Přesun na ostrov Lombok sliboval komplikace. Zvláště, nebyl-li předem zamluven. Prostě jsme vyrazili na letiště v Jakartě a dále se uvidí. Budeme-li mít štěstí, poletíme co nejdříve na Lombok. V opačném případě jsme ochotni změnit trasu dovolené a letět na další vytipovaná místa v Indonésii, kam létá státní letecká společnost Garuda. Všechny ostatní společnosti (a v Indonésii jich je těžko ke spočítání) jsou na černé listině EU a štěstí nehodláme dráždit. U okénka Garudy dostáváme informaci, že letadlo letí za dvě hodiny, ovšem místa jsou jen v executive class a cena je dvojnásobná proti normální letence (ta stojí 2500 Kč). Rinjani ale láká, zatneme zuby a jsme odbaveni, pohoštěni v executive lobby Garudy a čeká nás jedenapůlhodinový let na Lombok. Vzali jsme si z toho poučení, že vyrazit na letiště tzv. naslepo je sice napínavé, ale pravděpodobně se prodraží.


Kilometry a kilometry po kořenech

Z letadla krátce před přistáním poprvé vidíme Gunung Agung, nejvyšší horu Bali, jakoby ji mraky nadnášely. Tuhle sopku uvidím v příštích dnech ještě dvakrát – od kráteru Rinjani a v západu slunce z pláže Senggigi. Přistáváme po dešti na malém, sluncem zářivě nasvíceném letišti a kupujeme za letištní paušál cestu taxíkem do hlavního města Mataram a po prohlídce vyrážíme dalším taxíkem na sever na pláž Senggigi, kde nás čeká večerní koupel. Taxi je na Lomboku levné a neobjevil jsem příjemnější způsob dopravy. Nejrozšířenější a nejspolehlivější jsou modré taxi Bluebird, které jezdí i na Bali, ovšem řidiči na Lomboku jsou o chloupek vychovanější. Pokud nám kdokoli nabízel přesun vlastním vozem za „good price, sir!“, vždy to byla cena přibližně dvojnásobná proti ceně taxi (přestože tvrdili opak).

Senggigi, to je jiná káva než špína na jávských plážích (nejlidnatější indonéský ostrov opravdu není ideálním místem pro plážové radovánky). Senggigi, ale není žádná domorodá vesnička, nýbrž shluk hotýlků a resortů podél pláže, výborné restaurace, směnárny, jednoduše řečeno klasické turistické středisko. Stačilo ale vyrazit několik kilometrů na sever a ty romantické pláže a zátoky! Naprosto opuštěné. Senggigi je přeplněné nabídkou aktivní dovolené – výlety na okolní ostrovy (především na Komodo s třímetrovými draky), potápění kolem ostrůvků Gili a asi nejrozšířenější výstup na sopku Rinjani.

Na Rinjani lze vyrazit na libovolný počet dní od dvou do pěti, nejlevnější je výstup ke hraně kaldery ve výšce 2500 metrů (kolem milionu rupií). Atraktivnější, delší a dražší jsou několikadenní výlety s následujícím sestupem k jezeru v kaldeře, vykoupáním v horkých pramenech a výstupem na vrchol. Výstup je bez místního průvodce zakázaný a tak jsem si v jedné kanceláři domluvil dvoudenní výlet se sestupem k jezeru. Prodejce byl naplněn horlivostí ve vysvětlování, jak je právě pro jeho společnost důležitá spokojenost zákazníka. Vykresloval, že půjdu sám, budu mít k dispozici průvodce a nosiče, který ponese vše potřebné a – „vy budete jen fotografovat“. A snad mi nebude vadit, kdyby měli jednoho nebo maximálně dva další zájemce. V ceně jsou tři jídla denně (to jsem ještě netušil, jak tato zdánlivě příjemná záležitost bude zdržovat a znepříjemňovat výstup), pití, ovoce, stan, spacák, matrace a samozřejmě ranní odvoz do vesničky Senaru (600 m. n. m.) pod masívem Rinjani, v níž trek začíná.


