Od královského paláce je to asi půl kilometru na Piazza della Consolata. Nejprve směrem k Parco Archeologico delle Torri Palatine, tedy k římské bráně Porta Palatina (někdy Italové používají množné číslo), která byla jednou z bran do města v časech, kdy se jmenovalo Julia Augusta Taurinorum. Porta Palatina z 1. století našeho letopočtu je jednou z nejlépe zachovalých římských bran na světě. Hned vedle brány jsou ruiny římského divadla. Od něj vede ke Consolatě Via della Basilica a dále Via Santa Chiara, odtud kratičká odbočka doprava. Bohužel, nenapadlo mne, že se blíží večer a že v Caffè Al Bicerin po sedmé hodině zavřou. A tak jsme pouze pozorovali, jak paní uklízí stolky před kavárnou, o které se tolik píše.

Mýtický bicerin jsme tedy ochutnali na Piazza San Carlo v luxusní kavárně Caffè Torino. Ta sice nemá tak dlouhou historii, na svém místě je až od 30. let minulého století, ovšem navštívila ji i Brigitte Bardot, což už je nějaké doporučení. Oblíbeným zastaveníčkem bývala i pro exprezidenta Itálie Luigiho Einaudiho nebo jednoho z předsedů evropského parlamentu Alcideho de Gasperiho, scházela se tu tedy i italská politická smetánka. Právě na náměstí San Carlo jsem před lety zažil oslavy fotbalového titulu Juventusu a fanoušky šplhající na jezdeckou sochu vévody Emanuela Filiberta Savojského. Kavárna na mne nepůsobila nijak útulným dojmem, obsluha též nedokázala vytvářet domácí atmosféru, v Caffè Torino bych návštěvy neopakoval, ale ať nejsem tak přísný, na druhou stranu nebylo, co vysloveně vytknout. Zahrádka v podloubí nabízí hezký výhled na dva kostely San Carlo Borromeo a Santa Cristina i náměstí San Carlo. Koncem června nehrozilo, že by bylo plno, sezona se ještě naplno nerozjela. Každopádně, sezona nesezona, bicerin není levnou záležitostí.

Nuže, bicerin, kde se vzal tu se vzal. V piemontštině to znamená „malá sklenice“, něco jako v italštině „bicchierino“ tedy zdrobnělina z „bicchiere“. Bicerin má tři vrstvy – espresso, čokoláda a šlehaná smetana. Bicerin se neservíruje v hrnečku, ale ve skleničce, v níž jsou tři vrstvy zřetelně viditelné. Napadá mne otázka, snad kacířská, člověk do všeho šťourá: zda Camillo Benso hrabě Cavour, první premiér Italské republiky, který pravidelně kavárnu navštěvoval, a Alexandre Dumas, autor slavných Tří mušketýrů, který se zmínil, že právě Bicerin nesmíte vynechat během návštěvy Turína, pili shodný nápoj jako my, nebo zda zažil během staletí podstatnější změny. Každopádně, vyhrají si s ním, není to obyčejná káva. Kdysi se popíjel nápoj zvaný bavareisa, ta se servírovala ve velkých sklenicích a vše bylo smíchané, na rozdíl od bicerinu, který se servíruje v současnosti. Původně se snad servírovaly všechny ingredience odděleně. Variant tedy bylo více, jedna uspěla. Ministři, obchodníci, hudební skladatelé, spisovatelé, profesoři, všichni utráceli za nápoj, který je povzbudil do další každodenní činnosti. Bicerin je rituál, snad i v tom pramení kouzlo jeho úspěchu. V kavárně Al Bicerin se chlubí, že právě u nich historie legendárního nápoje začala. Psal se rok 1763, tehdy jistý Giuseppe Dentis otevřel malý podnik proti vstupu do Santuario della Consolata, bylo to pár stolů a dřevěné lavice. Až v roce 1856 dodal architekt Carlo Promis kavárně elegantnější charakter.


