ITÁLIE

Antické Syrakusy založili řečtí kolonisté kolem roku 730 př. n. l. „Jsou lidé, kteří mají k antice poměr (někteří dokonce mají poměr s antikou), a jiní, kteří poměr k antice teprve získávají.“ To jsou slova Karla Čapka z jeho cestopisu Italské listy. Pokud máte poměr s antikou, Syrakusy i tento článek si užijete rozhodně více než ti, kteří poměr k antice teprve získávají (nebo nezískali). Ovšem… Syrakusy jsou pro všechny.

Duchovním středem Syrakus je Piazza Duomo, kde stojí katedrála Narození Panny Marie (Cattedrale della Natività di Maria Santissima). Úzké uličky starého města, které ještě zužují stolky restaurací, a najednou vkročíte do takového rozlehlého živého prostoru. A duchovním středem bývalo toto místo po celou historii osídlení ostrova Ortigia, což je nějakých 3500 let. Původ katedrály sahá až do 7. století, ovšem z jejích zdí vystupují sloupy velkolepého dórského chrámu.

Caltabellotta je jednou z nejhezčích vesnic Sicílie. Z bývalého hradu či pevnosti na skále je doslova letecký 360° výhled do vnitrozemí i směrem k nedalekému moři, za nímž jsou břehy Afriky. Vyškrábat se tam nahoru po strmém schodišti stálo za krátkou námahu. Nemnoho odolalo hltavému zubu času, jen historie vyprávějící dávné příběhy. Nechybí v nich svatý grál, Excalibur, ani sicilská královna a povstání otroků proti římské moci. Není divu, že si toto zdánlivě nedobytné sídlo zvolili pro svůj poslední odpor. Tehdy se jmenovalo Triocala.

Cefalù je nejkrásnější městečko na severním sicilském pobřeží, pláž plná, uličky jedna restaurace za druhou, prostě turistická destinace první kategorie. Nahoře na skále nad městem ruiny Dianina chrámu a hradu, ty koupání a báječného jídla chtivý člověk vidět nemusí, ovšem ten výhled dolů na střechy domů, katedrálu a modré moře… Každému se asi nahoru nechce, v horku člověk zleniví, ale kdo tam nevyšlapal, neviděl Cefalù.

Asi patnáct kilometrů z Castellammare del Golfo směrem do vnitrozemí stojí v působivém přírodním amfiteátru mezi Monte Barbaro a Monte Pispisa jeden z nejzachovalejších antických chrámů (nejen) na Sicílii – Segesta. Starý 2500 let, kompletních 36 dórských sloupů, podle starověkých historiků ho postavili potomci Trójanů, kteří z hořící Tróje uprchli až na Sicílii.

V roce 2002 byl na seznam světového kulturního dědictví zařazen do kolonky Itálie nový záznam: Pozdně barokní města v údolí Noto v jihovýchodní Sicílii. Těch měst ve Val di Noto je osm – Caltagirone, Militello Val di Catania, Catania, Modica, Noto, Palazzolo, Ragusa, Scicli – všechna byla nově vybudovaná ve stylu sicilského baroka po zničujícím zemětřesení v roce 1693.

Ještě „nedávno“ se o Palermu psalo jako o hlavním městě sicilské mafie. Palermo jako Bejrút, takové prý byly titulky novin, bývaly časy, kdy stát válku s mafií prohrával. Časy, kdy v ulicích města hlídkovaly stovky a stovky vojáků. Kdy umírali ti, kteří se snažili potlačit moc mafie a její prorůstání do státních struktur. Dnešní Palermo je fajnové město, v němž se budete cítit bezpečně i ve večerních hodinách a prožijete den tak, jak si ho představujete.

Villa Romana del Casale je známá díky neuvěřitelnému množství úchvatných mozaik, které pokrývají podlahy snad všech místností, celkem téměř 3500 metrů čtverečních. Nejznámější mozaikou jsou ženy v tělocvičně, které jsou oblečené v bikinách, alespoň tak tomuto sporému ženskému oděvu v současnosti říkáme. Po svém objevení dostala mozaika lidový název „Dívky v bikinách“ a poněkud méně lidový „Sál s deseti dívkami“. Odbornější pojmenování je „Korunovace vítězky“, neboť jedna ze sportovkyň je vyobrazena s korunou na hlavě.

