Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.

Mohutný masív sopky Rinjani vystupuje k nebi nad severní částí ostrova Lombok. S výškou 3726 metrů je Rinjani druhou nejvyšší horou v Indonésii mimo Novou Guineu. A pro mnohé nejkrásnější, vždyť v obrovské kaldeře se leskne jezero a z něho vystupuje kráter. Láva z něj vytékala naposledy koncem května 2010. Jen měsíc před mým výstupem na Rinjani.

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

Letiště v Johannesburgu je podobné těm v evropských metropolích a připadáme si takřka jako doma, i když z korálků vyrobená skulptura Nelsona Mandely v nadživotní velikosti vyvolává jisté pochybnosti. Ovšem cílové letiště v Livingstone v Zambii, s jediným dopravním letadlem na ploše, a to naším společnosti South African, budí spíše dojem venkovského nádraží.

Botswana je na africké poměry stabilní a bohatý stát. Podle statistik má dokonce menší míru korupce než Česká republika. Kromě diamantů je hlavním bohatstvím Botswany její příroda, kterou již přes padesát let důsledně chrání, a pro milovníka zvířat je tak malým rájem na Zemi. O tom se přesvědčujeme, když na dlouhých 400 kilometrů odbočujeme na nezpevněné cesty a projíždíme branou do Národního parku Chobe.

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík ThD. Během přednáškových, studijních a pracovních cest kráčel po všech šesti kontinentech. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. Jeho knihy, články a rozhovory byly publikovány v mnoha světových jazycích. Jeden z nich i v češtině na www.cestomila.cz.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.

„Na Fethiyi, jejím trhu a celé lycké oblasti je skutečně nezvyklé a pozoruhodné to, že tam nejsou vůbec žádní Řekové.“ Touto větou končí Louis de Bernières svůj román Ptáci bez křídel, v němž realisticky vykresluje řecko-turecké soužití v kraji starověkých sarkofágů a skalních hrobů, nádherných pláží a rajčat.

Jakýmsi předkrmem v seznamování s Kamerunem bylo setkání se zdejšími úředníky na letišti v hlavním městě Yaoundé. Při kontrole pasu a očkovacího průkazu (očkování proti žluté zimnici je povinné) jsem měl poprvé – a tušil jsem, že nikoli naposled – pocit, že jsem nikdo. Skutečný nikdo s malým n. Zdejší byrokrat se prostě umí na obyčejného neúřednického človíčka podívat, umí ho přehlížet, nechat stát ve frontě, prohledat mu tašky a ptát se na každou volovinu.

Od dob, kdy Livingstone, Stanley, Caillié i Čech Holub postupně představovali světu černý kontinent, uteklo mnoho času. V kamerunském Foumbanu přesto dodnes vládne stejná sultánská dynastie, jako v Holubových dobách. A dokonce ještě mnohem déle. Vždyť první sultán Nchare Yén žil v době, kdy Rusko bylo ještě Zlatou hordou, a Nový svět znali z Evropanů jen Vikingové.

Mým cílem byl Ring Road, 367 km dlouhý okruh v horách západního Kamerunu v anglofonní provincii North-west u nigerijských hranic. Prašná a neuvěřitelně rozbitá cesta, sjízdná pouze v suchém období a s terénním vozem s pohonem na všechna čtyři kola, nebývá častým dostaveníčkem turistů.

Další zastávkou na Ring Road bylo po 70 kilometrech z městečka Nkambe a více než pěti hodinách jízdy, v hlubokém kráteru ležící jezero Nyos. V roce 1986 z něj v nočním tichu unikly jedovaté plyny – směs sirovodíku a kysličníku uhličitého. Okolní krajina byla ráno pokryta mrtvolami skotu, psů a dalších zvířat a ve vesnicích zemřely dva tisíce lidí.

„V Bafutu záleží na jediném člověku, a to je fon. Jestli si ho dokážete naklonit, obyvatelstvo vám bude pomáhat ze všech sil, tam platí, co řekne on. Je to náramně rozverný stařík a určitě si ho nejlíp získáte, když dokážete, že umíte pít,“ radil spisovateli Geraldu Durrellovi před cestou do Kamerunu místní komisař. Tato slova platí nejen v Bafutu, ale v celém západním Kamerunu i na začátku 21. století.

Již Karel Čapek napsal: „abychom poznali daleké země, musíme je projíst a propít, a čím jsou vzdálenější, tím víc se toho musí sníst a vypít“. Terasa v restauraci La Marseillaise, přestože nepatřila k těm přímo na mořském břehu, v nichž lze poslouchat večerní šum vln, byla nepochybně jedním z rájů zdejší gastronomie. La Marseillaise byla oázou chutí – neuvěřitelně ostrá drcená paprika v oleji, hořčicové omáčky, krokodýlí, antilopí i dikobrazí maso, francouzské víno, irské pivo.

Při vyslovení jména Chile se dodnes většině Čechů vybaví hrůzy fašistické diktatury generála Pinocheta, nafouknuté komunistickou propagandou. Ale diktátor již nežije a současné Chile je na jihoamerické poměry bezpečnou zemí (až na zemětřesení a sopečné výbuchy) s úchvatnou přírodou, zemí pouští, gejzírů a vulkánů.

Vstával jsem ráno v půl šesté, venku ještě vládne noc. Dokonce i psi spí, když jdu tmavými ulicemi Aricy (ale kdo by se v Chile bál) na autobus, který mě během dopoledne vyveze do vesnice Putre o 3500 metrů výše. Dopravu dále na Altiplano do vesničky Parinacota ve výšce téměř 4500 metrů zajištěnu nemám, ale podle mých informací není pronájem džípu v Putre problémem.