Den 6 / Kartágo

Založila ho dle půvabné legendy fénická princezna Dido. V království, kde zakotvila její loď z dalekého města Tyros (dnešní Libanon), bývalo zvykem, že cizinec nesmí koupit větší pozemek, než jaký pokryje kůže vola. Dido prý byla chytrá, nechala kůži rozřezat na tenké proužky, svázat dohromady, a měla pozemek na založení města. Spíše byl ale dobrák místní král, že jí její trik odpustil.

Ze starého punského Kartága nic nezbylo, Římané ho srovnali se zemí dokonale. A postavili Nové Kartágo. Z něj se nejlépe dochovaly Antoninovy lázně ze 2. století. Jsou hned u moře, ale není jednoduché fotit římské ruiny s modrou hladinou moře. Navíc se nesmí fotit směrem po levé ruce (při příchodu), protože tam je střežený prezidentský palác. P

Základy starého Hannibalova Kartága jsou přístupné na kopci Byrsa. Ovšem je to pouze zlomek Kartága, které bylo kdysi středomořskou námořní velmocí.

Dárky se dobře nakupují ve staré medině. Šperky, dželaby, konvice na čaj, koberečky atd. Ceny jsou ovšem nesrovnatelné s jihem, což je výrazně levnější kraj. Ve starém městě se lze toulat i pár hodin, posedět v kavárně, užít atmosféru arabského tržiště. Místní prodavači umějí i česky pozdravit, jakmile člověk prozradí, odkud je.

Den 5 / Směr posvátné město Kairouan

Arabská kavárna je místem setkávání mužů. Alespoň jsem nikdy nic jiného neslýchával. Je to ale maličko složitější. Přesnější by bylo, že arabské putyky jsou mužskou společností. Tedy kavárny toho nejhoršího typu. Plastové židle, otřesné toalety, kam by žena odmítla vstoupit. Ženy navštěvují kavárny, ovšem honosnější. S přítelkyněmi, dětmi. A poručí si ovocný koktejl, sladké pro děti, vyjde to nepochybně dráž než mužova útrata za jedno dvě kafíčka. Opravdová kafíčka, protože ho není více, než když si člověk objedná malého panáka. Ovšem v takových levných pánských provozovnách alkohol nevedou. A tak pánové živoří u mini kávy, vody, někdo kouří šíšu, tedy vodní dýmku. A ta káva Tunisanovi vydrží i hodinu, totéž strašně sladký mátový čaj, jehož sklenička odpovídá velkému panáku. Jak to mohou popíjet hodinu, já nepochopím. Jiný kraj, jiný mrav. Co ovšem odpovídalo evropským zvyklostem, u stolu pět chlapů, všichni koukají do mobilů a hovor vázne. A to přesto, že v televizi běží fotbal, velká vášeň Tunisanů. Každopádně, útrata za takový mátový večer je minimální a putyku si může dovolit snad každý.

Směr Kairouan, o němž se zde tvrdí, že je čtvrtým nejposvátnějším městem v islámu. A je známé nejen vírou, ale i krásnými koberci. Na ty ovšem nezabýval čas, neboť večer máme být v Tunisu. Velká mešita v Kairouanu je ale povinností. Přestože se dovnitř do modlitebnich prostor nesmí, přesněji nesmějí tam nevěřící. Nahlédnout a fotit od vstupních dveří, žádný problém. Mešitu zdobí desítky, možná pár stovek antických sloupů s korintskými hlavicemi, muslimové využívali stavebního materiálu z antických ruin. Ve zdi minaretu jsou dokonce římské nápisy, i vzhůru nohama. Velká mešita je nejstarší v Tunisku.

Den 4 / Přes solné jezero k alžírské hranici

Z Douz na sever do Tozeuru. Silnice vede přes solné jezero Chott El Jerid, které leží pod úrovní moře. Pouze hnědá až bílá pláň, je přísný zákaz opouštět autem silnici. Zvláště v zimních měsících se leckde nenápadně vyskytne měkčí povrch a výsledek bývá stejný. Auto už nikdy solnou pláň neopustí. Viděli jsme že silnice i navždy zapadlý francouzský autobus. Právě z těchto solných jezer jsou známé pouštní růže.