Savoca je povinná pro milovníky Kmotra spisovatele Maria Puza. Režisér Francis Ford Coppola našel právě v Savoce ideální místo pro scénu v baru, v níž Al Pacino, nejmladší ze synů kmotra Marlona Branda, uklidňuje otce dívky, která ho zaujala, že to s jeho dcerou myslí ve vší počestnosti. Sicílie tehdy ještě byla starou Sicílií. Bar Vitelli skutečně existuje, nacházíme ho v Savoce několik kilometrů nad Taorminou. Tou jsme jen projeli, byla příliš přeplněná.

Vnitrozemí Sicílie, vyprahlá země se všemi odstíny hnědé a jakési zaprášené žluté, všudypřítomné vedro spaluje krajinu, sem tam venkovské usedlosti a městečka na kopcích, z nichž lze v dálce spatřit moře, to moře, jak napsal Luigi Pirandello, které Sicilany odděluje a odtrhuje od ostatních a zanechává je v neúprosné samotě. Vnitrozemí jako by bylo ostrovem na ostrově, plné slunce až zničujícího.

Čas tam plyne tradičním jižanským pomalým tempem, od jara do podzimu se tančí. Není divu, když břehy omývá to nejmodřejší moře. Kolik kultur tam zanechalo stopy – staří Řekové, Kartaginci a Římané, po nich Byzantinci, Arabové. Je to ovšem i země drsná a vyprahlá, chovající se ke svým dětem macešsky, jak psal spisovatel Luigi Pirandello. Kraj Kmotra, ostrov, nad nímž drží věčnou vládu Etna. Jsme na Sicílii…

Že se do Toskánska jezdí za úžasnými památkami, renesanční kulturou a malebnými městečky? Jistě, souhlasíme. Kamenné věže San Gimignana, nejúchvatnější náměstí světa v Sieně, renesanční Florencie, vesnice-pevnost Monteriggioni, Pitigliano alias Malý Jeruzalém atd. Ovšem Toskánsko je zároveň nejvýznamnější italský vinařský region. Ideální podmínky pro pěstování vína objevili v Toskánsku již staří Etruskové před více než 2500 lety. V Toskánsku vyrostly generace vinařských mistrů, to lze tvrdit s naprostou jistotou, vždyť kde jinde vám majitel vinařství vypráví, že v jeho rodině se víno pěstuje od 12. století.

Netuším, jak to bývalo na konci 12. století, v době, kdy se Piazza del Campo postupně rodilo, ale v současnosti se na něm sedává na zemi. Na cihlách, které jsou sestaveny do podoby rybích koster. Dlažba náměstí je rozdělena do devíti pruhů, které symbolizují tehdejší vládu tzv. Noveschi. Sezení na zemi na Piazza del Campo není pouze mužskou záležitostí, sedávají tak i dámy. A vůbec nezáleží na věku, spíše na propadnutí kouzlu genia loci.

Pozzuoli je obyčejné i neobyčejné jihoitalské městečko. Kousek dále v moři jsou známé ostrovy Procida a Ischia. Obyčejné je Pozzuoli tím, že neoplývá žádným mimořádným půvabem, neobyčejné římskými památkami včetně amfiteátru a podmořské archeologie, a tím, že leží uprostřed vulkanické kaldery Flegrejská pole. Ta se v současnosti viditelně projevuje snad pouze fumarolami ve Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, její ničivý potenciál je ovšem děsivý.

Nepochybně miliony slov byly napsány o katastrofální erupci Vesuvu, která v roce 79 pohřbila Pompeje. Vulkanický popel doslova zakonzervoval antické římské město a díky této tragédii máme i ve 21. století možnost poznávat, jak žili lidé v římském impériu před dvěma tisíci lety.

Jedna z nejnebezpeč­nějších sopek světa, zařazená na seznam tzv. Decade Volcanoes, tedy sopek s nejničivějším potenciálem, protože pod jejich svahy žijí až miliony lidí. To je přesně případ Vesuvu a přelidněného Neapolského zálivu. Říká se, že není otázkou, zda Vesuv vybuchne. Jistě, že vybuchne, otázkou je – kdy. A jakou silou. Tehdy, v onom pompejském roce 79, to bylo VEI 5. A nahoru na Vesuv? Snadné. Autobusem, autem, na kole i pěšky.

