Z keňské metropole Nairobi je to do Naro Moru pod Mount Kenya asi 200 kilometrů po solidních silnicích a za několik hodin jsme byly na místě. Chystaly jsme se sehnat nějakého průvodce, protože nahoru se bez něj nesmí, ale nemusely jsme se namáhat. Průvodce si našel nás. Tak už to v těchto krajích chodí, chlapík očekával autobus, zda z něj vystoupí zazobané turistky, co jsou ochotny utrácet peníze za namáhavé plahočení v kopcích. Představil se pro nás nepříliš srozumitelným jménem a my jsme mu začaly říkat Mech, tak nějak nám to znělo. Mech zařídil vše potřebné včetně auta, které nás odvezlo k bráně parku na začátek trasy Sirimon (jinak toho asi mnoho nezařizoval, jednoduše sbalil batoh a sehnal trochu jídla na cestu). Na Mount Kenya je nutné vyrazit s dostatečnou finanční zásobou z Nairobi, banky samozřejmě v těchto vesnicích na úpatí hory nejsou, podobně je to s pořízením mapy či knižního průvodce, v Naro Moru koupíte maximálně skromné jídlo. Organizované treky jsou sice se vší parádou, nosiči nesou jídlo, potřeby pro kempink a vaření, cena ovšem vyskakuje nad pět stovek dolarů. Najmout si soukromého průvodce je levnější varianta, ale táhly jsme na zádech velké batohy, k jídlu jsme vařily instantní polévky a pojídaly marmeládu nebo čokoládu se sušenkama. Cestou autem z Naro Moru na start trasy Sirimon (asi 15 km východně za vesnicí Nanyuki) jsme viděly dva nejvyšší vrcholy Mount Kenya – Batian a Nelion. Vyděšeně jsme na sebe pomrkávaly, to snad ne, kam to lezeme? (v tomto směru naše příprava nebyla právě stoprocentní a do výšlapu jsme příliš podrobností o tom, kam půjdeme, neznaly). Neměly jsme ani mapu, jen knižního průvodce Keňou (LP) a ke studiu trasy a informací jsme se odhodlaly na poslední chvíli.


V nadmořské výšce 3000 metrů jsme kráčely uprostřed podivuhodné endemické flory

Mech mluvil solidní angličtinou, jen ta africká angličtina jakoby si nedělala hlavu s výslovností a při zaměňování „l“ a „r“ došlo i k úsměvnému výrazu když nám Mech vyprávěl o místních volbách a právě ve slovech „general election“ prostě z jeho úst znělo „r“. Mech nás ale nejednou potěšil, byl velmi komunikativní, měl přehled, příjemné chování, vyprávěl, že se snaží do vesnice přinést modernější prvky, dokonce zavádí psychoporadenství. Mech nás dovedl nejednou překvapit, když už jsme těch chlebů s marmeládou a čokoládou měly dost, najednou vykouzlil z batohu vajíčka (vaření a nošení jídla nebyla dle dohody jeho práce) a byla to jedna z nejkrásnějších snídaní. Díky Mechu. Ani s vodou jsme si nedělaly starosti, Mech tvrdil, že je všude pitná, občas jsme ji převařily, ale věřily jsme mu a žádné zažívací problémy se nedostavily. Mechova péče (ač zaplacená) ve mně rozeznívala starou kikujskou legendu (tady, pod horou, je domov Kikujů) z knihy Zrnko pšenice, kterou napsal možná nejznámější keňský spisovatel Ngũgĩ Wa Thiong´o (kromě angličtiny píše právě v kikujštině). Ta legenda je prý hluboko v kikujských srdcích – před mnoha a mnoha lety v zemi Kikujů vládly ženy a muži měly podřadné postavení. Ale nelekejte se, legenda samozřejmě končí „happyendem“ – když se ženy vrátily z války (ano, ženy válčily), muži zosnovali vzpouru, která spočívala v těhotenství všech žen. A pak již převrat nenarazil na odpor.


Trasa Sirimon je pověstná zvířaty, my jsme neviděly za čtyři dny ani jedno, ale ta flora!

Trasa Sirimon je prý pověstná zvířaty, bohužel (či bohudík?) my jsme neviděly za čtyři dny ani jedno. Dokonce ani opice. Mech nás ale trochu postrašil šelmami, vyprávěl, že zde žijí levharti a sem tam zavítá i do vyšších nadmořských výšek samotářský lev. Hned jsem si vzpomněla, že Hanzelka se Zikmundem našli někde na Kilimandžáru (vzdáleném asi 500 km jižním směrem) kostru levharta téměř nahoře v království sněhu a ledu. Od brány parku (platily jsme 20 dolarů za den v parku, dnešní cena je mnohem vyšší, prý až 150 dolarů na osobu a tři dny) jsme po čtyřech hodinách dorazily do Old Moses Camp ve výšce 3300 metrů. Mech doporučoval postupovat nahoru pomalu. Důvodem byla postupná aklimatizace na vysokou nadmořskou výšku, vždyť nás čekala naše první pětitisícovka (téměř, bohužel, Lenana má 4985 metrů).