Kus dále oáza Chebika a ještě kus směrem k alžírské hranici kaňon Mides. Překvapí naprostá nepřítomnost policejních a vojenských sil. Hranice je propustná, nikdo ji příliš nehlídá. Jsme asi 400 metrů od Alžírska, všude zdánlivý klid. Procházka kaňonem, poté zpět do Tozeuru, kde se koná Festival oáz. To už nebude kultura berberská, ale arabská. V Tozeuru je nápadná architektura s předsunutými cihlami, což má pomáhat v horkých teplotách.

Den 3 / Další den mezi berberskými jezdci

Další výlet do pouště, tentokrát na velbloudech. Centrální náměstí v Douz žije. Spousta krámků dokola čtvercového náměstí, koberečky i koberce, berberské šperky, štíry (mrtvé za sklem), pouštní růže, malířská díla, tradiční obuv, koupit lze leccos. Nebo se jen dívat na práci šefců, stačí pozdravit, říct nějaké to ca va, a fotit. Během festivalu focení nevadí nikomu, hrdí berberští jezdci na slavnostně zdobených koních naopak rádi pózují.

Tři dny neoholená brada si žádala akci. Nějaký salon de coiffure nebývá nikdy daleko, místní se nechávají běžně holit. Je to levná záležitost, 3 dináry, což je asi 23 korun. Holení klasickou břitvou, na závěr nějaká voňavá voda na tváře. A přestože jsem žádal pouze holení, napatlal vlasy gelem, asi abych lépe splynul s davem.

Den 2 / Mezi berberskými jezdci

Saharský festival v Douz odstartoval později, až v odpoledních hodinách, o bezpečnost se starají střelci na střeše tribuny. Nádherně vyšňoření jezdci i koně vracejí diváky hluboko časem zpět. Nešlo odolat a neokusit jízdu na takovém arabském koní. Závody velbloudů, lov na lišku v podání místních pouštních psů. Zdálo se, že přežila, ač značně pocuchaná, majitel ji odnesl za ocas. Dívčí vlasový tanec připomínal metalové fanoušky, alespoň pohybem hlavy.

Spánek ve stanech na poušti, dvě hodiny jízdy z Douz směrem na jih, kemp Zmela. Teplota v noci pod nulou, konec světa, nic než kemp a všude kolem písečné duny. Tady na jihu Tuniska už začíná pravá Sahara. Džípem ke staré římské pevnosti, rozpadající se v poušti. Večerní slunce nádherně nasvítilo písek i pevnost, která byla jižní hranicí římské říše.

Den 1 / Vlastně jen cesta

V letadle první ochutnávka tuniskeho vína Magon, pojmenované po historickém agronomovi, který žil v 8. století př. n. l. Za dvě hodiny na letišti jménem Karthage, čtou to francouzsky „kartáž“. Za další dvě hodiny v Sousse, v hotelovém pokoji je slyšet bouřící moře.

Cesta do Sousse hodně po dálnici, platí se, u peage postávají mladíci, nabízejí čaj, popcorn, placky (říká se jim tabouna), jedna za dinár skončila v bříšku, suchá nic moc. Pít lépe balenou vodu, ta hotelová se sice dá, ale její složení může nadělat vrásky. Báječná večeře, ryba, jehněčí, harissa, jistě Magon.

Ráno směr Sahara.

Tuniský deník – Den 0 / Pár vět před odletem

Prosinec, předvánoční čas. V městečku Douz na jihu Tuniska žije přibližně 12 tisíc obyvatel a roste na 300 tisíc palem. Na 51. ročníku Festival International du Sahara (20. – 23. prosince) bude Cestomila poznávat umění a tradice saharské Afriky. Nejen Cestomila, na festivalu bude nepochybně nejméně 50 tisíc hostů. Poprvé se tzv. Camel Festival v Douz konal již v roce 1907, tehdy bylo Tunisko francouzským protektorátem.

