Cestování, výlety, turistika – Cestomila

V madridském turistickém infocentru na Plaza Mayor na mne čekala Madrid Card na 72 hodin. Stojí 67 € a vyplatí se těm, kteří chtějí prožít tři dny v Madridu opravdu totálně naplno. Zahrnuje vstupy do památek a muzeí (mj. Palacio Real, Prado, Thyssen-Bornemisza, aréna na býčí zápasy Las Ventas i muzeum býčích zápasů, Museo Arqueológico Nacional), slevy na kulturní představení, vstupy do barů i ve vybraných restauracích.

Sbohem, Extremaduro. Po téměř celodenním trápení ve vlacích a na nádražích, jsme v Segovii. Stálo to za to! Ten akvadukt! Vysoký až 28 metrů, přímo uprostřed města se tyčí nad domy na Plaza del Azoguejo. Dílo Římanů z prvního či druhého století, přesně nikdo neví – 166 oblouků, ve městě dlouhý asi 800 metrů, celkem měřil přibližně 15 kilometrů. Kde jinde si sednout k lahvi dobré španělské reservy a vychutnávat si ten pohled, tu historii.

V kopcích východně od Trujilla – po silnici asi 75 kilometrů – leží královský klášter Santa María de Guadalupe. Celá staletí do něj proudilo bohatství conquistadorů a o tom, že to byly „zlaté“ časy, svědčí prohlídka kláštera a jeho bohatství. Ve zdech kláš­tera hledala od­počinek a spojení s bohem katolická Veličenstva, tady přijala Kryštofa Kolumba před jeho historic­kou cestou. A právě do Guadalupe vykonal Kryštof Kolumbus svou první náboženskou pouť po objevení nového kontinentu, aby vzdal díky Panně Marii Gu­adalupské.

Zapadlé městečko nedaleko portugalských hranic, kam téměř nevede žádná veřejná doprava (o víkendu vůbec žádná). V uzoučkých uličkách s bílými domky jako by se člověk ocitl někde na mexickém venkově, patina starého templářského města, oprýskané zdi, z dláždění vyrůstá tráva, přes siestu je město ztichlé, ani živáčka, na první pohled plyne den pomalým tempem, kam také spěchat, jen na Plaza de España je otevřeno několik restaurací. Vasco Núñez de Balboa a Hernando de Soto se právě v tomto bílém zapadákově narodili.

Přála by si vaše drahá polovička, aby ve vaší garáži stálo červené auto, které má pod kapotou alespoň 740 koní a ve znaku černého vzpínajícího se koně na žlutém poli a vy byste naopak své úspory rádi investovali do cestování a poznávání moderní architektury?

Zafra je známá dvěma krásnými propojenými náměstími v centru starého města – Plaza Grande a Plaza Chica. Tam, kde se rozprostírá Plaza Grande, býval kdysi hřbitov vedlejšího kostela Nuestra Señora de la Candelaria, jehož věž vykukuje nad dvoupatrovými domy s podloubím. Od 16. století se na dnešním náměstí konávaly býčí zápasy, v současnosti je spíše místem poklidného a milého posezení v některé ze zahrádek restaurací.

Medellín nemá okouzlující historické jádro jako Cáceres a Trujillo. Medellín byl zpustošen během francouzské okupace v roce 1809, řádění napoleonské armády mělo děsivé následky pro historicko-umělecké dědictví města, historické budovy byly využívány jako kasárna, stáje a špitály. Po odchodu Francouzů zůstal střed města v troskách. Během urbanistických změn byla stržena více než dvacítka zdevastovaných domů na hlavním náměstí včetně rodného domu Hernána Cortése, nejslavnějšího rodáka Medellínu. Dnešní podoba hlavního náměstí je z roku 1890, kdy byla v jeho středu odhalena socha Hernána Cortése a po proslulém conquistadorovi bylo náměstí pojmenováno. Medellín má i římské divadlo, a když zvednete hlavy, nahoře na pahorku nad divadlem se tyčí původně arabský hrad, to lze spatřit málokde.