Ale ta flóra! Jakmile jsme vystoupaly do správné nadmořské výšky kolem 3000 metrů, po úzké stezce jsme kráčely uprostřed podivuhodných a obrovských lobelií (Lobelia Teleki). Tenhle Teleki, maďarský šlechtic, byl prvním Evropanem, který vystoupil na Mount Kenya do výšky kolem 4300 metrů. Jeho jméno nese nejen lobelie, ale i údolí a dokonce sopka. Teleki sepsal o svých putováních knihu East African Diaries (originál v maďarštině). Teleki šel ve stopách prvního Evropana, který roku 1883 dorazil k Mount Kenya – Skota Josepha Thompsona. Po něm je pojmenována Thompsonova gazela, kterých žijí v keňských parcích statisíce kusů.


Kemp Shipton ve výšce 4050 metrů

Na Mount Kenya prý prší denně, ale nejvíce během jara a podzimu, kdy bývá trasa často blátivá a rozmočená. Na nás se taktéž usmálo mokré počasí, ale spíše mrholením a mlhou, která zastřela cestu, zatímco skály kolem se schovávaly v neprostupných mracích. Mech nás vedl dobrou cestou, Sirimon nebyla příliš rozbahněná, přesto jsme měly trekové boty po třech dnech docela promočené. V teniskách bych sem rozhodně výlet nedoporučovala. A blížily jsme se ke kempu Shipton ve výšce 4050 metrů. Opouštěly jsme krajinu plnou endemických rostlin a vpravo před námi se objevily nejvyšší vrcholy Batian a Nelion. V Shiptonu trávíme druhou noc, vrcholy se tyčí přímo nad námi o tisíc metrů výše. Je zde ubytovna, ale my opět spíme ve stanech, které je možné si postavit v parku kdekoli, na rozdíl od národních parků v Evropě. Mimochodem, různých chat je v parku řada, ale mnohé jsou již v dezolátním stavu, např. Austrian Hut přímo pod vrcholem Lenana z jižní strany ve výšce 4790 metrů – lépe se informovat předem, zda je ubytovna funkční, mnohé si lze dopředu i zamluvit. Vstáváme kolem třetí ranní, na východ slunce chceme být nahoře. Již půlhodinu před námi vyrazila skupina místních dětí snad kolem dvanácti let, světla jejich baterek světélkují ve tmě v dálce před námi. Je ticho, naprosté noční ticho, tady nahoře nerušené ani zvuky zvířat ani hučícím větrem. Batohy jsme nechaly v kempu, přesto kráčíme opatrně, nějaké to uklouznutí není výjimkou. Východ slunce je okouzlující, díváme se z Point Lenana na nedostupné vrcholy nasvícené ranními paprsky. Máme za sebou naší první sedmitisícovku, neboť jsme se dočetly, že Mount Kenya dosahovala před miliony let této výšky. Sopečné exploze dnes již nehrozí, několik milionů let erupcí horu vyčerpalo a tak bezstarostně obdivujeme divoce rozeklané štíty, které sopka vykreslila v děsivé minulosti. Ty mocné údy strnuly a teď jsou nasvíceny slunečním požárem. Skály vypadaly jako žíhané bílým sněhovým popraškem. Slova jsou k ničemu, zažijte to.


Vrchol Mount Kenya v ranním slunci

Nejvyšší vrcholy jsou pojmenovány po masajských duchovních vůdcích z 19. století. Masajové zde pod horou žijí podobně jako Kikujové, jejichž bozi tady nahoře prý sídlí a šamani se sem s nimi chodí radit o důležitých záležitostech. To mi podruhé připomnělo knihu Zrnko pšenice, v níž jedna z postav, reverend Jackson Kigondu, kázal o křesťanské víře: „Ngai, kikujský bůh, je tentýž jediný Bůh, který poslal svého syna Krista, aby nás vyvedl z temnoty ke světlu.“ Jackson tedy slučoval tradiční víru s křesťanstvím, jenže jeho přítel Mbugua „šel do kouta, přinesl kalebasu piva a nabídl Jacksonovi pití.“ A tak to tu chodí dodnes, afričtí muži, bohužel, rádi pijí.

Podobně jako na Kilimandžáro i na Mount Kenya vede nejméně pět tras. Nejdelší je trasa Chogoria, nazvaná podle vesnice vzdálené asi 40 km východním směrem. Zřejmě nejfrekventovanější je trasa z Naro Moru. Trasy je možné kombinovat a tak to vymyslel i Mech, nahoru jsme šly Sirimon, z vrcholu Lenana nás Mech provedl kolem nejvyšších vrcholů a ledovců na trasu do Naro Moru, kam jsme dorazily čtvrtý den.

U sklenky vína vyprávěla Eva Trnková