Vítá nás citát designéra muzea, že pro něj bylo podstatné vytvořit poetickou prohlídku. Nikoli místo, kde se učí, jak se vyrábí víno, ale prostor, v němž se vypráví o vztahu my a víno. Navštívil spoustu vinařských muzeí po širém světě, ale žádné z nich prý nevyprávělo o mimořádných kulturních rozměrech vína. Zapomeňte na muzeum vína, vyhozené peníze, připadal jsem si, že se mnou designér zacházel jako s neznalým dítětem. Jeho „poetický a kulturní“ záměr mi nezůstal utajen – design na prvním místě, obsah (co nejvíce zjednodušený) až na druhém (třetím?). Malý kinosál s několika místy, v němž se promítají ukázky z filmů, jejichž námětem bylo víno nebo v jejichž obsahu hrálo víno svou roli – Monty Python: Smysl života, Dobrý ročník atd. A nechybějí ani ukázky děl slavných malířů (jen promítané na plátno, nikoli vystavené originály), kteří ve svých dílech opěvovali víno – Claude Monet, Henri de Toulouse-Lautrec, Paul Cézanne. Dovídáme se, že na obloze září i jedna z planetek nesoucí jméno proslulého vína. Planetku objevil v roce 1985 astronom Edward Bowell a protože miloval tento kraj i víno, pojmenoval ji Barolo. Dá se tedy s trochou nadsázky říci, že Barolo znají i ve vesmíru, tvrdí v muzeu. Nepátral jsem, zda ve vesmíru létají i např. Chianti nebo Vino Nobile di Montepulciano. A víno prý zachránilo lidstvo, alespoň dle egyptské legendy. Bohové poslali za trest na hříšné lidstvo bohyni Hathor v podobě nebeské lvice, nakonec se jich však zmocnil soucit s lidským osudem a proměnili vodu řeky Nil ve víno. Lvice v řece hodovala tak dlouho, až se opila a zapomněla, jakým strašlivým úkolem byla pověřena. A zachránilo i Odyssea, který silným vínem opil Kyklopa Polyféma během svého dlouholetého putování domů do Ithaky.

Nejen báječným vínem je známý tento region. Vysoce ceněné jsou místní lanýže. Ochutnali jsme alespoň tajarin s lanýžovou příchutí (tajarin je zdejší oblíbená specialita, delší hubeňoučké těstoviny). Pan vrchní nabídl, že může lanýže na těstoviny i nastrouhat, ovšem cenu jídla to zdvojnásobí, lanýže nejsou levnou kulinářskou zábavou. Naopak, jednou z nejdražších. Lanýž bílý (Tuber magnatum), či jednoduše v italštině Tartufo bianco, je hojný v regionech Langhe, Roero a Monferrato, v oblasti řeky Tanaro, v dubových lesích, všude do nadmořské výšky 800 metrů. Piemont patří k nejproslulejším krajům, co se lanýžů týká. V městě Alba se pravidelně o víkendech na přelomu října a listopadu konají lanýžové slavnosti – tradiční Fiera del Tartufo bianco. Lanýže jsou skryté pod zemí, k jejich hledání se využívají speciálně vycvičení psi. Jakmile se pes zastaví a začne hrabat v zemi, přichází na řadu motyčka, tam dole cítí pes lanýže. Vypadají jako obyčejné brambory, ovšem jejich výrazná aromatičnost z nich dělá vyhledávanou prvotřídní lahůdku. Nejčastěji se objevují u kořenů dubů a lip, bývá obvyklé, že rostou každým rokem na stejných místech. Lanýže se nekonzervují a obvykle se nezpracovávají tepelně. Prostě se syrové nastrouhají na hotový pokrm, mohou to být právě vaječné těstoviny nebo obyčejná míchaná vajíčka. Existují specializované lanýžové prodejny, kdo má zájem, lze si objednat i výlet s hledáním lanýžů a odborným výkladem.


