Chobe býval domovem Křováků (zde se jim říká Basarwa), dnes zde žije největší populace slonů na světě (asi 50 tisíc, ale webové stránky parku tvrdí dokonce 70 tisíc jedinců). Na turisty se strážci parku usmívají, žádná šikana v šumavském stylu, buzeraci si nechávají pro pytláky. Průjezd parkem vede po nezpevněné prašné cestě, kde sem tam potkáte vyhlídkový offroad s fotícími turisty. Mimochodem, Křováci byli ze svým původních domovů vytlačeni vládní politikou nejen z parku Chobe, ale také z Centrální přírodní rezervace Kalahari (největší park v Botswaně). V posledních dvaceti letech proběhlo několik vln nuceného vystěhování do nově vytvořených vesnic mimo rezervace. Tvrdí se, že nejen kvůli divoké zvěři, ale také nalezištím diamantů.


Přechází-li slon cestu, činí tak sice spěšně, ale zároveň důstojně. Slon ví, že zde má přednost zprava i zleva.

První vidíme antilopy, pak se z křoví konečně vynoří slon a nad křovím hlava žirafy. Divoká zvířata si zachovávají bezpečný odstup, bez teleobjektivu se neobejdete. Nejsou to žádní loudilové ze safari, kteří vám strčí chobot až do okénka. Buvoli obklopení mrakem much budí respekt, i když sedíte ve vozidle obklopeni bezpečnostním rámem, pohladit si je nikdo nechtěl. Obecně se tahle velká zvířata v přírodě zdají být větší než v zoo. O to víc překvapí, že oku, uvyklému pozorovat leda tak zajíce na poli, trvá velmi dlouho, než je v křovinách odhalí. Ovšem přechází-li sloni cestu, všimnete si jich hned. Činí tak sice spěšně, ale zároveň důstojně. Slon ví, že zde má přednost zprava i zleva.


Buvoli obklopení mrakem much budí respekt, pohladit si je nikdo nechtěl.

Když opustíme brány parku, obrázek za okny se nijak nemění. Není divu, park má své hranice pouze pro auta, flory ani fauny se netýkají. Cesta je místy kamenitá, jindy připomíná naši polňačku, avšak v typické africké červené barvě. Někde se boříme do hlubokého písku, všudypřítomná jsou oblaka prachu. Občas se objeví obrovské louže a je jasné, že v období dešťů bychom asi na prach s láskou vzpomínali. V jižní Africe se jezdí vlevo, což je ale pojem dost relativní. Cesty jsou mnohdy široké jen pro jedno vozidlo, a to často menší, než bylo to naše, jindy třeba pro pět aut, ale každý si hledá tu nejsjízdnější trasu bez ohledu na to, po které straně zrovna vede. Přestože je provoz mizivý, je dobré mít na paměti, že při vyhýbání se držíme nalevo. Řidičům, kteří nemají s podobnými podmínkami zkušenosti bych soukromou výpravu po afrických cestách rozhodně nedoporučil.

V podvečer odbočujeme do další části parku Chobe, v bráně kontrastují vystavené vybělené lebky velkých savců s usměvavými tvářemi strážců. Pasoucí se sloni už nikoho nepřekvapí. Sto metrů za posledním tlustokožcem odbočujeme k jezeru, na jehož břehu strávíme noc. Stavím si stan mezi dvěma hromadami sloního trusu a co nejblíže u jezera plného hrochů, což průvodci nevzrušeně sledují, zvířata se prý k lidem nepřiblíží.

Noc. Snad nejpůsobivější jsou na africké divočině její zvuky. Hlasy obojživelníků a ptáků se mísí s hlasy nočních savců, kterým dominují zvuky z jezera. Nevím, jak nazvat hroší projevy, chrochtání zní příliš nedůstojně. Asi to bude hrochání, co ta obrovská zvířata vydávají a co se nese nad hladinou tak intenzivně, že vás ráno překvapí, jak daleko od břehu vykukují jejich oči a nozdry. Slunce vítají ptáci, kteří zdejší přírodě přidávají na barevnosti.