Doc. PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. je vedoucí katedry asijských studií na MUP a vyučující na katedře genderových studií FHS UK. Členka Genderové expertní komory, Sdružení přátel Indie a sdružení European Network of Bangladesh Studies, specialistka na genderovou problematiku v asijských kontextech, gender v literatuře a náboženství a indická kulturní studia. Je autorkou řady knih, mj. Obrazy ženství v náboženských kulturách, Dějiny Bangladéše a Angličtina z kouzelného sluchátka (angličtina pro nejmenší). S Blankou Knotkovou-Čapkovou jsme si povídali o vztahu „západního“ feminismu a islámu i o islámském feminismu.

Jako by starověký Řím povstal v plné kráse. Ne, nikoli v Římě. Mérida, tak se jmenuje to město, možná římštější než Řím. Projít se několika ulicemi a nenarazit na antickou minulost, zdá se v Méridě nemožné. Ohromující divadlo, nejdelší římský most přes řeku Guadianu se 60 oblouky, akvadukt (přestože Pont du Gard to není), Dianin chrám, v němž si kdysi jeden zbohatlík postavil v 15. století palác, Trajanův oblouk, amfiteátr pro gladiátorské zápasy, vila Mitreo s úchvatnými mozaikami, hipodrom pro závody vozatajů pro 30 tisíc lidí, starověké ulice v podzemí, pohřební kolumbárium. S výjimkou samotného Říma se žádné jiné španělské ani italské město nemůže pyšnit tolika památkami na časy římské.

Zapomenutá vesnice státu Chin, 8hodinová cesta džípem, oběd v chatrči se slepicemi, starý horský kmen s dětskými tvářemi i potetovanými ženami, úchvatný výhled do Myanmaru, Bangladéše a na indické hory. Taková je Mount Victoria. Krásná i drsná a také živá a nepředvídatelná.

Z Prahy do Cáceresu na konec Španělska. Nejprve let z Prahy do Madridu… ty Pyreneje! Pico de Aneto a jeho ledovec téměř přímo pod námi. Španělská krajina zdála se z výšky taková kulturní, narýsovaná políčka, přehrady, pastviny, jako by ji opečovávali už nejméně dva tisíce let, to je od časů starých Římanů. Cesta z letiště nemůže být jednodušší, hned u východu vidíme značku metra, pár jezdících schodů a jsme u vchodu. Obsluha automatu na jízdenky rychlá, kdo nevládne španělsky, přepne na angličtinu. Zvolí se nejprve místo odjezdu, poté stanice výstupu a automat oznámí cenu. Z letiště i na letiště je příplatek 3 eura, jinak stojí cesta i s více přestupy a přes celý Madrid asi 2 eura.

Asi 14 km západně od Cáceresu leží Natural Monument Los Barruecos. Každému propagačnímu materiálu dominují čápi, jenže je konec léta a čápi přiletí až v zimě. Na žulových skalách, které eroze formovala stovky milionů let, trůní opuštěná hnízda. Musí to být zážitek, toulat se cestičkami parku a mít nad hlavami čapí rej. Ve druhé polovině září je park vyprahlý, vody méně než v jiných ročních obdobích, přesto si užíváme toulání touto zvláštní krajinou – žulová skaliska a keře na březích vodních nádrží, které lidé v těchto místech stavějí už od 16. století. Nad vodou sem tam prolétne volavka nebo jiný vodní pták. A na březích se pasou koně.

Za parného odpoledne se pasáčkovi pomalu klížila víčka. Před ním se rozprostírá starobylé městečko Trujillo, obehnané červenými hradbami. Pod oslnivými slunečními paprsky se rýsují mohutné bašty prastaré citadely. Stará pověst vypráví, že tu kdysi, před dávnými časy, rozbil válečný tábor sám Julius Caesar s kohortou římských legionářů. Pasáček to město nemá v lásce, i když tam spatřil světlo světa. A tak zvedá unavené oči výše a výše a bez zájmu sleduje hru lehkých bílých obláčků. Fouká do nich vítr a mění je v podoby podivných rytířů, pádících na válečných ořích do nekonečných dálav. Jiné se seskupují do houfu a plují jako plachetnice nebo těžkopádné galéry pomaličku po blankytném nebi někam k jihu.

