Kartágo ovšem opět povstalo. Římské Kartágo. Zásluhu na jeho založení má Gaius Julius Caesar v polovině 1. stol. př. n. l. Později v císařských časech se postupně stalo jedním z největších měst celé římské říše, jeho populace přesahovala 100 000 lidí. Nejzachovalejší a nejpůvabnější částí římského Kartága jsou Antoninovy lázně, pojmenované po římském císaři – Antoninus Pius vládl v letech 138 až 161. Jde o nejnavštěvo­vanější památku starověkého Kartága, jehož další pozůstatky se nacházejí v širokém okolí až nahoru na pahorek Byrsa. Pozor na fotografování, stojíte-li v lázních očima k moři, po levé straně nahoře je prezidentský palác, tímto směrem nefotografujte. Prý to hlídají.

Do lázní se vchází přes starou punskou nekropoli, poté se otevře široký výhled na pozůstatky gigantických římských lázní nádherně položených na mořském břehu. V pozadí za Tuniským zálivem se vypínají kopce. Před vstupem do ruin lázní stojí informační tabule, z níž se každý, kdo umí číst, dozví, že přímo před námi je caldarium, ohřívané systémem podlahového vytápění a sloužící k horkým koupelím. A dále, kde bývaly šatny, bazény s horkou vodou, frigidarium, tepidárium, tělocvičny atd. Můžeme si představovat, jak takový římský lázeňský život vypadal. Není to nic neznámého, popis lze nalézt u mnoha starověkých autorů včetně Senecy. Lázně sloužily nejen ke koupelím, ale i ke sportovnímu vyžití a především jako centrum volného času a společenská událost. Vždyť majetní občané měli lázně ve svých domech, nepotřebovali lázně veřejné. Obvyklou součástí lázní byly zahrady, fontány, příjemná místa, kde se též dala trávit spousta času u obchodních či politických jednáních. Kdo ví, kolik se toho „upeklo“ právě v lázeňských prostorách po celé římské říši. Bazénů bylo v lázních více typů, běžný byl malý bazén s hloubkou kolem jednoho metru, v němž se sedělo na stupíncích a diskutovalo. Lázně byly vždy bohatě zdobené, mnohde ve světě se dochovala mozaiková výzdoba, málokde barevná výzdoba stěn a sochařská díla. Co nezničili lidé a čas, je v současnosti v muzeích. Na lázeňských mozaikách se objevovaly nejen geometrické motivy, ale také figurální výjevy především s tématy spojenými s vodou a mořem, např. bůh Neptun, různé vodní příšery atd.


.
.
.

Lázně, v nichž si užívali antičtí boháči, jsou připomínkou starých věků a žádný host hlavního města Tuniska by je neměl vynechat. A budete-li mít chuť, náladu a čas, zatoulejte se dále k divadlu, amfiteátru, na pahorek Byrsa atd. Vzdálenosti jsou vhodné pro taxi. Nástupní cena je 600 milimů, kilometr 800, tj. cca 6 Kč. Někdy je potřeba říct řidiči ať zapne taxametr, ale vždy doporučuji dopředu se informovat a domluvit o ceně.

Památky starověkého Kartága jsou rozptýleny na širokém prostoru, necelé dva kilometry jižně od lázní vybudovali staří Kartaginci svůj válečný přístav, byl obklopen ochrannou zdí a mohlo v něm kotvit 220 plavidel. Odtud se vládlo celému západnímu Středomoří. Na pahorku Byrsa jsou vykopávky tzv. Le quartier Hannibal, jejíž ruiny prokazují, že staré prameny hovořící o tom, že Římané doslova srovnali Kartágo se zemí, nejsou úplně pravdivé, nějaká ta zeď zůstala stát. Na pahorku Byrsa později Francouzi vybudovali katedrálu na počest krále Ludvíka IX., který zemřel v průběhu křížové výpravy v Tunisu v roce 1270. V současnosti již není katolických chrámem, ale slouží jako kulturní centrum. Vedle je Carthage National Museum založené již v 19. století. Dále po Avenue d´Amphithéatre se dostanete k římskému amfiteátru. Proslul i jako místo pronásledování křesťanů za císaře Valeriána, popraven v něm byl mj. biskup Cyprián, později svatořečený. Opačným směrem je čtvrť kdysi bohatých římských vil, divadlo. A kousek od lázní další archeologické parky Quarter Magon a Tophet.

Z pahorku Byrsa se otevírá daleký výhled na Tuniský záliv, tam dole bývaly dva přístavy starověkého Kartága, jeden obchodní, druhý válečný. Kdysi jsem v upomínku na skončení povinné školní docházky dostal knihu Stanislava Richtera s jednoduchým názvem – Kartágo. Autor popisuje, že současné pobřeží je odlišné od starověkého: „Staré punské Kartágo leželo na skupině pahorků, jež ve starověku vytvářely vyslovený poloostrov, mnohem zřetelněji vysunutý do moře nežli je tomu dnes. Záliv, který poskytoval odedávna vítané útočiště lodím a přivodil svými vhodnými podmínkami vznik Kartága, byl daleko hlouběji zakrojen do pevniny a poskytoval při úpatí tohoto skalnatého výběžku velmi dobré kotviště. Za ony dlouhé věky, které uplynuly od založení Kartága, se pobřežní terén značně změnil v důsledku neustálého narůstání pískových nánosů, které sem zanáší a usazuje mořský příboj i říčka Medžerda.“


.
.
.

