Abych byl přesný, není to Krakatoa. Ta zmizela během série gigantických smrtících explozí koncem srpna 1883. Na ostrůvku Krakatau se původně tyčila hned trojice sopek – Perbuatan (120m), Danan (450m) a Rakata (820m). Dvě třetiny ostrova se zhroutily do moře, zůstal jen svah kráteru Rakata. V roce 1927, tedy 44 let po zkázonosné erupci, se nad hladinou moře objevil nový kráter, který dostal jméno „Anak Krakatoa“, tj. Dítě Krakatoy. A toto dítě rostlo a rostlo až do dnešních asi 400 metrů výšky nad mořskou hladinu. A že umí zlobit a bouřit již nejednou prokázalo, naposledy v září 2009.


Večerní koupel pod Krakatoou

V onom roce 1883 se obyvatelé pobřežních vesnic aktivitou vulkánu zprvu nijak nevylekali, vždyť k pobřeží je to kolem 50 kilometrů. Jenže Krakatoa vybuchla strašlivou energií (VEI 6). Sesuvy neuvěřitelného množství horniny a vulkanického materiálu do podmořské kaldery zvedly nepředstavitelné vlny vysoké až 30 metrů, které zdevastovaly hustě zalidněné pobřeží Sumatry a Jávy. Zničeno bylo na 165 vesnic a o život přišlo kolem 36 000 lidí. Na Sumatru se přiřítily i smrtonosné pyroklastické proudy a zabily další tisíce lidí.

Vystupujeme z taxíku na jakartském autobusovém nádraží a nejbližší lelkující domorodec se hned ptá, kam máme namířeno. Vyslovím Carita beach a okamžitě se rozezní ozvěna, to desítky hrdel, snad celé nádraží volá Carita, Carita a všichni ukazují jedním směrem k postaršímu autobusu. Chlapík před ním vynese cenu 50 tisíc rupií za osobu (tj. asi sto korun) a ubezpečujeme mě, že vyrážíme během několika minut. Jen co usedneme na volná sedadla, všimnu si, že na předním skle autobusu je vyvěšen ceník – cesta do Labuanu, což je konečná nedaleko Carita beach stojí 19 tisíc. To budeme řešit až za jízdy. Opravdu jsme za několik minut vyjeli. Do autobusu se na každé křižovatce nacpali muzikanti a přehráli nějaký ten hudební kousek. A žádali odměnu. Brzděme, říkali jsme si, ujeli jsme teprve 15 minut z předpokládaných 4 až 5 hodin a již druhé „kapele“ dáváme za představení peníze.

A pak si přišli pro svých dvakrát 50 tisíc. Ukazuji na přední sklo a tvrdím, že cena je, jak napsáno. Prý pro studenty. Předvádím smích, vysvětluji, že přeci nejsem první den v Indonésii a navíc mu cenu přeříkám v jeho rodném jazyce společně s několika dalšími výrazy. To zabírá, každopádně hned mají dojem, že tenhle bílý bohatec má z naší země zkušenosti. Zavolal tedy posilu. Zkoušejí to znovu přes cenu za studenty, a kdo ví za co ještě, možná za matky s dětmi, možná sleva pro poslance, možná na skle zapomněli cenu z roku 2000. Nechám se obměkčit, přece jen má kapsa je proti jejich výrazně plnější a sám určuji konečnou cenu. 30 tisíc za osobu a další diskuse zbytečná. Přišli ještě dvakrát, ale pochopili, že 30 tisíc je konečných a platit budu až na konci cesty. Až mě vysadí skutečně tam, kde mají. Tedy v městečku Labuan odkud jezdí na Carita beach angkot či bemo, tedy místní malý minibus. Dohadování o ceně mě čeká ještě dvakrát. Nejdříve před cestou z autobusového terminálu do centra Labuanu a poté, když přestoupím na další bemo směr Carita beach. Autobusem neustále někdo prochází, nabízí se vody a řada dalších nápojů, většinou nechutných umělých, ale i hračky, propisky, cokoli. Samozřejmě to zdržuje a čas jízdy se vleče, ale alespoň si někdo sem tam přivydělá drobák.


