TUNISKO

Tunisko je arabskou zemí vhodnou pro začátečníky. Cestování např. Egyptem, Alžírskem, Jemenem nebo Irákem nelze v současnosti z bezpečnostních důvodů doporučit, a to především cestování individuální. Tunisko je tak bránou do arabské kultury a způsobu života, navíc i bránou na Saharu, na jihu Tuniska jsou písečné duny největší pouště světa vskutku za humny.

Kartágo. Jméno, které v myslích vyvolává ozvěnu předlouhé a krvavé historie světových dějin. Historie plné na svou dobu mimořádné mořeplavecké zdatnosti i krutých válek bez slitování. Co zůstalo v Kartágu, v současnosti na předměstí Tunisu, až do 21. století? Vždyť římští dobyvatelé a zároveň kati dokonali zničující zkázu, když nejen vyvrátili hradby Kartága, ale punskou metropoli srovnali se zemí, aby již nikdy nepovstala a dějiny na něj zapomněli.

Tuniská medína bývá přeplněná, ovšem co jiného od medíny očekávat. V uličkách medíny se dá snadno ztratit, medína je labyrint, za pár okamžiků člověk neví, ze kterého směru přišel. Nevadí, najednou se prostě ocitnete v maličko chaotickém arabském světě. A když vyjdete ze súku a uliček plných obchodníků, jste před druhou nejstarší mešitou v Tunisku – Ez-Zitouna, v překladu Mešita olivovníku.

El Jem byl třetí největší amfiteátr antického věku a největší v Africe. Na africkém kontinentu je nejen největší, ale také nejzachovalejší. Jeho návštěvnost dosahovala až 35 tisíc diváků, vyšší mívaly pouze proslulé Colosseum v Římě a kapujský amfiteátr nedaleko Neapole, ten je ovšem v mnohem zbědovanějším stavu než El Jem. Chorvatská Pula, francouzské Nîmes a Arles, italská Verona, tam všude jsou dobře zachovalé římské amfiteátry, před žádným z nich ale nečekají na své zákazníky velbloudi. Nejen velbloudi, také blízkost saharské pouště dodává amfiteátru El Jem nádech africké exotiky.

Jsou údajně nejlepší na světě. Nemám vážnější důvod tomuto tvrzení nedůvěřovat. Kdo ochutná Deglet Nour v Tozeuru, doma už mu nikdy nebudou dovážené datle chutnat. Za nejlepšími datlemi jsme z Douz do Tozeuru jeli naší Toyotou Land Cruiser přes solné jezero Chott el Djerid. Neuvěřitelná pláň slibující fatu morgánu, kde se pod žhnoucím sluncem rodí kamenné pouštní růže.

Když na Saharu, tak na Saharu. Spát mezi dunami, daleko od civilizace, ve stanu v poušti. Tam, kam zabloudí snad jen kočovní Berbeři nebo účastníci Africa Eco Race, např. Lukáš Kvapil, který na své husqvarně trénoval v dunách u oázy Ksar Ghilane právě před startem na závodě po afrických cestách necestách. Zmela je nic než kemp a všude kolem písečné duny. Stany (vojenského typu), teplota v noci pod nulou. Konec světa to ale není. Tady na jihu Tuniska už začíná pravá Sahara.

Kairouan je po Mekce, Medině a Jeruzalému čtvrté nejposvátnější město islámského světa a sedm poutí do Kairouanu se vyrovná pouti do Mekky. Tak alespoň dokolečka opakují některé informační letáky. Kairouan je ovšem také město, v němž maloval Paul Klee a které tak ovlivnilo moderní umění.

Poprvé se tzv. Camel Festival v Douz konal již v roce 1910, tehdy bylo Tunisko francouzským protektorátem. V současnosti je to největší mezinárodní festival nomádské a berberské kultury. Přes rok poklidné městečko Douz se během festivalu promění, denně přijíždějí hosté, aby zažili slavnost berberských komunit z celé Sahary.

Prosinec, předvánoční čas. V městečku Douz na jihu Tuniska a na severní hranici Sahary žije přibližně 12 tisíc obyvatel a roste na 300 tisíc palem. Na 51. ročníku Festival International du Sahara (20. – 23. prosince) poznávala Cestomila umění a tradice saharské Afriky. Prastaré berberské Afriky. Závody velbloudů, berberští koně, lovící pouštní psi, beduínské obřady, tance, poezie.

Závody velbloudů, arabští koně, tradiční svatební beduínské obřady, písně a tance, poezie, lovící pouštní psi, berberské ženy ozdobené nádhernými šperky – to vše na festivalu v městečku Douz na severním okraji Sahary. Přezdívaný jednoduše Camel Festival, nejstarší a nejnavštěvovanější podobná událost v Tunisku. Na 51. ročníku Festival International du Sahara nechybí Cestomila.