Do Bretaně jsme vyrazili autem, lepší dopravu neznám. Letadlo je sice rychlejší, ale nezastavíte se cestou na alsaských vinicích v okouzlujícím Riquewihru nebo ve sklepích v Champagne. Jen nezapomeňte platební kartu, protože na benzínkách v zapadlých bretaňských koutech neměli obsluhu a platit se dalo jen kartou. Bretaňským domovem se nám stal kemp v zátoce Morbihan, téměř v srdci megalitické Francie, jen asi třicet kilometrů od Carnacu, největšího menhirového pole Evropy. Časy, kdy se dalo volně procházet mezi menhiry jsou minulostí, plot nám ale nezabránil ve vášnivých debatách na téma Proč tady ty kameny vlastně stojí? Asi můžeme odmítnout legendu, že řady menhirů jsou zkamenělí římští legionáři, zázračné dílo jakéhosi světce (nebo Merlina?), bránícího rodnou zemi pomocí kouzel. Kdo by potom byl tím 20 metrů vysokým a 280 tun vážícím menhirem v Locmariaquer, který ale leží rozlomen na čtyři kusy? Jmenuje se jednoduše Grand Menhir Brisé – Velký rozlomený menhir. Při pohledu na řady menhirů v Carnacu vás možná napadnou další teorie k těm, které již byly vysloveny a vážně i nevážně diskutovány, ať se jedná o kamenné duchy předků, přistávací dráhy pro mimozemšťany, místo pro astronomická pozorování, rituály a oslavy, či falické symboly. Mimochodem, slovo menhir pochází právě z bretonštiny a znamená „dlouhý kámen“. Nespočet menhirů se táhne do dáli ve třech uskupeních (která kdysi byla možná spojená) – Ménec (1100 menhirů v délce přes kilometr), Kermario (1029 dlouhých kamenů v délce 1300 metrů) a Kerlescan (550 menhirů v délce 800 metrů). Člověk se dopouští chyb a tak jsme minuli tumulus St. Michel, starý snad až 7000 let, pohřební komoru 120 metrů širokou a 12 metrů vysokou. Aby nad pohanským místem navždy zavládl křesťanský mír, vztyčili v roce 1663 na vrcholku kapli. Šperky, keramika a další předměty z hrobu jsou k vidění v carnackém muzeu.


Neolitická mohyla na ostrově Gavrinis

Nedaleko carnackých kamenů v přístavu v Larmor Baden jsme zaplatili 12 eur a lodí (v ceně) vyrazili na ostrov Gavrinis, k jedné z nejznámějších mohyl ve Francii. V mohyle je zakázáno fotit a tak nemohu přispět fotografií zdobených kamenných bloků uvnitř čtvercové pohřební komory (o straně asi 2,5 metru). Vchod do mohyly, staré přibližně 5500 let, stráží mohutný dolmen (výraz dolmen znamená „kamenný stůl“) – vlastně ho jeho vztyčené bloky, drží na svých „ramenou“. Kráčím trošku skrčený chodbou dlouhou snad 15 metrů do pohřební komory. Přes dvacet kamenů je bohatě dekorovaných, ale ani 150 let výzkumů nepřineslo odpověď na otázky, co tyto ornamenty znamenají.

Na jednom z mysů, kterými je poseté pobřeží Bretaně, na poloostrově Rhuys v Morbihanské zátoce, se tyčí mohyla Petit Mont. První menší mohylu zde neolitičtí lidé budovali už před více než 6500 lety, ale současnou mohutnou podobu dostala až o 2000 let později. Poslední stavební práce zde prováděli Němci. Nikoli archeologové, ale německá armáda za 2. světové války, když opevňovala francouzské pobřeží proti ofenzívě z moře. Wehrmacht neváhal využít neolitickou mohylu k válečným účelům, přidat děla a desítky vojáků. Do neolitické mohyly dodnes vedou německé betonové schody, uvnitř jsou betonem zpevněné komory a německé nápisy.