Tropický liják se vyčerpal

Byl jsem zvědav, jak bude vše fungovat podle slibů toho, jemuž je má spokojenost na prvním místě. Všechno šlo podle plánu – asi dvě hodiny. Tolik zabral přesun autem do Senaru. Řidič mě rychlostí, kterou jsem se indonéským výrazem hati, hati (opatrně) snažil mírnit, dovezl v určenou dobu do jakési malé restaurace či spíše bufetu v Senaru. Tady prý dostanu snídani a dozvím se další. A čekám. A čekám. Přibližně za půl hodiny se objeví nikoli průvodce, ale slečna z New Yorku, která si taktéž zaplatila trek na Rinjani. Za další půlhodinku se objeví další slečna, zřejmě servírka a nabízí palačinku a kávu k snídani. Ještě asi čtvrthodinka a přichází – konečně! – průvodce. Ihned informuje, že čekáme na další, je nás dohromady 12. Ptá se, zda mám namířeno až na vrchol a když vysvětluji, že mám zaplacen sestup do kaldery k jezeru a zítřejší návrat, okamžitě tvrdí, že to nelze stihnout a že pokud bych chtěl sestoupit k jezeru, jedná se již o třídenní trek. Jo, jo, zákazník na prvním místě. Po snídani mě průvodce seznámil s nosičem, který bude zároveň mým kuchařem a dále čekal na ty, které neprobudili v pět ráno a kteří ještě do Senaru nedorazili. Budu na ně čekat i já, téměř čtyři hodiny v tzv. Position II. Vyrazil jsem napřed sólo, zabloudit se na Rinjani nedá, cestička nahoru je jediná a viditelná. Výstup na Rinjani je vlastně celodenním stoupáním po kořenech stromů, které slouží jako nekonečné schodiště. Pozitivním zjištěním je překvapivá nepřítomnost komárů a všeho obtěžujícího hmyzu.


Půl šestá ranní

Trek na Rinjani lze na internetu dopodrobna nastudovat. Na rozdíl od Merapi, kde nenajdete jedinou aktuální nabídku či mapu, Rinjani je turistickým lákadlem a výstup podle toho vypadá. Rozhodně neočekávejte opuštěné bloudění džunglí. Po cestě je několik odpočívadel, které slouží k nabrání sil a uvaření jídla. Bohužel jsem díky brzkému vstávání a docela slušnému tempu dorazil z Position I na Position II, kde se obědvá, s dvouhodinovým náskokem na průvodce a další kolegy z „mé“ skupiny. Se mnou byly na Position II lidé z jiné agentury, rozdělali oheň, vařilo se, jen pro mě nic. A když dorazili ti správní, zase se vařilo a jedlo a já poseděl a poležel čtyři hodiny v kouři, před kterým nebylo kam utéct, protože kolem byla neprostupná zeleň. Přemáhala mě malátnost, cítil jsem, že další hodina v kouři by mně rozhodně neprospěla a raději jsem vyrazil. Prales se táhne až do Position III ve výšce 2000 metrů, odkud je poprvé vidět okraj kaldery. Dvouhodinový tropický liják, který proměnil cestu ke kaldeře v potok, se konečně vyčerpal. Většina lidí byla promočená, neboť byla zcela nepřipravena na podobné podmínky. Jejich noc bude krutější než ta moje, já oblékám suché termoprádlo, v této výšce je překvapivě chladno. A vlhko. Průvodci staví stany, večerní slunce proniklo mraky a nádherně nasvítilo okolí. A už se zase vaří, zase se valí dým. Nosiči nemají práci, po které bych příliš toužil. Navíc jejich způsob nošení nákladu je pro nás nepochopitelný. Na bambusové tyči mají zavěšeny na každém konci jeden koš, tyč přehodí přes ramena a stoupají svižným krokem nahoru. Jejich podíl na celkové sumě (1 200 000 rupií), kterou jsem za dvoudenní výlet zaplatil, je nepatrný, tipuji maximálně dvě stovky tisíc a tak jsem tomu svému ještě jednu stotisícovku na konci výletu přidal.


Barujari (Nový prst) se do současné podoby zformoval během aktivity v letech 1994 a 1995.