Nikde v Řecku nenajdete takové zachovalé a krásné řecké chrámy. Paestum bylo založeno pod původním názvem Poseidonia někdy na konci 7. stol. př. n. l. Jako byste se ocitli ve starověkém Řecku, o více než 2500 let později jsou chloubou Paesta tři řecké dórské chrámy. A vymalované hrobky, nejslavnější z nich – Tomba del Tuffatore s mladíkem skákajícím do moře – je symbolem Paesta.

Pompeje není nutné představovat, jejich sláva obletěla svět. Málokdo ovšem ví, že nedaleko Pompejí byla objevena honosná římská vila, kterou vlastnila manželka smutně proslulého císaře Nera. Jmenovala se Poppea Sabina a po ní dostala vila na předměstí Torre Annunziata své jméno. Vstup do archeologického areálu v Pompejích je vzdálen asi tři kilometry.

Když večerní slunce zabarví Vesuv do červena, je to úchvatný a zároveň strašidelný pohled. Dole, až desítky metrů pod úrovní současných silnic, vykopávky antického Herculanea, které dokazují, co se děje, když se Vesuv probudí z dlouhodobého spánku. Nad prastarým kdysi zničeným Herculaneem stojí novodobé město. A nad oběma se zlověstně tyčí načervenalý svah Vesuvu.

Pozzuoli je obyčejné i neobyčejné jihoitalské městečko v Neapolském zálivu. Kousek dále v moři jsou známé ostrovy Procida a Ischia. Obyčejné je Pozzuoli tím, že neoplývá žádným mimořádným půvabem, neobyčejné římskými památkami včetně amfiteátru a podmořské archeologie, a tím, že leží ve vulkanické kaldeře Flegrejská pole. Ta se v současnosti viditelně projevuje snad pouze fumarolami ve Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, její ničivý potenciál je ovšem děsivý.

Na Piazza Castello v Turíně to žije. Především u fontány před královským palácem, v níž se cachtají děti. Palazzo Reale byl po tři staletí srdcem Savojské dynastie, odtud se ovlivňovaly osudy Turína, Piemontu i celé Itálie, vždyť v roce 1861 se Savojští stali panovníky sjednoceného Italského království. Vládli mu do roku 1946, kdy byli ze země vypovězeni na základě referenda, v němž se Italové vyslovili – ovšem pouze velmi těsným poměrem hlasů – pro zřízení republiky.

Zdánlivě obyčejná kavárna na nenápadném náměstíčku, jakých je v metropoli Piemontu množství. Jenže… o kolika kavárnách píše Umberto Eco v knize Pražský hřbitov… Není divu, Caffè Al Bicerin poblíž Santuario della Consolata je místem, kde se zrodila jedna z turínských legend – bicerin.

Z Piazza Castello je to na vrchol hory Superga v nadmořské výšce 672 metrů necelých 10 kilometrů. Převýšení je více než 400 metrů, což napovídá, že Superga nabízí krásný výhled dolů na Turín. Superga je součástí historie města, na vrcholu stojí barokní bazilika připomínající porážku francouzských vojsk obléhajících metropoli Piemontu.

Městečko Orta San Giulio s jezerem, ostrůvkem i svatými kaplemi na kopcích, je jednou z méně známých perel Piemontu. U břehu jezera Orta přístaviště, odkud jezdí loďky na ostrůvek. V dávných časech upadající římské říše na něm žili hadi a draci, než je vyhnal sv. Julius, po němž je ostrůvek pojmenován.

Sentiero delle Grandi Vigne – vinařům se nepochybně rozbuší srdce. Stezka dlouhá osm kilometrů se táhne mezi vinicemi, na nichž se rodí Barolo. La Morra, kterou necháváme nahoře za námi, je nejkrásnější zezdola. Stojí na kopci přibližně dvě stovky metrů nad okolními vinicemi. Po žluté značce scházíme dolů do Frazione Annunziata, což je necelé tři kilometry vzdálená součást obce La Morra.

Necelé tři tisícovky obyvatel a více než 70 vinařů a sklepů. La Morra je vlastně malá vesnice protkaná vinařskými sklepy. Historické centrum ohraničují tři uličky/ulice – od Piazza Castello vede dolů Via Umberto I., nejníže je položená Via Roma, a zpět nahoru nás vždy zavede Via San Martino, která končí před stejnojmenným kostelem. La Morra v nadmořské výšce 513 metrů je nejvýše položenou vesnicí regionu.