Cap Fréhel kreslil Filip Trnka

Bretaň, toť divoké pobřeží, skalnaté mysy, strmé útesy řítící se do bouřících vln, o jednom takovém nepřívětivém místě na samém západě Bretaně jsem již psal v článku Nejdivočejší místo Francie – Pointe du Raz. Tam, ve větry ošlehaných skalách, je ta pravá Bretaň. Na druhém konci Bretaně, na severovýchodním pobřeží v blízkosti St. Malo padají do moře skály mysu Cap Fréhel. Jak romantická procházka kolem skal na nichž hnízdí mořští ptáci. Skály jsou pobretaňsku impresionisticky barevné, načervenalé až temně zčernalé, mezi nimi uzoučké plážičky, nahoře fialový vřes mísící se s žlutě kvetoucím kolegou. Tisíce a tisíce racků, dole u rozbíjejících se vln černé volavky. Cap Fréhel nepůsobil tak drsně a nepřístupně jako Pointe du Raz, snad i proto, že nad ním svítilo slunce. Na Cap Fréhel jsou dva majáky, ten starý byl postaven za Ludvíka XIV., ten novější v polovině 19. století. Byl ale zničen ustupujícími Němci a znovu vztyčen v roce 1950.


Přístav v Cancale, stánky s ústřicemi

Odliv a příliv, i to je Bretaň. Právě severovýchod poloostrova je proslulý svým odlivem. Přístav Cancale byl bez vody, moře daleko, zvláštní byl pohled na obnažené mořské dno a daleko vzadu za zátokou na skále, jako v pohádce, se v oparu vypínala silueta kláštera Mont St. Michel, ale tam je již Normandie. Pobřeží v Cancale je poseto farmami na chov ústřic, odtud si je prý nechával sám Ludvík, král slunce, vozit do Paříže. Ústřice se prodávali ve stáncích hned v přístavu. Nesmí k nim chybět sklenka bílého vína, citrón a pečivo. Každopádně jsou zde u stánků podél pobřeží ústřice mnohem levnější než kdekoli v restauracích (o Česku nemluvě). Ač se někomu zdá ústřice na talíři poněkud nevzhlednou krmí, neváhejte, kde jinde je ochutnat než v Cancale (kde i Ludvík XIV.). Ale kdo skutečně nemůže ústřice díky svým předsudkům polknout a vínem zapít, ve Francii a samozřejmě i v Bretani nabízejí báječné palačinky. Po francouzsku crêpes a tyhle tenoulinké palačinky jsou vhodnou fastfoodovou pochutinou, nejlevnější jsou jen posypané cukrem, ale můžete je mít v mnoha chuťových kombinacích, např. čokoládovou. (Více o Cancale v článku Bretaň: pobřeží v Cancale pro ústřice zrozené)


Odliv v Cancale, vzadu Mont-Saint-Michel, tam už je Normandie

St. Malo vládne černá vlajka. S lebkou. S páskou přes hlavu, bambitkou za pasem, pirátská či korzárská historie je v turistickém 21. století kšeftem, na který letí nejen děti. Hrdinou místních je Robert Surcouf, který zde má sochu, na níž jakoby ukazoval, vzhůru, braši pirátští, na Angličany. Pirátské řemeslo nebylo legální ani před dvě stě lety, ale když nějaký Francouz přepadne a ukradne desítky britských plavidel, to mu jistě před jeho krajany nedodává pocitu zahanbení. Surcouf se vskutku stal francouzským hrdinou a obdržel vysoká státní vyznamenání. Jaká je jeho pověst na britských ostrovech, jsme se raději v krčmách v St. Malo nevyptávali. Ještě jeden mořeplavec má sochu v St. Malo – Jacques Cartier, který prý první pojmenoval zemi za Atlantikem Kanada (pardon, Canada) a na svých průzkumných plavbách objevoval indiánské osady na řece sv. Vavřince. A jestliže k nedalekému přístavu Cancale patří ústřice, specialitou v St. Malo je Chateaubriand. Není divu, slavný spisovatel, po němž je biftek pojmenován, se v St. Malo narodil a je zde na ostrůvku Grande Bé i pochován. Průvodci upozorňují, že v případě přílivu se přístupová lávka k ostrůvku ocitne rychle pod vodou a hrozí, že zde strávíte nedobrovolně čas do odlivu. Hotel tam samozřejmě nenajdete. Takže si zjistěte čas odlivu, v turistických informacích nebo v hotelu by to neměl být problém. Projděte se po hradbách i k Fort National. Pevnost na malém ostrůvku před hradbami, která chránila přístav, je dílem markýze de Vauban, největšího vojenského stavitele své doby, jenž pomáhal k vojenské slávě Ludvíka XIV. St. Malo ale nemá domy staré stovky let. Spojenecké bombardování proměnilo město za 2. světové války v trosky, říká se, že i moře tehdy hořelo. Po válce vystavěli St. Malo podle původních plánů.