Prastará královská legenda vypráví, že na počátku vzniku Kartága bylo město Týros, založené již někdy na začátku 3. tisíciletí př. n. l. Říkávalo se mu „Královna moří“, neboť lodě obchodníků a kolonizátorů z Týru ovládaly Středozemní moře stovky a stovky let. Příběhy z Bible vyprávějí o jeho kráse a pýše, která vyvolala strašlivý boží hněv. Ale ten není námětem tohoto vyprávění. V Týru žila krásná a chytrá Elissa, sestra krále Pygmalióna. Krutý vladař nechal zavraždit jejího manžela a Elissa volila raději útěk do dalekých končin, než nebezpečný život na tyranově dvoře. Podle pověsti přistála s mnoha věrnými nedaleko fénické kolonie Utika. Numidský král Jarbas ji přijal s nabídkou, aby založila své město na pozemku tak velkém, jaký pokryje volská kůže. Elissa, kterou antická literatura jmenuje i jako Dido, krále přelstila. Poručila rozřezat kůži na tenké proužky, svázat je dohromady a ohraničit tak co největší území. Město dostalo název Kart Hadášt, tedy Nové město, Kartágo je latinizované znění původního fénického jména. A jméno Byrsa odkazuje na „staženou kůži“. Kartaginci byli mimořádní mořeplavci, expanze Kartága byla nevyhnutelná. Nejprve do Středomoří, zvyšoval se vliv na Sardinii, Sicílii, Kartaginci upevnili spojenectví s Etrusky, soupeři Říma. Lodě z Kartága dopluly až do Irska a k rovníku na pobřeží Guineje. Mocenský střet s Římem se blížil.

Legenda o vzniku Kartága má ještě jednu římskou verzi. Básník Vergilius v epické básni Aeneis vypráví, že Aeneas prchá z hořící Tróje a po dlouhém bloudění na mořských vlnách ho osud zavál k břehům Kartága. Mezi ním a Dido vzplál vášnivý láskyplný vztah, ale bohové žádali po trojském hrdinovi naplnění jiného poslání, musel pokračovat v plavbě k dnešním italským břehům, kde jeho potomci založí Řím. Nešťastná Dido spáchala sebevraždu. Nejslavnější římský básník Augustovy doby tak jako by kladl tento nešťastný konflikt za jakýsi počátek nepřátelství, které vedlo ke třem punským válkám a k brutálnímu nemilosrdnému zničení Kartága římským vojskem. Berme toto vyprávění jako legendu. Trojská válka se pravděpodobně odehrála stovky let před založením Kartága, které je tradičně datováno do roku 814 př. n. l.

Nepochybně nejproslulejším Kartagincem není Elissa či Dido, ale vojevůdce Hannibal, který vedl svou armádu včetně válečných slonů přes alpské průsmyky na Apeninský poloostrov, kde rozdrtil římské armády v bitvách u Trasimenského jezera a Kann. Nakonec ovšem římský generál Publius Cornelius Scipio Africanus donutil Hannibala stáhnout se zpět na africký kontinent a porazil ho v bitvě u Zamy. Právě Scipio zvaný Africanus neprohrál v jediné bitvě a vedle Hannibala je pokládán za jednoho z nejschopnějších vojevůdců starověkého světa. Přesto, Hannibala zná téměř každý, jméno jeho přemožitele – Scipio Africanus – je téměř zapomenuté.

Charif Bahbouh, který v ČR vydává literaturu Orientu, píše v publikaci Tunisko: „Zničením Kartága nedochází k úplnému zániku punské kultury. Punská kultura a náboženství přežívají i v římské provincii, ačkoli vládnoucí třída dosazená Římem mluví latinsky, domácí obyvatelstvo dále používá punský jazyk a zachovává punský kult. Proces pořímštění země probíhal intenzivně od roku 25 př. n. l., kdy byla připojena k římské provincii Afrika. Dá se tak říci, že teprve po dvou stech letech od zničení punského Kartága pomalu dohasíná jeho civilizace.“

„Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ dodnes známý výrok, který římský politik Cato starší tak dlouho opakoval až… Na ruinách Kartága se ovšem nepodepsali pouze Římané a čas. Stavební materiál je stavební materiál. Ještě jednou Stanislav Richter v knize Kartágo: „Arabské obyvatelstvo za dlouhé věky zužitkovalo většinu stavebního materiálu z těchto osamělých antických trosek. Mohlo by se téměř tvrdit, že od doby druhého rozboření Kartága nebyl z tuniských hor vytěžen ani jediný kvádr kamene a nedošlo k otevření ani jednoho kamenolomu. Všechny mešity, paláce, věže, hradby, bazary a obytné domy, které povstaly za vlády islámu, byly vystavěny z nádherných kvádrů, jež opravdu až v marnotratné hojnosti poskytovaly římské ruiny.“

Ať je to jakkoli, ruiny Kartága jsou tím, čemu se v angličtině říká „must-see“.