Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Pomněnkové oči, tlapky v bačkorách a rychlost letícího šípu. Je –30 ˚C a zima se prokousává vzduchem. Husky vyjí na jasnou oblohu. Proč? Za pár minut máme vyjet do neobydlené a bílé polární pustiny.

Viliam Poltikovič je dokumentarista a spisovatel, autor řady dokumentárních filmů, např. Duše východu (1993), Kapka z poháru nesmrtelnosti (2001),  Dalajlama v Buddhových stopách (2015). Nedávno mu v nakladatelství Jota vyšlo druhé rozšířené vydání známé knihy Touha po absolutnu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Viliam Poltikovič o Indii, návštěvě slavnosti Mahá kumbhaméla, svatých mužích, řece Ganze, Šivově městě Váránasí a o tom, že i na cestách bychom měli vnímat propojení s druhými a nikoli jen sebe a svá přání.

Legendární kniha Viliama Poltikoviče Touha po absolutnu se v nakladatelství Jota dočkala nového rozšířeného vydání. Sádhuové, jógíni, guruové, svámí, nágové, asketové – za nimi putuje Viliam Poltikovič. A my s ním. Fundovanějšího průvodce za indickými svatými muži u nás stěží najdete. Vydejte se tedy s autorem na daleký subkontinent, jeho putování vyvrcholí na největším náboženském setkání světa – na hinduistické slavnosti Mahá kumbhaméla.

Tomáš Pojar býval v 90. letech ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni, později náměstkem ministra zahraničních věcí a v letech 2010 až 2014 českým velvyslancem v Izraeli. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o Izraeli, fascinující zemi rozmanitých kultur a svobodných aktivních lidí, které příliš neovlivňují každodenní hrozby, nenávist a rezoluce. Tomáš Pojar mj. poradí kdy a kam v Izraeli cestovat, doporučí výlety do pouště i co si přečíst od izraelských spisovatelů.

„Mahávírova mrtvola tam ležela celou noc. Všichni slavili. Cpali se khičrím, praženým zrnem. Celou noc se popíjela kořalka. Ten, kdo utloukl Mahávíra kamením, byl dnes hrdinou celé kasty. Stateční bojovníci, kteří umlátili bezbranného, ukamenovali svázaného, se dmuli pýchou. Vždyť zachránili čest svou, své společnosti a svých žen. Čest žen, kterou jim muži poskytli za celoživotní otroctví.“

Antelope canyon je velmi obtížné popsat, na to musí mít člověk nejen cestovatelské, ale i básnické srdce. Karel Čapek kdysi napsal, že „na tomto světě má se vidět všechno, vše stojí za vidění“. A já dodávám, zvláště takovou hru světla, barev a kamene. Člověk by rád v těchto místech, které do dnešní podoby vymodelovaly voda a eroze, prolézal volně, bez překážek a podmínek, ale… nic takového, jsme na indiánské půdě, v rezervaci Navahů. V minulosti prý bylo možné jet vlastním autem až k hornímu kaňonu, kdo se chtěl projít, mohl pěšky, ty doby jsou dávno pryč, vládne turistický ruch a musí se vydělávat. Přece nebudete jen tak šlapat Navahům po jejich písku a skalách.

Už jste někdy viděli velblouda, jak rozkousává a rve cedulku „pozor koušeme“? Za podobnou zábavou musíte do brněnské zoologické zahrady, kde si velbloudi téměř vynucují pozornost.

Plánujete výlet se svým čtyřnohým miláčkem? Poradíme vám, co vzít s sebou a na co si dát pozor. Neznalost základních pravidel totiž může přijít hodně draho.

Když Irenu DeLave vybídnete, aby povídala o Guatemale, rozzáří se jí oči a na tváři se objeví šťastný úsměv. Kdysi studovala v USA, cestovala po světě a pak… ji od prvního okamžiku uchvátila Guatemala, mayské ženy a jejich kultura. Od té doby je v Guatemale „jako doma“ a časem vytvořila projekt Love for Guatemala, který na jedné straně pomáhá mayským ženám, na druhé straně zve zájemce o blízké poznání mayské kultury do Guatemaly rovnou do mayských rodin. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Irena DeLave vypráví o… Guatemale. Jste zváni…

Saské Švýcarsko není jen proslulý most Basteibrücke, napůl dílo přírody, napůl tvořivého ducha člověka. Jedním z nejkrásnějších výletů regionu je túra mezi skalní bránou Schrammtor a jeskyní Idagrotte po trase nazvané Malerweg. Nepřístupnost a divokost bizarních skalních útvarů byly spoutány ocelovými schody, můstky, žebříky i zábradlími, jsou tedy běžně přístupné, přesto zůstala dechberoucí panoramata a výhledy nejen do pitoreskního skalního světa, ale i do údolí hluboko dole, jímž protéká řeka Labe.

Na silnici z Karlových Varů na Velichov je na konci obce Dubina odbočka na přírodní rezervaci Skalky skřítků. Skalky skřítků jsou již sice na území vojenského prostoru, ale tato národní přírodní památka i žlutá turistická stezka, která k ní vede, jsou pro veřejnost zpřístupněné. Série skalek, skalních výchozů a defilé zde odkrývá nevytříděné uloženiny laharů, jež obsahují četné, většinou dosti zaoblené úlomky různých bazaltických hornin. Nápadným jevem těchto uloženin jsou válcovité dutiny, které byly podle pověsti dílem skřítků kutajících ve skále své poklady.

Skalních měst či městeček je u nás více, to je informace známá malým i velkým – Prachovské skály, Teplické skály, Maloskalsko, Hruboskalsko, Adršpašské skály, Broumovské stěny atd. Nelze říci, které z nich je nejkrásnější, pro každého jsou srdcovou záležitostí skály jiné. K půvabným skalním městům patří i Drábské světničky nedaleko Mnichova Hradiště, skalní hrad je volně přístupný.

Nahoru na Sněžku a poté podél Bílého Labe dolů. Vlastně vše fajn a za uspokojivého počasí krásný jednodenní výlet. Až… pak sejdeme do Špindlerova Mlýna a chceme se najíst v hotelu Villa Hubertus. Tak línou, neochotnou a arogantní obsluhu jsem na cestách domácích i světových už roky neviděl. Vyhněte se tomu místu obloukem, říká se. Co se to s tebou stalo, Špindlerův Mlýne?

Pokud někdy některá z vás zatoužila po životě v matriarchátu, vězte, že to není žádný med. V tlupě Amazonek si musíte umět vydobýt své místo. Jinak vás ostatní ženské zadupou. A proto moje začátky u mexických Zapotéků z Tehuantepecké šíje nebyly příliš úspěšné. Asertivní, až agresivní způsoby zdejších žen totiž dokázaly jemnější povahy, jako jsem já, občas pořádně vyděsit.

„Žádná hora na světě nemá tak nezaměnitelný obrys jako Matterhorn. Ze všech stran působí nepřístupně. Nikdo neví, co obyvatelé Walliských Alp pociťovali nebo co si mysleli při pohledu na Horu, jak tento vrchol nazývají dodnes.“ Reinhold Messner, horolezec, který jako první na světě vystoupil na vrcholy všech osmitisícovek, se ve své knize Pád nebes věnuje „boji o Matterhorn“, o dramatickém duelu dvou tolik odlišných mužů. Bude jeho prvním dobyvatelem Whymper, nebo Carrel…

Když člověk přejede Brenner a blíží se přes Bolzano směrem k Trentu – autem nebo vlakem – je to krásná podívaná. Na svazích kopců zraje víno, na každém druhém třetím stojí hrad nebo alespoň strážní věžička, vrcholky hor nahoře jsou sem tam ještě posypány sněhem, dole bouří vody řek jak ve zrychleném filmu. Projíždíme ze země rakouské do té vlašské, jak se jí říkávalo za starých časů.

Čtete-li na jakémkoli italském turistickém webu o jezeru Molveno – schovaném v kouzelném koutu Trentina – dočtete se, že o něm básník a romanopisec Antonio Fogazzaro napsal: La preziosa perla in piu prezioso scrigno, tedy Drahocenná perla v ještě drahocennější pokladnici. To zní nepochybně vzletně, ale více než poetova obrazná slova hovoří o jezeru Molveno ocenění italské asociace na ochranu životního prostředí Legambiente a italského turistického klubu Touring Club. Podle nich je Molveno již několik let nejkrásnějším jezerem Itálie. Není divu, podíváte-li se na tu pláž a vodní hladinu, v níž se zrcadlí sluneční paprsky.

„Arménovi oči jsou chlípné, zákeřné, chtivé, úskočné, prohnané, přesně jako u Židů a Řeků. Tyto tři národy jsou ztělesněním zla světa!… Nejvíce mne rozčilují oči Arménů. A i kdyby neexistoval žádný jiný důvod k jejich vyhlazení, pak by se tím důvodem staly jejich oči.“ Pohádka o poslední myšlence je drsné čtení.

Renesanční zvonice, které se říká Bílá věž, dosahuje výšky 72 metrů a právě z jejího ochozu je nejkrásnější výhled na Hradec Králové a jeho Velké náměstí. Podle reklamních letáků jsou za dobré viditelnosti vidět i vzdálené vrcholky Krkonoš a Orlických hor. Bílá věž prošla v letech 2013 – 2015 zásadní rekonstrukcí a nutno podotknout, že rekonstrukcí vydařenou, vždyť získala i Grand Prix architektů 2016.

Před staletími patřil Mikulov mezi nejvýznamnější a nejkrásnější vrchnostenská rezidenční města, podobně jako Litomyšl, Český Krumlov a Jindřichův Hradec. Teplé slunečné klima a estetická vyváženost urbanistického celku s okolní krajinou dodávají i dnešnímu Mikulovu unikátní podobu a až italskou atmosféru. Italská pozdní renesance, manýrismus i rodící se baroko ovlivnily počátkem 17. století přestavbu města podle plánů Jeho Eminence Františka z Dietrichštejna.