Hrad v Barolu skrývá muzeum vína, lépe ovšem navštívit cantinu (sklep) některého vinařství


Výhled z terasy vinařství Borgogno


Ta menší budova před hradem je Barolo Rooms Affittacamere, cena za noc cca 90 €

V Barolu, naproti našemu ubytování v Barolo Rooms Affittacamere (hned vedle hradu), jsme objevili i muzeum vývrtek. Což k vínu patří. Vstupné jsme měli od Barolo Rooms Affittacamere jako dárek zdarma, jinak stojí několik eur. Vývrtku máme v současnosti spojenou s korkovými uzávěry láhví vín, ovšem v minulých staletích se využívaly i na otvírání různých skleněných lahviček s parfémy, medikamenty atd. V té době nebyly standardizované velikosti láhví a lahviček, navíc nebyly ani běžnou záležitostí. V Itálii bylo až do roku 1728 zakázáno prodávat víno v láhvích, prodávalo se v soudcích, sklenice a skleněné karafy se používaly pouze k pití, případně donesení vína ze sklepa. V roce 1795 si nechal Angličan Samuel Henshall zapsat první patent na otvírák, v malém muzeu v Barolu se připomíná i patent z roku 1884, tehdy Američan William Rockwell Clough patentoval vývrtku poté, co si jeho žena pořezala prsty při otevírání lahvičky se sirupem proti kašli. Vývrtky přišly do módy, vyráběly se – samozřejmě pro ty bohatší – např. ze slonoviny, stříbra, šlechticům na nich nemohl chybět erb. V muzeu nechybějí ani vývrtky s erotickými náměty, např. stojící pán, samotná vývrtka je jeho předlouhý penis. Pro milovníky vína lze výstavu doporučit jako zábavnou vložku.


Náměstíčko před vstupem do hradu, kam vede krátká ulička Silvia Pellica. Vpravo muzeum vývrtek.


Muzeum vína – malířův ateliér


Muzeum vývrtek

Hrad v Barolu má poněkud drastičtější spojení s našimi kraji. Úmyslně nepíši s Českou republikou, ta tehdy neexistovala. Naše země byly v časech paní Juliette, kterou si vzal za manželku markýz Carlo Tancredi Falletti a kdy se rodilo první Barolo (více v 1. dílu), součástí Rakousko-uherské monarchie. Podobně jako rozsáhlé části dnešní severovýchodní Itálie včetně Benátsko-lombardského království. Itálie byla tehdy ještě rozdrobenou zemí. Spisovatel, novinář a dramatik Silvio Pellico pocházel z Piemontu a byl členem italských vlasteneckých spolků, které se otevřeně postavily rakouské vládě. Pellico byl sice známým literátem, to ho ovšem neuchránilo před zatčením v Miláně (1920) a odsouzením k smrti. Pracoval totiž např. pro časopis Il Conciliatore, v němž se publikovaly názory požadující sjednocení Itálie. Císař mu nakonec na poslední chvíli změnil trest na 15 let žaláře v brněnském vězení Špilberk. Uvězněn byl v Brně v roce 1822, o osm let později mu byl prominut zbytek trestu a byl propuštěn.

Na webových stránkách www.brno.cz se lze dočíst: „Do Turína se vrátil jako zlomený a do konce života nemocemi sužovaný člověk. Své zážitky z c. k. rakouských žalářů vylíčil v autobiografické knize Le mie Prigioni (Má vězení). Vyšla v roce 1832 v Turíně, česky v letech 1882 a 1926. Pellico v ní zaznamenal své žalářní utrpení v prostě a jímavě psaných vzpomínkách. Metternich však rozpoznal význam Pellicova svědectví. Prohlásil, že kniha poškodila Rakousko víc než prohraná bitva.“ Špilberk je díky věznění Silvia Pellica a dalších tzv. karbonářů téměř poutním místem italských turistů, uvězněni v něm byli mj. i Piero Maroncelli a Francesco Confalonieri. V Brně je po Pellicovi pojmenována ulice. A ulička nesoucí jeho jméno je i v Barolu, hned u hradu. Silvio Pellico byl totiž i knihovníkem u Fallettiů.

Barolo – příběh, na jehož počátku byla markýzova láska (1. díl)
Barolo – Usmívej se, jsi v Barolu aneb Ve sklepech vinařství Borgogno (2. díl)