Jméno Oaxaca pochází z indiánského jména Huaxyacac, které se postupně vlivem španělštiny měnilo do dnešní podoby. Nakonec ho změnili úředně přidáním „de Juárez“. Po sirotkovi, který se z práce v knihařské dílně vypracoval na prezidenta Mexika. Juárez byl čistokrevný indián zapotéckého původu, bojovník proti francouzským kolonizátorům i císaři Maxmiliánovi (kterého nechal popravit).

Oaxaca leží v nadmořské výšce přes 1500 metrů, je v ní tedy docela příjemně i v horkých letních dnech. Z Mexico City je to asi 500 kilometrů, nejrychlejší cesta (kromě letadla) je po dálnici přes Pueblu. Rozhodně volte autobusy 1. třídy, které jezdí z nádraží TAPO v Mexico City (stanice metra San Lazaro). A nejlépe vyrazit na noc. Pohodlnější možností je letadlo, ceny letenek se u společnosti AeroMexico pohybují kolem 100 dolarů (konkurenční Mexicana skončila v létě 2010).


Tančíme Oaxacou

Oaxaca mi zůstane v paměti roztančenými ulicemi plnými hudby a tance. Zdeněk Justoň v knize Hudba přírodních národů vysvětluje postavení hudby a tance v indiánských civilizacích oaxackého údolí: „V tradicích předkolumbovského Mexika jsou hudba a tanec natolik spojeny, že se nijak nerozlišují, u indiánských Mixtéků slovo yaa znamená hru, tanec i hudbu, sousední Zapotékové nedělají ve své mateřštině rozdíl mezi slavností a hudbou – obojí nazývají saa.“ Přisedli jsme si ke dvěma kytaristům vyhrávajícím procházejícím turistům, dali nějaký ten obnos do jejich plechovek a požádali aby zahráli něco svého, mexického. Ne pro ty „norteamericanos“ (což je lepší výraz pro gringos), ale něco o mexické krajině a o její bolesti, o revoluci plné trýzně, o ztracených láskách. Chtěli jsme po nich mexickou sentimentalitu, naléhavost, divokost. Posedávali jsme s nimi snad hodinu, popíjeli cervezu Sol a nenudili se ani minutu. Ty písně o lásce byly plné nespoutaného ohně, vášně i cudnosti, ty o revoluci byly frenesií naplněnou chrabrostí a vřavou. A druhý den bylo celé centrum města plné yaa a saa – festival. Na počest hada Quetzalcóatla. Ta barevnost! A radost ve tvářích, slavnostní nálada, Mexičané umí protančit život.

Mole oaxaqueňo

Bylo yaa a bylo saa a zapomínali jsme na památky Oaxacy. Poseděli jsme na zócalu, okoukli katedrálu i kostel Santo Domingo, který zvenku vypadá téměř jako pevnost (však byl skutečně vojensky využíván na konci 19. století), po otevření bran ale oslní pozlaceným interiérem. A brzy jsme zjistili, že Oaxaca není jen městem Juárezovým, ale také městem moles. Nejznámější z těchto mexických omáček je mole poblano z Puebly, ale Oaxaca nezůstává pozadu a nabízí nejen negro, jinak zvané oaxaqueňo, ale také rojo, verde, coloradito, amarillo, mancha manteles, chichilo. Základem každé mole je chilli, důležitou složkou mole negro je i čokoláda. Díky koření dostává ale pikantnější chuť, zvláště když se přidají další ingredience, mezi nimi česnek, avokádo, hrozinky. Hotová hustá omáčka se jednoduše přelije přes řádnou dávku masa, dodá se rýže a mole je připravené na jazyk. Další specialitou Oaxacy jsou chapulines, pod tímto španělským názvem se schovávají pečené kobylky.


Monte Albán

Monte Albán

Nad Oaxacou se vypíná Monte Albán, pravděpodobně nejstarší městské osídlení na mexické půdě. Někdy kolem roku 700 př. n. l. propukla na této hoře ve výšce 1850 metrů stavební horečka. Na místě bez pramene vody, tisíce a tisíce dělníků překonávaly sílu přírody a stavěly památníky Zapotéků, svatyně, chrámy, pyramidy, paláce, hřiště pro rituální hry, pohřebiště. Každému, kdo se rozhlédne na této hoře, dere se na mysl logická otázka: proč své sídelní město postavili Zapotékové právě tady? A odkud nashromáždili množství pracovních sil, které si tento nepochybně megalomanský projekt vyžádal. Výsledek je ale úchvatný. Vrchol hory byl nejdříve zarovnán a pak na něm staří Indiáni vztyčili pyramidy a chrámy. A možná to vůbec nebyli Zapotékové, kdo zde založil město, ale Olmékové a teprve po jejich odchodu se území stalo zapotéckým centrem. Prostě toho o Monte Albánu dodnes archeologové příliš neví. Hádají se i nad postavami na basreliéfech v tzv. Chrámu tanečníků. