Cesta na ostrov přinesla nové zážitky a zkušenosti. Domnívali jsme se totiž, a donedávna tomu tak bylo, že přeplavit se na ostrov s autem se dá pouze v jediném místě, a společnost, která trajekt provozuje, za to vybírá „takové a takové“ peníze. Po cestě jsme se však dozvěděli (je třeba se bavit s lidmi a poptávat se), že už stejnou službu nabízí i další firma, která má zaváděcí ceny a propočty ukázaly, že jsme nakonec ušetřili 78 dolarů proti původně plánované sumě. Loď vyjíždí z jiného městečka, trasa je snad dvakrát delší, ale vždyť to přece bude krásný výlet po moři. Jenomže skutečnost se od původních představ někdy liší a právě tak tomu bylo tentokrát.

Na vině byly obrovské vlny. Jako první se poblinkal jeden malý chlapec, všichni ostatní začali mít potíže brzy poté. Tři hodiny plavby jsme si – jako výlet na moře – užili pramálo, zato do sytosti jako drsnou pouťovou horskou dráhu. Ledový vítr na palubě pomáhal udržet vnitřnosti v rozumném stavu a snídani v žaludku. Pamatuji, jak jsem se držel zábradlí jako klíště a nechával si slanou ledovou vodu stříkat do obličeje. Jen si to představte, že se díváte na příď lodi, ta se v obrovských vlnách zdvíhá o pět metrů nahoru, padá dolů, zdvíhá se do oblak, propadá do pekel, stále dokola, nahoru, dolů, nezadržitelně a nezastavitelně. Pravidelnost a neodkladnost každého dalšího zhoupnutí byla k poblinkání…

Konečně na Klokaním ostrově, slunce zase svítí a my se rozjíždíme do krajiny hledat soukromé spaní. Ostrov je 150 km dlouhý, tak to snad nebude problém. Vždyť jsme na třetím největším ostrově Austrálie (největší je Tasmánie). Noc byla klidná, jen jednou drobně sprchlo, tak což takhle dát si hned ráno Malou Saharu? Tak se jmenují bílé duny, do kterých jsme se rozběhli. Už není chladno. Na začátku výletu potkáváme tři mladé Malajce, kteří si nesou papírové kartony a že prý to je na „pískové bobování“. Jako my doma v zimě používáme pekáč, tak oni se posadí na zplacatělou krabici a sjíždějí z kopce po bělostném písku.

Přesun o pár kilometrů a jsme v Seal Bay, zátoce plné Australian Sea Lions, neboli zdejších lachtanů šedých (lvounů). Tam si zaplatíte buď self-guided procházku, nebo túru s průvodcem, rozdíl je jen 4 dolary. Jen jsme přijeli, chceme se přidat k již skoro odcházející skupině, neboť se nám nechce čekat hodinu na dalšího průvodce. Ale rangerka nás zadrží a překvapivě doporučí počkat na další skupinu, prý to bude už za 15 minut. Mezitím žádný další turista nepřijel, takže v té nové skupině jsme jen dva a průvodkyně nás vede až přímo na pláž, na dosah vln i lachtanů. Máme soukromé povídání o jejich životě a já u toho nepřestávám pobíhat a fotit. Jen je nutné vyvarovat se toho, abych se dostal mezi zvíře a jeho oceán. Zvláště pak mezi matku s mládětem a jejich bezpečnou ústupovou cestu do vln. To by mohlo skončit i napadením. Místní kolonie čítá přibližně 600 jedinců a každým rokem jich jedno procento ubývá. Neví se vlastně proč, když mají kromě člověka jediného vážnějšího nepřítele, kterým bílý žralok.

Jste-li australským lachtanem a narodíte se zde, instinkt vás sem celý život vrací, zde vychováváte mladé, zde odpočíváte a sluníte se. Dospělý lachtan se vždy vydává na dva tři dny na lov do moře a pak se vrací pečovat o mladé a válet se po písku. Většinu života takto stráví na souši, nikoli ve vodě. Samec o hmotnosti 350 kg není výjimkou, mládě se narodí jen sedmikilové. My při procházce po celé délce pláže vidíme desítky kusů. Mladí si hrají, teenageři svádějí cvičné bitky, dospěláci jen varovně vztyčují hlavy, aby ta mládež nedělala takový virvál, a pak se znovu rozplácnou do vlhkého písku jako hromada šedivého rosolu v tlusté kůži.

S obědem se začínáme těšit na zlatý hřeb Klokaního ostrova – Flinders Chase NP. Park má dvě dominanty – Admirals Arch a Remarkable Rocks. Skalní oblouk pojmenovaný jako Admirálův a Pozoruhodné skály, tak nějak by šel přeložit jejich anglický název. Vstup do národního parku je zpoplatněn, a zatímco Iva jde platit, já si hraji s prvním klokanem, kterého tady na klokaním ostrově vidíme. Zatím byli všichni někde zalezlí.

Máme to 16 km k Admirals Arch. Po dřevěných chodnících (board walks) procházíme těžce prostupným kamenitým terénem. Moře je zpěněné a bílé překlápějící se vlny slouží jako hřiště hrajícím si lachtanům, a jako jeviště nám, turistům procházejícím kolem. Na rozdíl od dopoledne, kdy se lachtani jen vyvalovali, nyní tito mořští savci dovádějí ve zpěněných vlnách a nabízejí nám k obdivování své nacvičené akrobatické kousky. Místy jsme od nich jen na metry vzdáleni. Na závěr cesty jsme dorazili až k černému skalnímu oblouku tvořícímu v protisvětle jiskřivé okno plné zpěněného příboje. Jako tmavé štíhlé siluety se jeví zdejší krápníky. Ještě poslední fotografie a mažeme k Remarkable Rocks.

Tentokrát se nemusíme přesouvat daleko. Známe je z knížek a mě strašlivě lákalo se k nim zajet někdy podívat. Takové skály se nedají s ničím zaměnit. Už příjezd k nim je nádherný. Zastavil jsem, abych si ho vychutnal postupně. Před sebou vidíme do dáli, krajina je mírně zvlněná, okolí zarostlé vysokou trávou, a na konci, na takovém poloostrově, se začínají rýsovat oblé tvary červených balvanů. Úžasné? Víc než to! Parkujeme, už máme na ramenou batoh a popruhy od fotobrašny, jsme blízko, ještě blíž, a čteme na cedulce s obrázkem, jak ta skála s balvany vlastně vznikla (erozí, odkrytím z hloubek, jak jinak) a čím je způsobeno jejich zbarvení do červena, ruda a zrzava… Je to lišejník. Zbarvení se také mění podle dopadajícího světla v průběhu dne. Balvany jsou oblé a na řadě míst jakoby hladce vyhlodané, vytvářející bizarní skulptury. Výška? Nejvyšší asi do patnácti metrů, tak to alespoň odhaduji. Jak se slunko sune k obzoru, začíná se ochlazovat. Jsme překvapeni, že tu není moc lidí. Pak se to vyjasní… národní park se totiž má s večerem opustit a tak sem zájezdy s turisty už takhle pozdě nezajíždějí. Často musí totiž být k večeru už na lodi na cestě pryč z ostrova.

S předposledními paprsky slunce odjíždíme i my. Užili jsme si to. Míříme na spací místo „za druhým keřem vpravo“, které jsme si vyhlédli již odpoledne. Pár kilometrů to je, a tady na Klokaním ostrově je třeba dávat se soumrakem na divoká zvířata ještě větší pozor než jinde v Austrálii. Zrovna nás napadlo, že jsme zatím viděli jen tři klokany, a v tom se jeden objevil. Byl velký, přesto stál na zadních a snažil se dosáhnout někam výš, na šťavnatější listy, na chutnější sousto. Další klokani se v padajícím soumraku zjevili jako prásknutím biče. Většinou postávali při krajnici a mžourali do světel našeho auta. Byly jich desítky jen na několika kilometrech. Vypadalo to, že chtějí začít přecházet, ale vyplašení vozidlem většinou odskákali. Někteří to jen předstírali, vrátili se obloukem, a proskákali nám před kapotou. Takových sebevrahů ale nebylo mnoho a všechny jejich pokusy nechat se odeslat do klokaního nebe naštěstí vyšly naprázdno. V tu dobu už jsme jeli opravdu šnečím tempem a dávali velikého bacha. Na jednom místě jsem zastavil a vylezl z auta. Vzdálil jsem se jen kousek, otočím se a nevěřím vlastním očím. Iva sedí v podřepu u předního blatníku a snaží se vyfotit klokánka, který přišel žebrat o něco dobrého. Okamžitě jsem je oba zvěčnil na památku, jak si hledí z očí do objektivu a opačně.

Zvečera jsme šťastně dojeli na nocoviště a protože se to v okolí hemžilo klokany, tak jsem věci, které se nám do auta na spaní nevejdou, nepoložil jen tak vedle auta, ale umístil jsem je na střechu. Také pytel s odpadky. Ty asi voněly ze všeho nejvíce, protože po pár hodinách spánku nám silný hlomoz způsobil nečekaný budíček. No, jen si představte, že spíte v autě, je noční ticho a po kapotě vám něco leze. Rázem jsme oba vzhůru. Vyhodnocujeme situaci tak, že to nebudou policajti ani loupežník, že to je nejspíše klokan. Přišel nám rozkrást věci, rozhrabat bedny a rozkousat odpadky. Tak to ne, říkám si v duchu, a zabouchal jsem zevnitř do stropu. S tím jsem také rozsvítil baterku a v nastalém světle se za zadním oknem mihl těžký chlupatý ocas. Nebyl to klokan, ale possum (vačice). Ráno jsme totiž v prachu na okně (a na dalších věcech) našli otisky tlapek. Máme je vyfocené.

Čas letí jako bláznivý, musíme chytit zpáteční trajekt. Přesouváme se do výchozího místa, městečka Kingscote, a dojíždíme tam dvacet minut po páté, právě tak v době, kdy vrcholí „dvoudolarová“ show krmení pelikánů. Na kamenech sedí dvacítka turistů a pán v gumové zástěře, po pás v moři s kbelíkem v ruce, právě daroval poslední rybu. Pelikán po ní natáhl dlouhý krk a ryba už se mrská v obrovském voleti pod zobanem. Pelikánů australských je zde tolik, co turistů na břehu, a když se všichni rozešli, pelikáni zůstali pózovat našim fotoaparátům. Zadarmo.

Do Austrálie se hodně Čechů dostane hlavně díky kombinaci studia a práce (Kukabara – studium v Austrálii). Studium angličtiny nebo odborných kurzů jim umožní si v Austrálii vydělávat a našetřit na podobné cesty, jaké jsme podnikli my.