Po necelých 3 hodinách letu z Vídně letadlo přistává za mořem, v Libyi, v hlavním městě Tripolisu. Okolo stojící policisté nás hned varovali, že se zde nesmí fotit a to přesto, že na Googlu jsou satelitní mapy letiště volně přístupné. Jak jinak začít pobyt v Libyi, než prohlídkou starého města Tripolisu. Autobus nás zavezl k oblouku Marca Aurelia – jediné zachované římské památce ve městě, a odtud jsme již pokračovali pěšky. Protoulali jsme se španělskou, židovskou i francouzskou čtvrtí, prohlédli si mešitu a kostel, různá tržiště a unavení jsme rádi přijali pozvání místního průvodce na kávu či čaj. Staré město se svými uličkami a „životem“ by se dalo nazvat Arábií, tou pravou starou Arábií. Pozitivní je, že jsem se zde nesetkal s žádnou nevraživostí vůči turistům, snad tomu tak zůstane i v budoucnu. Tripolis byl ale pouze předkrmem k hlavnímu chodu naší cesty – další dny míříme na Saharu, do jejích bizarních skal, písečných dun a zelených oáz s jezery.

Sabhá – vzhůru do saharských hor

Během snídaně nás zaujaly místní datle, jak svými rozměry, tak i lahodnou chutí. S usušenými scvrklými plody, které se vozí k nám, to nelze srovnávat. Tyhle datle se přímo rozplývaly na jazyku a dáte-li si do úst jednu či dvě, máte je plná. Potěšení nejen pro oko, ale i pro chuťové buňky. Není divu, že jsou datle tolikrát zmiňovány v Koránu a že je sám muslimský prorok doporučoval.
Po snídani odlétáme do Sabhá, největšího města na kraji pouště. Odbavení fungovalo komickým způsobem, vybrali se letenky bez pasů a vrátili nám palubní lístky – beze jmen. Ani bezpečnostní kontrola nebyla právě důsledná, při procházení rámem jsme pískali o sto šest a nikoho to netrápilo. Kromě nás a několika Rusů v letadle žádní další cizinci nebyli. Na letišti pro nás nebyl přistaven autobus, ale džípy. Naše saharské dobrodružství právě začíná, vyrážíme do pouště, pryč z civilizace.
Nejprve jsem vyjádřil obdiv řidičům, co všechno mají nabaleno na příští dny a připraveno na pobyt v divočině a pak jsem usedl vedle Abdula z agentury Raki Tours a vyrazili jsme směrem na Germu a Alwinat. První den nás podle plánu čekalo 400 km po zpevněné silnici a dalších 30 po „velbloudí“ stezce. První kilometry – ještě v Sabhá – byly okořeněny billboardy oslavujícími 38. výročí nástupu Kaddáfího k moci.
Za hranicemi Sabhá se postupně hlásila o slovo poušť, nekonečná Sahara táhnoucí se všemi směry. Začátek byl pozvolný, nejdříve jsme projížděli kolem zavlažovaných farem se zeleninou a ovocem a ani nám nepřipadalo, že se blížíme k poušti. Asi po 60 km ovšem došlo ke zlomu – jakoby mávnutím proutku zeleň zmizela a nahradil ji písek. Stromy ustupovaly do pozadí a postupně se měnily v keře, až zmizely i ty. Sahara nejsou jen písečné duny a tak na obzoru brzy začaly vystupovat atraktivní skalní útvary. Brzy jsme narazili na garamontské památky – tři stavby připomínající sardinské nuragy. Garamantové byli původním národem osídlujícím tuto oblast v pradávné minulosti, pravděpodobně předchůdci dnešních Tuaregů. A byl čas na první oběd servírovaný tradičně po libyjsku na rohoži rozložené na písku bez stolků a židliček. Oběd budeme mít vždy studený a až k večeři bude teplé jídlo. Takže jsme si mohli vybrat z tuňáka, oliv, fazolí, rajčat, okurek, vše bylo doplněno chlebem a banánovým dezertem. Pochutnali jsme si a každý zastávky využil i k toaletě – za písečnou dunou.
Nedaleká oblaka zežloutla a vzduch se začal plnit pískem … to byla předzvěst blížící se písečné bouře. Začalo to naprosto nevinně, jen několik poryvů větru, které neustále sílily, až nebylo vidět na krok. Proto se velitel kolony rozhodl zastavit a chvíli jsme čekali, až přejde to nejhorší. I přesto, že jsme byli uvnitř džípů, jemný písek byl všude, od oblečení, brýlí, foťáku až po dokonalé pokrytí auta, tomu nelze nijak zabránit. V případě, že by bouřka nepřešla, museli bychom přenocovat na místě – buď ve stanech, pokud by se je podařilo postavit, nebo v autech. Naštěstí se vichr zklidnil a dorazili jsme zdárně do Alwinatu, kde jsme se ubytovali v místním kempu ve zvláštních „šmoulích“ chatičkách. Vítr ale neustával a foukal písek dovnitř, kde za krátkou dobu rychle pokryl veškeré vybavení.