Z kráteru vulkánu Krakatoa se řítí malé pyroklastické prou­dy

Sedá si k nám chlapík představující se jako průvodce s dlouholetou zkušeností a předává vizitku. Ptá se, zda chceme na Krakatou nebo do národního parku Ujung Kulon, posledního útočiště vzácných jávských nosorožců. Vysvětlujeme, že míříme na Krakatou a on ukazuje album fotografií se slovy, že má posádku, loď, že to bude levnější, než když pojedeme až na turistickou a drahou Caritu. Ptám se tedy na cenu, samozřejmě je na stejné úrovni, na níž jsme již domluveni s organizací Java Rhino. A jeho album mě vysloveně odrazuje. Většinou se jedná o fotky majitele alba a velmi mladých a blonďatých turistek, žádná loď, žádný hotel, jen na jedné či dvou dřevěná bárka s lidmi plující mangrovníkovým porostem. Vysvětluji mu, že pro činnost průvodce by byly skutečně lepší fotografie upřesňující jeho působení, že fotografie s dívkami mě nezajímají. Ještě několikrát naléhá, pak mi uraženě odebere vizitku a konečně máme pár minut klid. A kolem autobusu vidíme jávský venkov. Vesničky a rýžová pole, všude dostatek nepořádku, dojem, že Carita beach bude jeden velký bordel, kde ani nohu do moře nestrčíme, je stále silnější. Posádka ještě dvakrát či třikrát přijde, abych zaplatil, tentokráte s trikem, že potřebují na benzín, ale odmítám.

Konečně Labuan. Dojeli jsme i bez mých peněz na benzín (jak překvapivé). Platím, a přestože nevystupujeme z autobusu sami, jsme jediní, koho obklopili místní „bemáci“. Ptám se na cenu jejich rozpadajícími se vozítky do centra, tedy několik kilometrů. Nejdrzejší z nich vyřkne 50 tisíc za osobu a spustí sérii mých hlasitých a ostrých vět, které ukončí jakékoli dohadování, na něž nemám skutečně náladu, zvláště začínají-li na takto zlodějských částkách. (Za 100 tisíc bych mohl jet nejméně 30 kilometrů taxíkem.) 10 tisíc za oba je maximum, ale dobře vím, že je to pro ně dobrá cena. Nejdrzejší již ani nehlesne, tón ostatních zcela zkrotl, jeden z nich slušným a klidným hlasem pronese – pane, pojďte. Nabízí i odvoz až na Carita beach, ale nedohodneme se, neboť nehodlám stokrát dlouhé minuty diskutovat o tomtéž, dobře vím, že toho si s různými řidiči užiji v příštích indonéských týdnech dost a dost. Mimochodem, za půl milionu rupií by mě na Carita beach dovezl taxikář z Jakarty.