Po čtvrté ranní vyrážíme ke kráteru, zbývá posledních 1,3 km. Nahoře jsou desítky stanů a kolem nich… děs, svahy Rinjani se staly jednou velkou toaletou. Jakmile uděláte krok stranou, narazíte na užitý toaletní papír. Kaldera je nepopsatelná, vysoké kolmé stěny končí v jezeře uzamčeném v jejich spárech, v jezeře, z něhož vystupuje kráter aktivní sopky. Zdánlivě blažený obraz, pohádková scéna, ale jak nezkrotná a smrtelná umí být, když z ní bouří oheň. Jak děsivé musely být exploze, které vyformovaly tyhle klenby. Nic nedělám, odevzdávám se té zabíjející kráse na celé hodiny, bohužel v žádné intimní atmosféře, dekorativním rámem jsou desítky stanů, stovka lidí a toaletní papír. A vpravo se v dálce za mořem objevuje špička nejvyšší sopky Bali Gunung Agung (3142 m). Pod sopkou rozeznávám tři malé ostrůvky na pobřeží Lomboku – Gili. Prý jsou příliš turistické, doslova přeplněné turisty, jak jsme se dočetli v průvodci a jak nás varovali domorodci. Kdo to napsal a tvrdil, zřejmě nikdy nebyl např. na italských plážích.


Na bambusové tyči mají zavěšeny na každém konci jeden koš, tyč přehodí přes ramena a stoupají svižným krokem nahoru

Sluneční paprsky pronikají do kaldery nesměle a pomalu, teprve kolem osmé hodiny se rozzáří světlem i kráter Barujari. A všude kolem lelkují opice. I v této nadmořské výšce stojí nejeden strom a nahlížím opicím do jejich rodinných krbů a her. Čítával jsem o jejich drzosti, jak se dovedou vetřít dokonce do zavřených stanů, ukrást jídlo a rozházet věci. Tentokráte se zdá, že si nikoho příliš nevšímají. Buď si nakradli vše potřebné v předchozích dnech, nebo jsou již přítomností početných dvounožců znuděné. Posedávají ve větvích, sem tam si s něčím pohrávají, nezdá se, že by je kdokoli zajímal.

Kaldera Rinjani se do současné podoby vytvořila pravděpodobně ve 13. století, ale o sopečné činnosti Rinjani za posledních 1000 let se mnoho neví. Ve 20. století byla sopka docela poklidná a omezila se na občasné výtoky lávy. V posledních dvou letech je však aktivní a výstup na sopku byl úřady nejednou zakázán. Titulky na internetových stránkách národního parku, založeného v roce 1997, křičely začátkem letošního léta, že z kráteru Barujari vytéká láva do 200 metrů hlubokého jezera Segara Anak (Dítě moře), jehož teplota se zvýšila z 21 na 35 stupňů. Kouř stoupal do dvoukilometrové výše. Barujari (Nový prst) se do současné podoby zformoval během aktivity v letech 1994 a 1995. Ten rok zemřely tři desítky lidí zavalených proudem bahna.


Kaldera Rinjani, v pozadí vpravo Gunung Agung

Je kolem deváté hodiny a krátce rozmýšlím, zda mi zbývá čas na sestup k jezeru a návrat. Sestup je velmi příkrý, opatrnost by měla být na místě, nejeden vážný úraz je varováním. Dalším lákadlem jsou horké prameny v kaldeře. Cesta k nim ovšem trvá nejméně dvě hodiny, další tři výstup zpět. K tomu připočítávám nejméně hodinu odpočinku na opláchnutí unavených nohou v horké vodě. A pak se musím vrátit do Senaru. V Indonésii se stmívá již v šest hodin večer a tento plán je tedy na hraně. Průvodce nabízí, že si můžu trek prodloužit a zůstat s nimi další noc a dokonce vystoupit na vrchol. Je to příkrý krpál, ale je z něj neskutečný výhled nejen na jezero v kaldeře, ale i na Tamboru, sopku na sousedním ostrově Sumbawa, která v roce 1815 vybuchla silou VEI 7. Tato exploze je považována za největší sopečný výbuch v posledních dvou tisíciletích. Nakonec vše vzdávám vzhledem k tomu, že mě čeká žena v Senggigi. Cesta dolů je rychlejší, ale nebezpečnější. Po včerejším dešti je mokro a po kořenech to zákeřně klouže. Navíc jakoby kořeny vytvářely vyšší schody než cestou nahoru, dopady na kolena jsou tvrdé. A tento náročný sestup po kořenech je dlouhý nejméně 7 kilometrů.

Možná se vám budou hodit internetové stránky:
www.lombok-network.com
www.lombokmarine.com
www.lombokrinjanitrek.org
www.rinjaninationalpark.com
http://rinjanionline.com