Co by člověk očekával, že objeví v hradních zdech v Barolu, v nichž už dávno nesídlí místní pán… Jistě, muzeum vína. V němž se zvídaví návštěvníci dozvědí, že někde v dálce vesmíru se pohybuje planetka nesoucí jméno proslulého vína, i to, že víno zachránilo lidstvo před strašlivou nebeskou lvicí Hathor.

Barolo se rodí na zvlněných svazích Langhe. Báječně lze tuto malou a malebnou část Piemontu prožít ze sedla kola. Až někam do nekonečna se táhnou vinice, na kopcích vesnice, vždy se starou pevností či hradem. Půvabný kraj. V Barolu žádná půjčovna kol není, jedna ovšem sídlí v nedalekém Novellu.

Barolo. Netřeba nic dodávat. Jedno z nejvěhlasnějších italských vín, které se rodí v Piemontu. Nejznámější vinařské obce regionu jsou Barolo, La Morra, Monforte d'Alba, Castiglione Falletto a Serralunga d´Alba. Vinohrady v Barolu jsou nádherně vystavené slunci, snad žádná vinice není na rovině, místní odrůdě Nebbiolo, z níž se Barolo vyrábí, se daří na svazích.

Palazzo Reale v historickém centru Turína býval rezidencí Savojské dynastie. Rozsáhlý komplex vévodského a později královského paláce se rodil už od konce 16. století. Nejen v minulosti, ale i v současnosti ohromí Palazzo Reale svým bohatstvím a velkolepostí.

Nejstarší památky římského fóra pocházejí z nejdávnějších časů římského království, z 8. a 7. stol. př. n. l. Forum Romanum je výlet hluboko do římské historie, za prvními kroky města, jehož původ – jak popisuje Livius – je v hořící Tróji. V každém, kdo do těch úchvatných ruin vstoupí, se probouzejí představy, jaký byl ten Řím, když po jeho dlažbě chodili Gaius Julius Caesar, Seneca nebo Vergilius. A ještě dávněji král Tarquinius Superbus.

Římské Koloseum je symbolem zabíjení jako veřejné zábavy. Zároveň je symbolem současného Říma jako jeho turistická atrakce číslo jedna. V letošním roce probíhá v Koloseu výstava Colosseo un´icona, která představuje pohled současných italských umělců na světově proslulý amfiteátr, ale také např. jeho ideologické zneužití v dobách Mussoliniho režimu. Koloseum tak v těchto měsících nenabízí pouze historické zdi, ale je plné života a umění.

Ara Pacis kdysi zakrylo bahno z mnohokrát rozvodněné Tibery. Tisícileté ticho dopadlo na oltář, který zmizel z očí a myslí tehdejšího světa. Znovuobjeven byl ve druhé polovině 16. století, jeho současná muzejní podoba je dílem amerického architekta Richarda Meiera, který vytvořil zajímavý komplex v sousedství Augustova mauzolea.

Mnohá římská náměstí a náměstíčka už ztratila svou malebnost a půvab. Vytratil se z nich život, který známe ze starších italských filmů, umělecký duch, zůstala přeturistovanost, drzí pouliční prodejci a drahé zahrádky nepřívětivých restaurací. Příkladem může být Piazza di Spagna se Španělskými schody a okolními ulicemi, nenapadá mne důvod, proč tam zavítat, zvláště, když nenavštěvuji módní přehlídky a předražené snobské kavárny. Naopak Piazza Navona si dosud mnohé ze svého půvabu uchovala, přestože zmíněné neduhy ji také sužují. Podlouhlé barokní náměstí je tolik odlišné, stojí totiž na místě bývalého antického stadionu a dodnes zachovává jeho původní půdorys.

Máte-li plné zuby tlačenic v přeplněných památkách Říma, všeho velkoměstského hluku a obtěžování od pouličních prodejců, výlet za vykopávkami starověké Ostie je nepochybně dobrý tip. Ostia Antica byla dlouhá staletí pohřbená pod nánosy bahna z mnohokrát rozvodněné Tibery a rozlehlostí je tento starověký římský přístav srovnatelný s vykopávkami Pompejí.