Cestou, necestou

Další den nás čeká opět něco okolo 260 kilometrů buší i savanou. Obdivujeme podivuhodné baobaby, stromy, které prý bozi zapomněli zasadit a házeli je na zem na poslední chvíli, takže se zapíchly korunou a k nebi ční jejich kořeny. Při pohledu na tyto pitoreskní velikány se to jeví jako poměrně rozumné vysvětlení. Na uzoučké pěšině mezi křovisky, kde hluboké koleje ve vyprahlé půdě střídají jámy zaplněné vodou, sem tam zastavujeme, aby pasoucí se zebry nebyly na snímcích docela rozmazané. Pozvolna se začínají objevovat lidská obydlí předznamenávající blízkost města. Docela malebný je pohled na hliněné chýše se střechami z rákosu, mezi kterými je občas zděný domek velikosti autobusové čekárny. Žirafy a slony vystřídala stáda koz a krav, jejichž pastva proměnila krajinu v téměř regulérní poušť. Zastavujeme v Crocodile campu na předměstí Maunu, kde nás čekají dvě noci, miliony žab, žádní krokodýli, ale kupodivu také žádní komáři. Díky roční době jsem viděl vlastně jen jednoho a naštěstí na zátylku kolegy.

Na závěr měníme dopravní prostředky. Čtrnáctimístná terénní toyota nahrazující autobus nás veze na letiště v Maunu, ze kterého startuje denně množství letadýlek přepravující zásoby a turisty do vyhlášené rezervace delty řeky Okavango. Delta je fascinující, neboť řeka Okavango neústí do moře, ale vpíjí se do pouště Kalahari, kde vytváří největší vnitrozemské ústí tohoto typu na světě. Stovky ostrovů a ostrůvků jsou obklopeny mělkou vodou a rákosím a jsou rájem divokých zvířat. To si ověřujeme bezprostředně po usednutí na zem, neboť v blízkosti přistávací dráhy se v poklidu pase obrovský slon. Náš pilot oděn v bleděmodré košilce a kraťasech (jak vystřižený z kýčovitého dobrodružného filmu), jen s úsměvem konstatuje, že by to byl „funny accident“. No jo, trefit cessnou slona…


Průzračnou vodou sahající dva centimetry pod okraj plavidla postrkuje kormidelník bydlem loďku vstříc divočině.

Po krátkém vlastivědném úvodu místního průvodce Mada jdeme do přístaviště, kde kotví lodě připravené k vyplutí. Vše je ale trochu jinak. V rákosí se pohupuje pouze několik ručně vydlabaných kmenů, které domorodci považují za nejvhodnější plavidla v kanálcích vyšlapaných v bujné vegetaci hrochy. Naše obavy zahánějí tvrzením, že na hrochy je dnes příliš mělko a jsou kdesi na hloubce a na krokodýly zas studená voda, tak se hřejí na břehu. Nic tedy nebrání bezpečnému vyplutí. Průzračnou vodou sahající dva centimetry pod okraj plavidla postrkuje kormidelník bydlem loďku vstříc divočině. Všude se tyčí až čtyři metry vysoká termitiště, sem tam zahlédneme stádo impal. Přistáváme u velkého ostrova, kde lze s trochou štěstí pozorovat zvířata. Ale ta se nepředvádějí na objednávku, a tak nám náš průvodce alespoň nadšeně demonstruje na sloním exkrementu, jak výborné zažívání zdejší chobotnatci mají. Vypadá to už, že se vrátíme s nepořízenou, když se před námi otevírá pohled na poklidně se pasoucí stádo žiraf, pod jejichž nohama rozeznáváme i početnou skupinu zeber. Pak někdo z nás neopatrně překročí únikovou vzdálenost, žirafy nahnou své dlouhé krky kupředu a během několika vteřin všechno mizí jako sen.


Okavango hluboko pod námi

Posléze mizíme i my a poslední dopoledne krátkého jihoafrického putování si necháváme na prohlídku města Maun. V našem slova smyslu to ovšem žádné město není, jen shluk přízemních budov, domků a chýší, uprostřed je trh, pumpa Shell a jeden obchod Spar. Nejzajímavější je tak cesta místním taxi. Malinký mikrobus, u nás tak pro sedm osob a řidiče, postupně nabere přes dvacet pasažérů a jednoho policistu. Loučíme se a spěcháme na jediný letecký spoj, který nás ten den může dopravit do Johannesburgu.

Čím jsme necestami jižní Afriky projížděli? V Zambii i Botswaně potkáte snad 99 % terénních a osobních aut pouze značky Toyota. My jsme do afrických podmínek vyrazili terénními vozy Renault Sherpa, které mají původ ve vojenském programu. Jde o pořádný kus auta s délkou 5,30 m, šířkou 2,35 m, výškou 2,30 m. Rychlost tohoto speciálu je 120 km/h. Zmíním i naviják s tažnou sílou 4 100 kg, neboť během cesty přišel také ke slovu.