.
Sahara a skály

Akakus

Celou noc bouřil vítr, chvílemi jsem se bál, že mi to sebere i šmoulí domeček a odnese neznámo kam do pouště. Snad někam za de Saint-Exupérym a jeho malým princem. Ráno jsem ze sebe musel setřást vrstvu písku. Vycházející sluníčko mělo kvůli písečné bouři barvu měsíce – bylo bílé, takové jsem ho ještě nikdy neviděl.
Po snídani, která sestávala z bagety, medu, marmelády či nugety jsme vyrazili, ale první zastávka byla hned v Alwinatu u obchodu s „al hadrami“, tedy šátky, které mají Tuaregové omotané kolem hlavy. Každý si koupil za pět dinárů tři metry látky a naši řidiči nám je ochotně uvázali. Je to velmi praktická věc – jelikož foukal studený vítr, každý se zahřál. A jestliže někomu teče z nosu, tak si ho do něj může rovnou utřít. Od tohoto okamžiku jsme byli „autentickou“ saharskou výpravou. Na programu bylo pohoří Akakus zapsané na listině světového dědictví UNESCO. Všude kolem nás se tyčily zvětralé skály připomínající nespočet tváří, zvířat a předmětů. Zastavili jsme u skaliska, které se jmenuje „Prst“ a skutečně se tyčí se do výšky asi 40 metrů jako vztyčený prst. Nedaleko procházela karavana velbloudů, která celou atmosféru dováděla k dokonalosti. Ponořovali jsme se hlouběji a hlouběji do pohoří Akakus, metr co metr se střídala panoramata, která si žádala další a další fotografie.
Akakus je důkazem, že Sahara byla před několika tisíci lety živoucí krajinou plnou obyvatel a zvířat, která zde již nenajdeme – žiraf, slonů, krokodýlů, hrochů. Je až s podivem, do jakých detailů byl tehdejší člověk schopný ve skalních kresbách vyjádřit své radosti i strasti. Bohužel jsou tyto kresby ničeny některými nenechavci, dochází dokonce k jejich „krádežím“ – vyřežou kus skály a odvezou si jej s sebou. Čas postupoval rychle k večeru a klesající slunce prokreslovalo stíny. Také barvy pouště se překvapivě rychle měnily. Na závěr dne jsme si užívali výhledu do překrásného údolí a zastávky u akakuského skalního oblouku. Pak jsme rozbili tábor ve skalním výklenku – místu chráněném ze tří stran skalami, které tlumily vítr. Poprvé jsme spali ve stanech na Sahaře. Vlastně jsme to nazvali „tisíci hvězdičkovým hotelem“ – pod oblohou plnou hvězd.

Do písečných dun

Ráno jsme začali výšlapem k dalším kresbám na skalách, údajně z doby před šesti tisíci lety. Je až s podivem, jak jsou tyto malby zachované, a nechce se věřit, že jsou původní. Cestou ke skále nás zpovzdálí doprovázelo stádečko velbloudů. Pokračovali jsme k archeologickému nalezišti, kde byly nelezeny mumie, dokonce starší než ty egyptské. Viděli jsme je v muzeu v Tripolisu, ale byly ve špatném stavu, zůstaly jen hlava a zbytky kostí. Obklopovaly nás skály všech možných i nemožných tvarů – ještěři, opera v Sydney, vlk atd.

.
Sahara a duny

Odpoledne nás čekala zastávka u jednoho z nejznámějších oblouků Akakusu. Připomínal sloní nohu a vůbec nevypadal jako vytvořený přírodou. Tady jsme opouštěli skalnatou poušť a vjížděli do písečných dun, do hor písku pod blankytně modrou oblohou. Focení v dunách je jako písečné šílenství nebo jako droga, tolik tvarů, tolik barev a variant pro fotografie. Musel jsem utéct, jinak bych fotil ještě dnes. Vítr písečné duny každodenně uhlazuje, vše působí jako živý organismus. Zapadalo slunce, začaly se prodlužovat stíny a poušť opět měnila barvu. K večeři nám průvodci připravili „guláš“ s kuskusem a hrachovou polévku. Už jsme si zvykli na způsob stolování na rohožích a posouvání misek s jídlem. Nad hlavami nám svítí miliony hvězd, druhá noc na poušti je stejně okouzlující jako ta první.