Locronan, kamenné městečko plné květin, jak rád tady maloval Jan Zrzavý, nesmrtelná je jeho Studna v Locronan, jen ta záplava barevných květin mi tam chybí. Locronan je návrat časem zpět o několik století. Přijeďte sem druhou červencovou neděli, koná se zde jako každý rok procesí, našlape se šest kilometrů kolem městečka. A jednou za šest let, na tzv. Grande Tromenie, dvojnásobek, 12 kilometrů pochodu, všichni oblečeni tradičně po bretaňsku. Městečko nese název po bretaňském věrozvěstovi, mnichovi sv. Ronanovi, který ho založil v 10. století a šířil v kraji křesťanství. Žije zde asi 800 obyvatel, ale každoročně Locronan navštíví až 800 tisíc turistů. Odtud pocházela rodina Yvese Tanguyho, sem se Tanguy rád vracíval a sem do Bretaně se vrátil i navždy. V Douarnenez, na pláži nedaleko Locronanu, smutní přátelé rozsypali jeho popel.


Locronan, tuhle studnu a náměstíčko maloval Jan Zrzavý. Divíte se?

Moře v Bretani opravdu není na povalování na pláži, hebký písek zde nebývá prohřátý. Před větrem neutečete, voda je chladivá (někdo by křičel, že studená), ale na prkně se sviští na vlnách báječně. A když nastane odliv, je definitivně po koupání.

Nic nás nepřekvapilo na putování Bretaní, viděli jsme ji takovou, jak jsme předpokládali, že ji uvidíme. Jen – ty útesy byly ještě strmější a porostlejší vřesem, malebná kamenná městečka ještě malebnější a kamennější, obří menhiry a mohyly ještě početnější, ústřice levnější, přístavy ještě plnější stěžňů, přes něž ani hradby St. Malo téměř nebyly vidět, odlivy a přílivy ještě dynamičtější. Bretaň prostě není žádná nuda. Přestože ta romantická keltská minulost a malebnost bretaňského kraje… však o tom píše David Sweetman v knize Paul Gauguin: „V polovině devatenáctého století mnohé bretaňské tradice téměř zanikly. Dokonce i zvláštní kroje, ženské s vysokými čepci a složitými stuhami a mužské s širokými kalhotami dole zadrhnutými a širokými rybářskými klobouky, ztratily od doby francouzské revoluce původní význam. Ale koncem století zase tvořily pevnou součást života v Bretani… Směs nacionalismu a potřeby vydělávat na turistickém ruchu změnila bretaňské kroje v určitý druh uniformy. O vznik „bretaňství“ se postarali stejně jako u Irů, Skotů, Velšanů z části spisovatelé a umělci ve své honbě za romantickou keltskou minulostí. Nakonec jejich výtvor začal žít svým životem.“ Bretaň neinspirovala jen české malířské fantazie, do Bretaně jezdily desítky francouzských malířů, v mystické krajině kolem městečka Pont-Aven hledal mír v duši i Paul Gauguin, který tolik ovlivnil tzv. Pontavenskou školu. Tady namaloval Žlutého Krista, Bretaňskou kalvárii, Čtyři bretaňské ženy klevetící přes zeď nebo Dobrý den, pane Gauguine.

Informace z Bretaně:
www.campingfrance.com
http://cs.camping.info/francie/bretagne
www.carnac.fr
www.gavrinis.info
www.patrimoine-morbihan.info
http://capfrehel.info/
www.cancale-tourisme.fr
www.les-plus-beaux-villages-de-france.org/en/locronan
www.locronan.org
www.tourismeconcarneau.fr
www.tourisme-vannes.com

Ukázky z knih
Paul Gauguin – David Sweetman (přeložil Václav Viták)
Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa – Václav Šašek z Bířkova