Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Portugalská metropole Lisabon je stará přes 3000 let. Jedním z jejích největších turistických lákadel je obří oceanárium (Oceanário de Lisboa), postavené před 12 lety, které se stalo domovem pro 16 tisíc zvířat. Každoročně si sem přijde prohlédnout podmořský život na milion návštěvníků.

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.

Mohutný masív sopky Rinjani vystupuje k nebi nad severní částí ostrova Lombok. S výškou 3726 metrů je Rinjani druhou nejvyšší horou v Indonésii mimo Novou Guineu. A pro mnohé nejkrásnější, vždyť v obrovské kaldeře se leskne jezero a z něho vystupuje kráter. Láva z něj vytékala naposledy koncem května 2010. Jen měsíc před mým výstupem na Rinjani.

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

Letiště v Johannesburgu je podobné těm v evropských metropolích a připadáme si takřka jako doma, i když z korálků vyrobená skulptura Nelsona Mandely v nadživotní velikosti vyvolává jisté pochybnosti. Ovšem cílové letiště v Livingstone v Zambii, s jediným dopravním letadlem na ploše, a to naším společnosti South African, budí spíše dojem venkovského nádraží.

Botswana je na africké poměry stabilní a bohatý stát. Podle statistik má dokonce menší míru korupce než Česká republika. Kromě diamantů je hlavním bohatstvím Botswany její příroda, kterou již přes padesát let důsledně chrání, a pro milovníka zvířat je tak malým rájem na Zemi. O tom se přesvědčujeme, když na dlouhých 400 kilometrů odbočujeme na nezpevněné cesty a projíždíme branou do Národního parku Chobe.

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík ThD. Během přednáškových, studijních a pracovních cest kráčel po všech šesti kontinentech. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. Jeho knihy, články a rozhovory byly publikovány v mnoha světových jazycích. Jeden z nich i v češtině na www.cestomila.cz.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.

„Na Fethiyi, jejím trhu a celé lycké oblasti je skutečně nezvyklé a pozoruhodné to, že tam nejsou vůbec žádní Řekové.“ Touto větou končí Louis de Bernières svůj román Ptáci bez křídel, v němž realisticky vykresluje řecko-turecké soužití v kraji starověkých sarkofágů a skalních hrobů, nádherných pláží a rajčat.

Jakýmsi předkrmem v seznamování s Kamerunem bylo setkání se zdejšími úředníky na letišti v hlavním městě Yaoundé. Při kontrole pasu a očkovacího průkazu (očkování proti žluté zimnici je povinné) jsem měl poprvé – a tušil jsem, že nikoli naposled – pocit, že jsem nikdo. Skutečný nikdo s malým n. Zdejší byrokrat se prostě umí na obyčejného neúřednického človíčka podívat, umí ho přehlížet, nechat stát ve frontě, prohledat mu tašky a ptát se na každou volovinu.

Od dob, kdy Livingstone, Stanley, Caillié i Čech Holub postupně představovali světu černý kontinent, uteklo mnoho času. V kamerunském Foumbanu přesto dodnes vládne stejná sultánská dynastie, jako v Holubových dobách. A dokonce ještě mnohem déle. Vždyť první sultán Nchare Yén žil v době, kdy Rusko bylo ještě Zlatou hordou, a Nový svět znali z Evropanů jen Vikingové.

Mým cílem byl Ring Road, 367 km dlouhý okruh v horách západního Kamerunu v anglofonní provincii North-west u nigerijských hranic. Prašná a neuvěřitelně rozbitá cesta, sjízdná pouze v suchém období a s terénním vozem s pohonem na všechna čtyři kola, nebývá častým dostaveníčkem turistů.

Další zastávkou na Ring Road bylo po 70 kilometrech z městečka Nkambe a více než pěti hodinách jízdy, v hlubokém kráteru ležící jezero Nyos. V roce 1986 z něj v nočním tichu unikly jedovaté plyny – směs sirovodíku a kysličníku uhličitého. Okolní krajina byla ráno pokryta mrtvolami skotu, psů a dalších zvířat a ve vesnicích zemřely dva tisíce lidí.

„V Bafutu záleží na jediném člověku, a to je fon. Jestli si ho dokážete naklonit, obyvatelstvo vám bude pomáhat ze všech sil, tam platí, co řekne on. Je to náramně rozverný stařík a určitě si ho nejlíp získáte, když dokážete, že umíte pít,“ radil spisovateli Geraldu Durrellovi před cestou do Kamerunu místní komisař. Tato slova platí nejen v Bafutu, ale v celém západním Kamerunu i na začátku 21. století.

Již Karel Čapek napsal: „abychom poznali daleké země, musíme je projíst a propít, a čím jsou vzdálenější, tím víc se toho musí sníst a vypít“. Terasa v restauraci La Marseillaise, přestože nepatřila k těm přímo na mořském břehu, v nichž lze poslouchat večerní šum vln, byla nepochybně jedním z rájů zdejší gastronomie. La Marseillaise byla oázou chutí – neuvěřitelně ostrá drcená paprika v oleji, hořčicové omáčky, krokodýlí, antilopí i dikobrazí maso, francouzské víno, irské pivo.

Při vyslovení jména Chile se dodnes většině Čechů vybaví hrůzy fašistické diktatury generála Pinocheta, nafouknuté komunistickou propagandou. Ale diktátor již nežije a současné Chile je na jihoamerické poměry bezpečnou zemí (až na zemětřesení a sopečné výbuchy) s úchvatnou přírodou, zemí pouští, gejzírů a vulkánů.