Sloup z bílého carrarského mramoru o výšce téměř 30 metrů a průměru 3,7 metrů stojí v samém centru antického Říma na Trajánově fóru. Po sloupu se vine 190 metrů dlouhý figurální vlys, na němž je realisticky znázorněn triumf císaře Trajána ve dvou válkách proti Dákům v letech 101–102 a 105–106. Bojové scény jsou na sloupu překvapivě málo početné, starověká římská propaganda se soustředila nejen na vojenská vítězství, ale také na stavitelské a technické úspěchy, které je doprovázely a které jim napomáhaly.

Byl poslední březnový týden, Řím zalitý sluncem a v Trastevere posedávali hosté i večer na nekrytých zahrádkách restaurací. V Trastevere se jí levněji než v centru města, z něhož zmizela stará atmosféra. Tím je dáno, že i příjemněji. Z kdysi živých uliček, které bývaly symbolem italské metropole – např. Via dei Condotti – jako by lidé zmizeli. Před Pantheonem jsou zahrádky, ale v těch už sedí pouze turisté, navíc tamní restaurace nemají nejlepší recenze. Ani na Piazza Navona jsme večer nesedli za stůl. Trastevere je lepší volba.

Čím dále od domova na evropský jih nebo východ, tím zdecimovanější kočičí a psí populaci jsem zvyklý vídat. Toulavé, většinou vyzáblé a hladové kočky a psy v Řecku, Portugalsku atd. V Římě mají kočky své úchvatné místo mezi ruinami více než 2000 let starých chrámů z časů římské republiky na náměstí Largo di Torre Argentina.

Parco Regionale dell´Appia Antica je dostupný autobusem číslo 118 například od Circa Massima (Circus Maximus). Jedna zastávka je přímo u katakomb sv. Kalixta. Ovšem v těchto místech Via Appia Antica už není klidnou, krásnou cestou pod piniemi, ale až nepříjemně halasnou silničkou na kraji města. Ohraničená vysokými zdmi po obou stranách, bez chodníku (!), jen bílá čára kousek od zdí, někde ani ta ne. Takže, chcete-li odtud dále pěšky do Říma, přitiskněte se ke zdi, dávejte pozor na protijedoucí auta a užívejte si hlučný provoz. Odtud už vážně autobusem.

Pěšky do Říma. Nikoli z ČR, nejsem takový poutník. Z římského letiště Ciampino jihovýchodně od italské metropole. Už jste někdy šli pěšky z letiště do hlavního města? Představil jsem svůj nápad několika známým a vyvalili na mne nechápavě oči. Netušili, že z Ciampina vede do Říma jedna z nejkrásnějších cest světa – přes dva tisíce let stará antická Via Appia Antica.

Když člověk přejede Brenner a blíží se přes Bolzano směrem k Trentu – autem nebo vlakem – je to krásná podívaná. Na svazích kopců zraje víno, na každém druhém třetím stojí hrad nebo alespoň strážní věžička, vrcholky hor nahoře jsou sem tam ještě posypány sněhem, dole bouří vody řek jak ve zrychleném filmu. Projíždíme ze země rakouské do té vlašské, jak se jí říkávalo za starých časů.

Čtete-li na jakémkoli italském turistickém webu o jezeru Molveno – schovaném v kouzelném koutu Trentina – dočtete se, že o něm básník a romanopisec Antonio Fogazzaro napsal: La preziosa perla in piu prezioso scrigno, tedy Drahocenná perla v ještě drahocennější pokladnici. To zní nepochybně vzletně, ale více než poetova obrazná slova hovoří o jezeru Molveno ocenění italské asociace na ochranu životního prostředí Legambiente a italského turistického klubu Touring Club. Podle nich je Molveno již několik let nejkrásnějším jezerem Itálie. Není divu, podíváte-li se na tu pláž a vodní hladinu, v níž se zrcadlí sluneční paprsky.

Trentino je hornatý region, v jehož údolích se rodí báječná vína. Koncem dubna projížděl Trentinem peloton Gira d´Italia a tak nebylo daleko k myšlence podívat se nejen na světovou cyklistiku, ale také na tamní vinice. Jedním z nejznámějších vinařů v Trentu a okolí je Francesco Moser. Bývalý cyklistický mistr světa, vítěz Gira d´Italia a trojnásobný vítěz Paříž – Roubaix. Pár emailů a návštěva byla domluvena, ovšem zda bude mít čas i sám Francesco Moser, zůstávalo do poslední chvíle nejisté. Nakonec se objevil, lepšího společníka k ochutnání vína jsem si nemohl přát.

