FRANCIE

Milovníci historie, literatury, filmu a romantiky znají město nad Seinou detailně a mají své sny o místech, která by chtěli spatřit na vlastní oči. Jak město vzniklo a v průběhu staletí se proměňovalo až v nejvelkolepější hlavní město, se dozvíme v románu Edwarda Rutherfurda Paříž. Památky v Paříži zabydluje reálnými lidmi, potomky několika rodin, s nimiž sledujeme proměnu hlavních symbolů města – gotické majestátnosti Notre Dame, královského paláce Louvru, oslnivého lesku Versailles a do nebe čnící železné jehly Eiffelovy věže. To jsou také hlavní cíle návštěvníků, které musí při prvních zájezdech do Paříže prozkoumat.

Rennes je vstupní bránou do Bretaně a ve starém městě si člověk připadá jako v pravé středověké bretaňské vesnici. Barevné hrázděné domy, na nich zavěšené malované vývěsní štíty, dřevěné okenice jako by z oka vypadly italským sestřičkám dále na jihu, v oknech i na balkóncích rozkvetlé květiny. Před úzkými a křivými domy ospalé zahrádky kaváren a restaurací, kde lze posedět a užívat si atmosféru Bretaně, atmosféru provinčního univerzitního města s bretaňskou originalitou. Bary, hospody, obchůdky, krásně se ze zahrádek kouká na konstrukce pastelových barevných domů z hraněných svislých a vodorovných trámů zpevněných šikmými vzpěrami. A nápisy „a louer“ napovídají, že leckde by se pokojík k pronajmutí na­šel.

V Bretani prší až sto padesátkrát do roka. To není ideální ani na dovolenou ani na malování, a přesto sem pravidelně jezdíval i Jan Zrzavý. Kdysi si povzdechl básník a spisovatel André Suarès: „Od počátku věků prší na ten nešťastný kraj a bude na ty ponuré skály pršet asi do konce století.“ Je ten déšť součástí jakéhosi genius loci? Jenže Suarèsovo století je minulostí a nás přivítalo St. Malo sluncem. A slušelo mu to, na Plage de Bon Secours pod mocnými hradbami města se na slunci společně vyhřívali domácí i turisté.

Tisíce a tisíce párů mořských ptáků sídlí na útesech a malých ostrůvcích v moři nedaleko St. Malo. Především v době hnízdění je to ukřičený kraj, tenhle Cap Fréhel. Bílé hřebeny vln se houževnatě vtesávají do skal vysokých až 70 metrů, nad nimiž se ve větru plavně nesou racci, alkouni, kormoráni, terejové, buřňáci i papuchalci.

Colmar je pozoruhodnou směsicí německých a francouzských vlivů a nepochybně jedno z nejmalebnějších měst v Alsasku. Hrázděné domy pastelových barev, čtvrť kanálů proplétajících se mezi domky, které se říká Malé Benátky (Petite Venise), kam oko dohlédne, všude spousta barevných květin, restaurací, obchůdků s víny. Kolorit téhle pohody dokreslují čapí hnízda na střechách domů i katedrály.

Dvě a půl tisíciletí historie řecké, keltské, římské a křesťanské, dvě stovky obrazů namalovaných Vincentem van Goghem, katedrála, kde byl korunován králem Karel IV., býčí zápasy po francouzsku, barvité legendy o bojích proti Saracénům, řeka Rhôna, v níž i ve 21. století nacházejí potápěči antické sochy, Alyscamps, jedna z nejproslulejších nekropolí světa, Kristův monogram ve znaku. Vítejte v městečku rozzářeném jižním francouzským sluncem – Arles.

Riquewihr je nejvyhlášenější vinařskou vesničkou Alsaska a je zařazen do seznamu nejkrásnějších vesnic Francie (Les Plus Beaux Villages de France). Reklamní texty tvrdí, že v uličkách Riquewihru se vrátíte do 16. století a že zde vinice vlastnil i filozof Voltaire.

Přijel jsem k Pont du Gard za uplynulých dvacet let třikrát a troufám si tvrdit, že nejúchvatnější to bylo po vodě. Kilometry na kánoi po proudu řeky a pak jsem skočil z lodě a vykoupal se v čistých modrých vodách pod římským stavitelským zázrakem. Úřady sice kvůli čistotě vody občas koupání zakazují, ale málokdo měnící se pravidla dodržuje. Byla to nepochybně koupání, na něž se nezapomíná.

Přístav Cancale nedaleko Saint-Malo byl bez vody, moře daleko, severovýchod Bretaně je proslulý svým odlivem. Jako v pohádce se v oparu v dálce vypíná silueta kláštera Mont-Saint-Michel, ale tam je již Normandie. Na obnaženém bahnitém dně se povalují loďky, mezi nimi kráčí vesničané v holínkách a v blátě hledají ústřice. Za pár euro mi jich půltucet naservírovala na plastový tácek paní ve stánku v přístavu. Nesmí k nim chybět citrón, pečivo a sklenka bílého vína.

Češi se prý v baladické Bretani cítí jako doma, a nebude to jen propuknutím keltské módy po pádu komunistického režimu. Vždyť uchvácen Bretaní sem pravidelně jezdíval Jan Zrzavý, jehož oblíbenými místy byli ostrov Île de Sein, poloostrov Crozon nebo kamenné městečko Locronan. Bretaň očarovala i Otakara Lebedu, který pobýval mezi rybáři v přístavu Concarneau.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.