Poušť, jak napsal překladatel Jaromír Hajský – „není jen vyprahlým, mrtvým prázdnem… sice neplodí trávu, ale plodí hodnoty a zásady. Bezprostřední dotek pouště je pro mnohé lidi – nejen proroky a beduíny – druhým nejsilnějším dotekem v životě po doteku matky.“ Jaromír Hajský ji popsal jako vysoce inspirativní prostředí, kde si dávná, duchovně bohatá historie podává ruku s moderní, vulgárně oduševnělou dobou.

Sahara zabírá přes 9 milionů km². Největší poušť světa. Ovšem, jak dokazují skalní malby a množství archeologických nálezů, ne vždy jí byla. Ještě před šesti tisíci lety jste se mohli v oblasti současné Sahary koupat v jezerech, všude rostla bujná vegetace, Sahara tehdy nebyla Saharou.

Psům vstup zakázán? Nikoli. Berberský saluki patří k nejstarším psím plemenům, oblíbené bylo už ve starověkém Egyptě. Kdysi, když byla ještě Sahara plná gazel, používali Berbeři saluk k jejich lovu. Představte si časy bez terénních vozů a střelných zbraní, lov gazel byl náročný, znamenal putovat hluboko do pouště, odkud někdy nebylo návratu. Však o tom napsal krásnou povídku Ibrahim al-Kauní, jeden z nejuznávanějších libyjských spisovatelů (vyšla v češtině). Jenže, lidská činnost ovlivnila život na Sahaře, lidé hledají ropu, pytláci jsou brutálnější lovci než kdysi berberští jezdci, a velká stáda gazel ze Sahary rychle mizí. Na rozdíl od dalších psů, saluki není považován za nečisté zvíře a může dokonce vlézt do stanů a ulehnout na kobercích, ovšem, žádné evropské psí mazlení mezi Berbery asi neuvidíme. Dalším berberským loveckým psem je sloughi (sluga).

Kdo vlastně jsou ti Berbeři? Známo je, že region obývali již dávno před příchodem Féničanů, už přibližně před 6 tisíci lety. Slovo „barbar, berber“ používali staří Řekové a Římané pro každého, kdo neovládal jejich jazyk, už původně to tedy bylo slovo hanlivé, naznačující zaostalost těch tam za hranicemi. Samotní Berbeři se označují v berberštině jako „lidé vznešeného původu“. Berberština je odlišná od arabštiny, nepatří mezi semitské jazyky (na rozdíl od zaniklé féničtiny).

Jezdecké umění hrdých potomků válečníků a lovců oblečených do skvostných tradičních krojů bude nepochybně jednou z mnoha krás festivalu. Beduíny kdysi orientalista Alois Sprenger trefně nazval „parazitem velblouda“, neboť dokonale využívají všeho, co jim velbloud může poskytnout. Včetně vytrvalosti v boji. Vlastnost pro beduíny životně důležitá protože jejich způsob života nepatřil k nejmírumilov­nějším. Loupežné přepady karavan a lstivé nájezdy na oázy, založené na manévrovacích schopnostech těchto nepřekonatelných jezdců, byly tradiční beduínskou „kulturou“. Beduínského válečníka a jeho statečnost oslavuje i arabská předislámská poezie:
„…Pláčeme za své oběti, avšak při vraždění nás city nezastaví, dříve než slunce povstane, dopadnou na vás naše ostré lesknoucí se meče… má velbloudice přehlédne duny bystrým okem a vrhá se vpřed na rychlých nohou, které unikají i pohledu a rychle se míhají jak ruce žen naříkajících pro lásku svých mrtvých mužů…“ (Jaroslav Oliverius, Svět klasické arabské literatury).

Na cestě na jih Tuniska do Douz se Cestomila zastaví mj. v posvátném islámském městě Kairouanu, u římského amfiteátru, vstoupí do kaňonů a oáz plných životadárné vody. A všude na nás dýchne historie dávných časů jezdců na velbloudech.