Nenápadná kavárna Al Bicerin


Ruiny římského divadla vedle Porta Palatina


Luxusní Caffè Torino na Piazza San Carlo


Bicerin v Caffè Torino

Umberto Eco v knize Pražský hřbitov: „Zamířil jsem do Caffè Al Bicerin poblíž Consolaty, abych si dal proslulý pohár s kovovou obrubou a kovovým ouškem, vonící mlékem, kakaem, kávou a dalšími aromaty. Ještě jsem nemohl vědět, že o bicerinu bude o pár let později psát dokonce Alexandre Dumas, jeden z mých hrdinů, avšak během dvou tří výprav na ono magické místo jsem se dozvěděl úplně všechno o tom magickém nektaru, odvozeném z bavareisy – až na to, že v bavareise jsou mléko, káva a čokoláda smíšeny, zatímco v bicerinu zůstávají odděleny ve třech stejně horkých vrstvách, takže si můžete objednat bicerin pur e fiur, sestávající z kávy a mléka, pur e barba, což je káva a čokoláda, a ´n poc ´d tut, tj. všechno dohromady. Jaká blaženost! Zvenku bylo to místo obehnáno železným kováním a po stranách visely reklamní panely, oddělené litinovými sloupky a hlavicemi; uvnitř byly boiseries dekorované zrcadly a mramorové stolky; vzadu se rozkládal pult, na němž stály mandlově vonící skleněné nádoby se čtyřiceti různými druhy bonbonů… Rád jsem to tu pozoroval hlavně v neděli, neboť tento nápoj byl nektarem těch, kdo se postili kvůli svatému přijímání a nyní, poté co vyšli z Consolaty, hledali sladkou útěchu. Bicerin byl ostatně vyhledávaný právě v době čtyřicetidenního půstu, neboť horká čokoláda nebyla považována za jídlo. Ti pokrytci!“

Snad stojí za zmínku… kavárny bývaly pánskou záležitostí, tedy, co se hostů týká. Al Bicerin totiž v minulosti (a je tomu tak i v současnosti) vedly i ženy. V letech 1910 až 1975 se o chod kavárny starala paní Ida Cavalli se sestrou a dcerou, všechny byly samozřejmě známé po celém městě. V roce 1983 převzala kavárnu a jejich dědictví Marité Costa a dokázala ji pozvednout na mezinárodní úroveň. V roce 2001 byla kavárna Al Bicerin nominována v Guida ai bar jako nejlepší bar Itálie. Do Al Bicerin kdysi chodívali na oblíbený nápoj Friedrich Nietzsche, Giacomo Puccini, král Umberto II., Gianni Agnelli, Italo Calvino. Pokud jste milovníky kaváren, přehled nejznámějších kaváren města představuje publikace Historic Shops and Cafés of Turin v angličtině.

Centro Storico Fiat

Novodobá historie města je spjata se jménem Fiat (Fabbrica Italiana Automobili Torino). Na Via Gabriele Chiabrera, což je kus cesty z centra, je Centro Storico Fiat. Právě zde byla první dílna, v níž se vyráběly vozy značky Fiat. V současnosti muzeum, v němž si lze prohlédnout množství starých automobilů od počátku 20. století a seznámit se s vývojem vozů Fiat (ale i letadel, traktorů atd.). Ve sbírce je mezi desítkami úžasných automobilů i slavný Mefistofele, v němž Ernest Eldridge překonal v roce 1924 rychlostní automobilový rekord. FIAT byl tehdy na vrcholu slávy.

Se založením Fiatu je spojováno jméno Giovanni Agnelli, jehož potomci dodnes ovládají společnost vyrábějící automobily této italské značky. Giovanni Agnelli se narodil v roce 1866 ve Villar Perosa nedaleko Turína. Po studiích a službě v armádě se do rodného města vrátil a byl zvolen, podobně jako jeho otec, starostou. Své schopnosti a znalosti ze studií vložil do nově se rozvíjejícího automobilového průmyslu. V roce 1899 (11. července) společně s dalšími kolegy založil Fiat, v té době jezdilo v Itálii 111 automobilů, což znamenalo jeden na přibližně 302 tisíc obyvatel. Společnost Fiat se rychle rozrůstala, v roce 1900 vyrobila 24 automobilů, o tři roky později 135 a v roce 1906 již 1149. Z malé první dílny se výroba už v roce 1900 přestěhovala doslova za roh na Corso Dante Alighieri.