Germa – přejezd ke slaným jezerům

Ráno začalo brzkým vstáváním a vyběhnutím na nejvyšší dunu v okolí. Důvod byl prostý – východ slunce. Ranní tělocvik stál za to. Slunce vycházelo pomalu, nikam nespěchalo a krásně osvětlovalo okolní duny. Barvy se měnily každou minutu a vše se stávalo plastičtější a magičtější, až se velký a kulatý sluneční kotouč najednou vyhoupl a ozářil celou krajinu. Však se hned se začalo oteplovat – noci na Sahaře jsou velmi chladné.
Po snídani „v písku“ nás čekala asi dvouhodinová procházka po dunách nahoru a dolů a poté cesta auty skrze poslední písečné duny směrem k civilizaci, tj. hlavní silnicí vedoucí z Alwinatu na Germu. Cestu nám zpestřila zastávka u lávového pole – kam až oko dohlédlo, táhly se rozpraskané kusy lávy. Při poklepání opravdu zvláštně zvonily. Byl to překrásný kontrast s pískem, který byl již druhý den všude kolem nás.
Čas už postoupil a v Ubari jsme zastavili na nákup potravin. Naši tuaregští kuchaři nám slíbili k večeři velblouda s kuskusem a tak jsme mohli také nahlédnout do místní masny. Evropským normám by nevyhověla, ale na Sahaře člověk nesmí být tolik zmlsaný. Maso se nakonec příliš nepovedlo, bylo tuhé a kuchaři tvrdili, že to byl mladý velbloud a bylo třeba ho déle vařit. Naštěstí mu předcházela jedna z vynikajících polévek. Dnes nešli všichni spát tak brzo, jako předcházející večery. Posadili jsme se s našimi řidiči/průvodci okolo ohně, pili jejich silný mátový čaj – super cloumáka, který mají namísto alkoholu nebo kávy a společně se bavili – oni zazpívali nějakou písničku (rádi improvizují) a pak zase my. Společně jsme se učili česky nebo arabsky. Škoda, že takový večer nebyl uspořádaný hned z kraje pobytu na Sahaře, abychom rychleji prolomili ledy.

Slaná jezera na Sahaře

Jak jinak bychom začali ráno, než procházkou magickou písečnou krajinou. Auta nás vyvezla mezi duny a průvodci nás nechali zažít, jak se jedinec asi cítil, když byl uprostřed této masy sám, v tichu…jen s nemilosrdným sluncem, pískem a kroužícími krkavci. Při projíždění po dunách nesmělo samozřejmě chybět ani jejich prudké vyjíždění a sjíždění, jako na horské dráze. Někdy se člověku zdálo, že tuhle dunu nemůžeme ani sjet a také jsme se několikrát zahrabali a auto se muselo vytláčet, ale to k tomu patří a nálada byla super.


I na Sahaře se prodává a nakupuje


Jezero v saharské oáze

Nejen pískem byl naplněn dnešní den – dorazili jsme do saharských oáz se slanými jezery, jejichž voda je asi sedmkrát slanější než normální mořská. Na programu byla jezera La Rala (dnes již vyschlé), Mahfu, Gabroun (vhodné ke koupání), Um Al-Maa – toto je nejkrásnější, a Madara, které je přes léto vyschlé a v zimě se naplní vodou. První jezero avizovala již dlouho před příjezdem změna krajiny – začaly se objevovat keře, později nízké a stále vyšší palmy. Ale pohled na vyschlé jezero byl smutný. Nad hlavami se nám vznášel otazník, zda takto dopadnou i ta další. Jezero Mahfu už bylo optimističtější – tady voda byla a vše vypadalo jako v biblické krajině – žluté písečné duny okolo, jezero lemováno zelení a nahoře azurově modré nebe. V jezeře Gabroun se dalo koupat. Voda měla asi 25 stupňů, ale když jsme do ní rozpálení po celodenním vyhřívání na saharském slunci vlezli, připadala nám studená. A ejhle, ona ta voda skutečně nadnáší! Nedaleko jezera byla studna, kde se dalo po okoupání osprchovat a posedět ve stínu u kávy či nealkoholického piva. Během koupání jsem si všiml dvou nadšenců šplhajících na protější dunu – jakoby nesli lyže. Až při návštěvě občerstvení bylo jasno – skutečně měli lyže. Za 5 dinárů se tady daly půjčit. Není to paráda – sjíždět ve 38 stupních písečnou dunu na lyžích? Jen vlek tu chyběl a neobjevili jsme ani prodej permanentek. Um Al-Maa má pověst nejkrásnějšího jezera a pravděpodobně právem. A tak jsme tady měli zastávku na oběd a polední siestu, neboť teplota i únava stoupaly. S jezery jsme se rozloučili u posledního Madary, které je nyní vyschlé – naplňuje se pouze v zimě. V okolí jezera stály rozpadlé domky původních obyvatel, člověku zůstává rozum stát nad životem v tak odlehlé části země, kde jsou lidé doslova odříznuti od světa. Poslední večeře s našimi průvodci se uskutečnila v oáze nedaleko Sabhá v alejích datlových palem. A pak poslední cesta do Sabhá na odlet směr Tripolis ve 22:40.
Myslím si, že Libye v každém zanechá hluboké vzpomínky – maximálně přátelští lidé, jedinečné historické památky, v nichž jakoby se prolínaly snad všechny lidské kultury a společnosti, magická a majestátní Sahara. Aby to člověk zažil, musí sem vyrazit, snad bude v brzké době Libye přístupnější než nyní, krátce po občanské válce.

Více o návštěvě Libye na www.kolemsveta.com