Sunset View hotel má sice bazén, ale pokoje jsou nepříliš čisté a bez moskytiéry. Ale co bych chtěl za v přepočtu asi 350 českých. Moskytiéry jsem zahlédl snad v jediném resortu na pobřeží ostrova Lombok – to bylo mé největší překvapení v Indonésii. Komáři samozřejmě v pokojích byli a tak jsem většinou zavěšoval moskytiéru svou (vystřídali jsme ubytování od 150 korun za pokoj do více než 2000). Přímo v hotelu má kancelář agentura Java Rhino Eco Tour a nás přivítal průvodce představující se jako Lampung, což je přezdívka podle kraje jeho původu na jihu Sumatry. Protože se na Krakatau oficiálně bez místního průvodce nesmí, vybrali jsme si z internetových stránek Java Rhino dvoudenní výlet s výstupem na Anak Krakatoa a noclehem na pláži na ostrově Rakata. Na nejvyšší bod ostrova Rakata (800 m), posledního pozůstatku erupcí roztrhaného ostrova Krakatau, jsme se chystali další den a těšili se na „letecký“ výhled na Anak Krakatoa. Cena i program byly dohodnuty předem (přes 4 miliony rupií). Lampung slíbil, že pro nás bude mít rychlou loď se dvěma motory a dvoučlennou posádku, k tomu kuchaře a on sám bude za vše odpovědný průvodce. Večerní procházka kolem pláže Carita bylo to nejhorší, co jsme v Indonésii viděli. Bordel. Skládky. Špinavé moře. Odporné moře. Stoky tekoucí do moře. Tady se opravdu nedalo koupat. Naštěstí hned ráno vyjíždíme do čistších končin a čekají nás neobydlené ostrovy. A večeře? Pokud si ji dáme v hotelu, dojdou koupit jídlo do pouličních stánků přes ulici a prodají nám ji za tu strašlivou námahu mnohem dráže. Takže lépe něco u stánku.


Rozervané svahy vulkánu

Moře je klidné, před vyplutím kontroluji zásoby vody a záchranné vesty, bez ostatních věcí se v nejhorším případě obejdeme. Loď se řítí nad vlnami, ve vodách Sundského průlivu bohužel vidíme spoustu odpadu, je evidentní, že tady se všechno hází z lodí do moře. Za půl hodiny se pobřeží Jávy ztrácí v oparu a před námi vystupují z moře náznaky skal několika ostrůvků. Uprostřed poznáváme Anak Krakatau. Na vrcholku se do dálky třpytí ve slunci síra, za hodinku tam budeme stoupat. Lampung vysvětluje, že ke kráteru nemůžeme, sopka je příliš nevyzpytatelná, musíme zastavit v tzv. „first level“, vyvýšenině asi v polovině hory. Na pobřeží, ke kterému se blížíme, roste i v těchto drsných vulkanických podmínkách tropický les. Když Anak Krakatoa řádí, vyvrhuje vulkanický materiál opačným směrem a tam neroste nic. Ale spolehněte se na to…

Cesta nahoru je rozervaná jako by ji láva a zemětřas trhaly napůl. Výstup je krátký a jsme ve first level. Země je horká, valí se z ní dým, cítíme síru. A strašlivou energii této sopky. Možná vybuchne takovou zběsilostí zase až za více než tisíc let, kdo ví. Lampung vypráví, že domorodci věří 400leté periodě. Dostávám bláznivý nápad a provokuji Lampunga – nahoru se opravdu nesmí? Vždyť sopka je klidná, je to jen čtvrthodinka chůze do kopce, chtěl bych se podívat do kráteru. Lampung je přesvědčivý ve svém NE. A uplynou jen minuty. Možná pět, možná deset, nepočítal jsem je. A z kráteru se vyvalí tmavý kouř, stoupá do výše snad několika stovek metrů, valí se další, ten pohyb znám, to jsou pyroklastické proudy. Ten typický pohyb, začíná se to valit dolů po svahu, přestávám natáčet video, ne, díky Bohu to nakonec stoupá do výšky. Jsme 200 metrů od malých pyroklastických proudů. Naštěstí se Anak Krakatoa jen zlehka předvádí. Z kráteru však nevychází žádný zvuk, do uší se opírá jen vítr, erupce před námi jsou tiché. To v onom roce 1883 byl při nejmohutnější explozi staré Krakatoy zaznamenám prý nejsilnější zvuk novodobé lidské historie. Výbuch byl slyšet až na ostrov Rodrigues vzdálený téměř 5000 km. Procházíme se v povoleném prostoru, všude jen šedočerná láva, některé vyvržené kusy jsou větší než já.