Ve Španělsku žije na 90 procent všech evropských supů. Jedna z velkých supích kolonií hnízdí v národním parku Monfragüe (vyslovuje se Monfraue) v Extremaduře na jihozápadě země. Více než 500 párů supů bělohlavých a přes tři stovky párů supů hnědých, což je možná nejširší populace na světě. Desítky supů nám najednou létají nad hlavami, v silných dalekohledech to v některých okamžicích vypadalo, že supi nalétávají přímo na nás.

Poslední hodiny před odletem a kam vlastně v Madridu… Plaza de Toros de las Ventas, proslulá madridská aréna. Nikdy jsem nebyl na býčích zápasech, přestože jsem již v několika arénách stál. Býčí zápasy jsou kontroverzní záležitost. Nemýlím-li se, mívali je v oblibě Ernest Hemingway i Francisco Goya. A Karel Čapek kdysi napsal: „Lidi, nemohu si pomoci, něco na tom je; něco velikého a krásného“.

Vinice v centru Kolína, kdo by to očekával. Říkají tomu parkán, nepochybně po právu, vždyť jsem na hradební linii města, právě tady za mnou se kdysi táhly kolínské hradby. Vinohrad zde stával již v minulosti, pečoval o něj poslední kolínský rabín Richard Feder. Běžně přístupný parkán není, zavedou vás tam během prohlídky kolínské synagogy.

Nepřístupná a pod vládou despotických vraždících generálů – tak jsme znali po celá desetiletí turisticky nejméně dotčenou zemi jihovýchodní Asie – Myanmar. Časy se ale mění a dnešní Myanmar už není tolik tajemný a neznámý. Naopak, Myanmar zaplavují turisté z celého světa a z kdysi nedostupné země se stala lákavá turistická destinace. Nakladatelství Rough Guides vydalo v únoru svého prvního průvodce Myanmarem a trvalo jen několik měsíců, než ho nakladatelství JOTA přeložilo a vydalo v češtině.

V kempu se setkává snad celý Balkán (nejen, také Novozélanďané, Izraelci, Češi, pestrá směs). Kolem mne jsou Slovinci, Chorvati, Bosňáci, Srbové atd. A v přátelském rozpoložení, stará nepřátelství se – alespoň na raftu – zdají dávnou minulostí. Terasa nad řekou je úchvatné místo, ráno nad ní sestupuje mlha, bouřící vody jsou ledově čisté, modrozelené, na druhém břehu neprostupná zeleň, lidskou rukou snad nedotčená, atmosféra jako v pralese, vlastně, jsme téměř v pralese, v hlubokých lesích kolem řeky žijí medvědi i vlci. A ta večeře… přesvědčovali mne, že tady na bosensko-černohorské hranici se připravuje nejlepší jehněčí na Balkáně, co tedy mohlo být k večeři jiného než právě jehněčí. Se salátem, srbským pivem Lav a těšením se na ranní řeku.

Horolezecká helma je pravděpodobně nejdůležitější bezpečnostní prostředek vysokohorského turisty. Její nákup a nošení se určitě nevyplatí podcenit a ač možná nebudete za frajery, kterým v poledním slunci vanou rozpuštěné kadeře na pozadí rozeklaných skal, možná, na rozdíl od takového fotogenického borce, přežijete celý výstup bez úhony. Zkušení horští průvodci nedají na helmy dopustit a někteří je vytahují už na turistických cestách ve vyšších polohách Tater, nemluvě o Alpách či Dolomitech. Helmu by měl zkrátka používat každý, kdo se pohybuje v místech, kde hrozí pád kamení, suti nebo třeba lezecké výzbroje či ledu.

Trnovačko jezero je prý nejkrásnějším jezerem Balkánu. Nevím, kolik dalších jezer takto reklamní letáky pojmenovávají, ale vyvrátit toto tvrzení bude přetěžké. Zvláště při pohledu na horské jezero ve tvaru srdce obklopené vápencovými štíty dosahujícími výšky přes 2300 metrů. Na výletě překračujeme hranici mezi BaH a Černou Horou, ale není se čeho obávat, nebýt mapy a cedule na stromě Država Crna Gora, nic bych netušil. Žádné dráty, žádná varování, žádná budka s pohraničníkem.