Od 2. července do 26. srpna 2016 čeká na milovníky hudby a přírody 19 setkání, během nichž si budou moci této jedinečné kombinace naplno užít. Také letošní léto přivítají vrcholky trentinských Dolomit hudbu mnoha žánrů v podobě koncertů pod otevřeným nebem. Zazní klasika, jazz a zastoupení bude mít i korejské umění. Posluchači se mohou těšit na koncert za ranního rozbřesku i na dva několikadenní hudební trekingy.

Marie Třešňáková je editorkou kulturní rubriky ČT24. A spisovatelkou, kterou před lety okouzlila Sicílie, možná dodnes patriarchální mafiánský ostrov, kde „ženskou neposlechnou, i kdyby měla stokrát pravdu“. Výsledkem okouzlení jsou každoroční setkání se Sicílií a kniha „Potkala jsem Sicílii“. Marii Třešňákovou uchvátili místní lidé, typy jako z Felliniho, a k dovolené na Sicílii zlákala i starého kamaráda Jaroslava Duška. Rozhovor pro www.cestomila.cz byl vzpomínáním na Sicílii, ostrov, který ji naučil jinak vnímat čas, radovat se a bavit.

„Na Carpacciových obrazech vypadají Benátky nachlup stejně jako dnes, jenomže bez turistů.“ Tak popisoval Karel Čapek světově proslulé město kanálů. Ale benátská krása jako by se zastavila i na březích Lago di Garda. Balkónky, průčelí, podloubí, okna schovaná za okenicemi, okázalé štukatérství, mramor, kašny, portály, orientalismus, všechny myslitelné krásy všech stylů. Dnešní Riva del Garda je ovšem nejen krásou, ale především jedním velkým outdoorovým nářezem. Vždyť malíři quattrocenta nekrotili katamarán na větrem rozvlněném jezeře, neřítili se na horském kole o tisíc metrů níže po úzkých stezkách, ani je lanovka nevyvezla o 1700 metrů výše, aby se kochali ptačím pohledem na modravé vody i sluncem zalité hory. A nebe nad jejich hlavami nebrázdili paraglidisté.

V atraktivním prostředí mezi divokou řekou Sarca a strmým útesem, na němž se tyčí zřícenina hradu Arco, se o víkendu setkali nejlepší lezci světa i jejich fanoušci na Rock Master Festivalu. Severoitalské městečko Arco nedaleko Trenta je nejen domovem adrenalinových sportovců, ale i těch, kteří si rádi užijí pokojnou italskou středomořskou atmosféru.

Chcete poznat pravou italskou pohodu a užívat si místní kuchyni a překrásná horská panoramata? Nebo prožít dovolenou naplno – jezdit na kole, lézt po horách, paraglidovat? Italské jezero Garda nabízí dovolenou pro všechny – každý si vybere a k jezeru se bude chtít vrátit minimálně ještě jednou.

Když Jean-François Champollion studoval v roce 1824 rozsáhlou egyptskou kolekci, kterou shromáždil diplomat Bernardino Drovetti, prohlásil, že „cesta do Memfisu a Théb vede přes Turín“. I díky Drovettiho sbírce vlastní Egyptské muzeum v Turíně druhou největší světovou sbírku egyptského umění po Egyptském muzeu v Káhiře. Přijet do hlavního města regionu Piemont v den triumfu Juventusu v italské fotbalové lize není pro prohlídku místních pamětihodností a muzeí právě ideální, nicméně Egyptské muzeum bylo otevřené.

Andreas Pieralli se narodil ve Florencii, ale již 7 let žije v Praze. Protože pochází z italsko-české rodiny, mluví perfektní češtinou a jako novinář se věnuje i blogům na iHned a Respektu, kde se věnuje nejen italské politice, ale též srovnání Italů a Čechů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o rozdílech ve stravování v ČR a v Itálii, ale také o „campanilismu“, italské blbé náladě, doporučí, kam se v Itálii podívat a na závěr i jakým filmem se naladit na cestu do Itálie.