Nehostinné prostředí na sopce Anak Krakatoa

Díky Karlu Čapkovi je jméno Krakatoa (a krakatit) symbolem pro vše zničující explozi. Odkud ale jméno pochází? Lampung vyprávěl pravděpodobně jen legendární příběh, v němž se kapitán lodi, která připlula z dalekých končin, ptal domorodců na jméno ostrova a vulkánu. Domorodci mu nerozuměli a to se snažili cizinci sdělit ve vlastním jazyce. A kapitán slyšel něco jako „krakatau“. Lingvisté pak hledají původ slova např. v sanskrtu ve výrazu karkata, což je nějaký krab. Podle dalších zdrojů je „krakatau“ podoba křiku papoušků. Po necelých dvou hodinách se vracíme k lodi a obeplouváme ostrov. Z kráteru se neustále kouří, plyny ale stoupají vzhůru. Pobřeží je skutečně nehostinné, nic než pozůstatky sopečných erupcí.

Po dvou hodinách odplouváme směrem k černé pláži ostrůvku Rakata. Celou cestu se nám Anak Krakatoa předvádí a nepřestává se svými kouřovými signály. Přistáváme a kuchař se hned ujímá svých pracovních povinností. My se procházíme po černočerném písku mezi obrovskými lávovými kameny a rozvětvenými barringtoniemi (barringtonia asiatica). Tyhle stromy jsou na pobřeží ostrova hojně rozšířené. Jejich plody se udrží na mořské hladině a díky odolnosti proti vlhku vydrží unášené mořskými proudy i několik let čerstvé. Proto jsou zde v tak hojném počtu (všechny části barringtonie jsou jedovaté – neochutnávat). Brzy máme prostřeno přímo na dece na pláži vedle táboráku s výhledem na Anak Krakatoa vzdálený několik kilometrů. Ostrov není úplně neobydlený, své útočiště zde našly početné rodinky varanů, o čemž jsme se přesvědčili brzy po začátku večeře. Nebylo se čeho bát a tak jsme procházky metrových varanů kolem „jídelny“ brali jako příjemné exotické zpestření. Lampung otevřel i dovezené místní pivo Bintang (všude se prodávají Bintang trička), ale většinu lahví spořádal sám se svými společníky.


Mrak stoupal výše a výše

Možná kvůli pivnímu mejdanu se ráno Lampung nijak nehrnul do představy túry na 800 metrů vysokou Rakatu, nazývanou také Big Krakatau. V internetové nabídce výlet mají, přesto po krátkém prozkoumání pobřeží tvrdil, že cesty již zarostly bujnou džunglí a nahoru se budeme těžko prosekávat. „Jdeme nahoru“, trápím ho trošku, bere mačetu a jde první. Stezka již asi opravdu neexistuje, alespoň po žádné nejdeme, spíše náznaky, že tudy v minulosti sem tam někdo prošel. Ostří mačety se zasekává téměř s každým krokem, Lampung značí cestu záseky do kmenů stromů, což srdce Evropanů snáší nedobře, ale záruka, že se dostaneme zpět, má silnější váhu a domorodci do jeho zkušeností nemluvíme. Po půlhodince se domlouváme na návratu, potrápily nás svahy bývalých kráterů a komáři, vrchol zůstal nedostupný. Na břehu mají kemp rybáři, Lampung navrhuje, abychom od nich koupili za 50 tisíc jednu velkou rybu, a jeho manželka ji pro nás připraví k večeři v tradičním indonéském stylu. A indonéská byla – v pavilonu zdobeném plody barringtonií (tedy téměř krakatoaská), prostřená na palmovém listu, jedlo se rukama (kromě polévky, která se zde podává na závěr), spousta chilli a čaj. A protože jsem byl cizinec a muž, dostal jsem v polévce hlavu ryby, kterou se zde host uctí. Což jsem netušil a do hlavy jsem jen párkrát rýpnul. Lampung neváhal a za napůl kritického smíchu své manželky po mně kusy masa z hlavy pořádně vybral. A tentokrát si správně po muslimsku nedal pivo, které do sebe lil předcházející večer u táboráku před Krakatoou.