Piazza San Carlo s jezdeckou sochu vévody Emanuela Filiberta Savojského a kostely San Carlo Borromeo a Santa Cristina


Centro Storico Fiat a světový rekordman Mefistofele


Nejstarší Fiat


Juventus Stadium

Fiat se brzy účastnil automobilových závodů a během čtvrtstoletí to dotáhl až na rychlostní rekord. Když byl v roce 1908 představen model SB4, zakoupil ho anglický automobilový závodník Ernest Eldridge. Později do něj namontoval letecký motor Fiat A12, upravil šasi použitím kusů z londýnského autobusu, a v roce 1924 dosáhl u Arpajonu ve Francii na světový rekord 234,98 km/h. (mimochodem, hned u vchodu do muzea stojí po stranách dva nejstarší automobily Fiat vyrobené v letech 1899 až 1900, jezdily rychlostí 35 km/h.). Rekordní vůz dostal jméno Mefistofele, snad podle obrovského řevu, který vydával jeho ďábelský motor. Mefistofele zajel rekord na uzavřené veřejné silnici a v zatáčkách byl strašně těžce řiditelný. Přesto dosáhl o rok později i na další rekordy – 5 a 10 kilometrů s letmým startem a zároveň 5 mil, vše 206 až 208 km/h.

Mefistofele se do Itálie vrátil v roce 1969, kdy ho koupil tehdejší šéf Fiatu Gianni Agnelli a po rekonstrukci se stal ozdobou muzea Centro Storico Fiat. Gianni Agnelli byl vnukem zakladatele Fiatu a nejvýraznější osobností v jeho historii, známý pod přezdívkou L´Avvocato. No, Umberto Eco v knize Pražský hřbitov píše, že v Piemontu se říká Advokát každému, kdo studoval práva. Možná se to v časech pana Agnelliho změnilo, přece jen, říkat každému studentovi práv stejně jako Giannimu Agnellimu… Po odpovědi budu pátrat během mé příští návštěvy Turína. Ovšem muzeum není pouze o jednom světovém voze, nabízí perfektní přehled o historii Fiatu, nejen automobilů, ale i leteckých motorů. Vstup je zdarma, ochotný pán u vchodu se nabídl jako průvodce s výkladem, též zdarma. Popisky jsou v italštině i angličtině. Nevýhody – otevřeno je pouze v neděli a vzdálenost z Piazza Castello je téměř čtyři kilometry.

Juventus Stadium

Juventus je v Turíně doma. Dávno tomu, v roce 1897 (Juventus je tedy starší než Fiat) založili klub žáci gymnázia Massimo d´Azeglio. Psal se 1. listopad 1897 a studenti netušili, že toho dne se zrodila fotbalová legenda. O Juventus Museum jsem psal před několika lety, navštívit lze také stadion Juventusu. Vstupné je 7 €, prohlídka trvá přibližně 60 minut, seznámíte se s luxusním zázemím, které je k dispozici fotbalistům, VIP hostům i médiím, prohlédnete si i šatnu hráčů (největší zájem byl, kde sedí Cristiano Ronaldo), na závěr se vychází na tribunu a dolů k trávníku.

Edoardo Agnelli, syn zakladatele automobilky Fiat Giovanniho Agnelliho, vstoupil do vedení klubu 24. července 1923. Zanedlouho tomu tedy bude již 100 let od vstupu Agnelliů do turínského fotbalového klubu. Pravděpodobně nejdelší spojení podnikatelské dynastie a sportovního klubu na světě, tradice hodná úcty, zvláště v době, v níž si bohatí magnáti ze všech koutů světa kupují sportovní kluby i sportovce jako na běžícím pásu. Stadion Juventusu je z Piazza Castello více než 6 kilometrů, tramvaj se vyplatí (s přestupem), metro tím směrem nejezdí.

Další články o Turínu:
Turín – Egyptské muzeum a Juventus Museum
Superga – historickou tramvají na horu nad Turínem