimetrů (Caravaggio byl za toto příliš naturalistické ztvárnění popravy Jana Křtitele kritizován). Maltézští rytíři Caravaggia dokonce přijali do řádu, ale díky své prchlivosti a zálibě v pouličních rvačkách si je znepřátelil a musel z Malty prchnout. V kryptě katedrály na věky odpočívá Jean Parisot de La Valette, rytíř, jemuž hlavní město Malty vděčí za život i své jméno. Na jeho hrobu byl vytesán nápis:
Zde leží La Valette,
hoden věčné cti,
ten, který byl metlou Afriky a Asie,
a štítem Evropy,
odkud vyhnal barbary svými svatými zbraněmi,
první, kdo byl pohřben v tomto milovaném městě,
jehož byl zakladatelem.

Jean Parisot de La Valette byl velmistrem Řádu johanitů (později Maltézský řád) v době tzv. Velkého obležení Malty v roce 1565. Jako sedmdesátiletý (některé údaje hovoří o věku 67 let) velel obraně ostrova, kterou jsem v úvodu nazval jedním z nejhrdinštějších dobrodružství, jaké za tisíce a tisíce let napsaly dějiny válečnictví. Úhlavním nepřítelem Řádu johanitů byl sultán Sulejman I., zvaný tureckými historiky Zákonodárce. Během svého dlouhého panování osobně vedl 13 vojenských tažení, mj. proti Peršanům, Vídni, Bělehradu, Rhodu, do Uher (v bitvě u Moháče padl i český král Ludvík Jagellonský), válčil i v jižní Itálii, dnešní Moldávii a na Korfu. V roce 1522 po půlročním obléhání ostrova Rhodos nabídl bránícím se rytířům Řádu johanitů čestné podmínky, pokud se vzdají – svobodné odplutí z ostrova a navíc i se zbraněmi a majetkem. Johanité „bloudili světem“ než se v roce 1530 vylodili na Maltě, kterou jim darovali španělský král Karel V. s papežem Klementem VIII. Rytíři se brzy stali trnem v oku osmanského vládce, protože ze své maltské základny kontrolovali západní Středomoří a byli metlou pro muslimské piráty, kteří hrozili nejen na moři, ale pravidelně přepadávali pobřeží křesťanských zemí (např. v roce 1551 se muslimští piráti vylodili na maltském ostrově Gozo a unesli do otroctví téměř veškeré obyvatelstvo, odhaduje se pět až šest tisíc lidí). K nejkrvelačnějším pirátům patřili Chajruddín Barbarossa, Dragut a Pijal-paša, všichni tři byli admirály osmanského loďstva a Dragut s Pijal-pašou veleli i Velkému obležení). Pro osmanského sultána byly aktivity johanitů vyhlášením války.


Valletta


Večerní nálada na nábřeží ve Sliemě s výhledem na Vallettu

19. května 1565 se u maltských břehů objevilo osmanské loďstvo čítající až 30 000 vojáků, dalších asi 18 000 posil dorazilo v průběhu bojů především ze severoafrických přístavů. Velmistr Jean Parisot de La Valette bránil ostrov s přibližně pěti stovkami řádových rytířů, kterým pomáhalo na 2000 především španělských a italských žoldnéřů a 3500 maltských mužů. Valletta tehdy neexistovala, poloostrov Sciberras chránily jen hradby pevnosti San Elmo a johanité sídlili na poloostrově Birgu. Právě na San Elmo směřoval první osmanský útok, pevnost hájilo pouze 52 rytířů a přibližně osm stovek vojáků. Zkušený pirát a válečník Dragut (Turgut Reis) rozmístil dělostřelectvo mj. na mysu Tigné Point, jehož výběžku do moře se dodnes říká Dragut Point. Až po 31 dnech dělostřelecké palby a početných útoků osmanských pěšáků pevnost padla a z její posádky se údajně zachránilo pouze pět mužů, kteří doplavali k pevnosti St. Angelo. Osmanská armáda ztratila na 8000 padlých, výstřel z děla z pevnosti San Elmo zranil i admirála Draguta, kterému bylo již 80 let a po šesti dnech svým zraněním podlehl. Jeden z osmanských velitelů se s pravou orientální výmluvností obával dalších ztrát: „Alláhu, když nás tento malý syn přišel tak draho, jakou cenu budeme muset zaplatit za jeho velkého otce?“ 24. června, kdy se slaví narození sv. Jana Křtitele, přibili Osmané na kříže bezhlavá těla padlých rytířů a poslali je po vodě na druhou stranu zálivu k pevnosti San Angelo. Velmistr Jean Parisot de La Valette odpověděl nekřesťansky – rozkázal do osmanských pozic vystřelovat z děl hlavy popravených zajatců. Osmanská ofenzíva se poté soustředila na pevnost San Angelo na poloostrově Birgu a baštu sv. Michala na poloostrově Senglea. Zdánlivě nekonečné útoky osmanské armády pokračovaly až do začátku září, ale s přibývajícími ztrátami ztrácely sílu a když 8. září přistála na Maltě očekávaná flotila ze Sicílie s 11 tisíci španělskými vojáky, demoralizované zbytky osmanské armády kvapně opouštěly bojiště. Osmanské ztráty se odhadují na 25 až 35 tisíc mužů, obranu Malty nepřežilo 250 rytířů a dalších několik tisíc vojáků a dobrovolníků. Rozzuřený osmanský sultán se rozhodl pomstít křesťanskému světu a v příštím roce podruhé vyrazil s obrovskou armádou na Vídeň (v roce 1529 byl donucen od bran Vídně ustoupit). K Vídni ale nedorazil. Když jeho stotisícová armáda obléhala uherský Szigetvár, zemřel ve svém stanu ve věku 72 let pravděpodobně na infarkt a Osmané po dobytí Szigetváru zamířili zpět do Istanbulu.

Mimochodem, ten, který dobýval celý svět, nedává Turkům usnout ani ve 21. století. O životě sultána Sulejmana I. byl natočen turecký seriál, v němž se ovšem děj odehrává spíše v harému než na bitevních polích. Hybatelem dějin tak není sultán, ale jeho ženy. Toho zneužívají vládnoucí turečtí politici a proti seriálu o sultánovi, který je v dnešním Turecku vnímán jako druhý nejvýznamnější velikán národní historie, štvou a žádají potrestání těch, kteří podle nich špiní tureckou historii.

Velmistr Jean Parisot de La Valette přežil svého nepřítele pouze o dva roky. Ale jaké dva roky! De La Valettovým snem bylo město, jehož hradby zastaví jakýkoli další turecký útok. Už 28. března 1566 byl položen základní kámen nového opevněného města na poloostrově Sciberras, kde dosud stála pouze pevnost San Elmo. Jeho projekt podpořil i papež vděčný za statečnou ochranu křesťanského světa a poslal na Maltu kromě peněz i svého nejlepšího vojenského architekta Francesca Laparelliho, který mj. spolupracoval s Michelangelem na vatikánské bazilice sv. Petra a vylepšoval opevnění Andělského hradu v Římě. Laparelli dorazil na Maltu v prosinci 1565 a již v lednu předkládal velmistrovi první myšlenky a plány na výstavbu hrdého opevněného města na obdélníkovém půdorysu s devíti podélnými a dvanácti příčnými ulicemi. Laparelli počítal nejen s obrannými prvky, ale také hodlal zpříjemnit obyvatelům nového města jejich každodenní život, vyprojektoval i kanalizaci a systém likvidace odpadu, navíc uspořádání rovných ulic funguje jako přirozená klimatizace, od moře jimi profukuje vzduch a zpříjemňuje klima ve městě. Budoucí Valletta měla svým praktickým fungováním předčit všechna města tehdejšího křesťanského světa. Na zahálení a odklady nebyl čas, na stavbě opevněného města pracovalo až 8000 dělníků a otroků, kteří vyhloubili i 18 metrů hluboký příkop, který oddělil poloostrov od pevniny, bašty byly vysoké až 47 metrů. Velmistr Jean Parisot de La Valette se pohledu na dokončené město nedožil, v díle pokračovali jeho nástupci Pietro del Monte (první brána na místě Victoria Gate nesla jeho jméno) a Jean l'Evesque de la Cassière. Už za del Monteho v roce 1571 rytíři přemístili své sídlo z poloostrova Birgu (dnešní Vittoriosa) do Valletty, přestože řada významných budov včetně katedrály ještě nestála. Od roku 1570 již na Maltě nepůsobil ani Laparelli, stavební práce dále vedl jeho žák Gerolamo Cassar.

Tak se zrodila Valletta…

Maltské střípky, 4. díl: Hypogeum Ħal Saflieni
Maltské střípky, 3. díl: Mdina
Maltské střípky, 2. díl: megalitické chrámy Hagar Qim a Mnajdra
Maltské střípky, 1. díl: Marsaxlokk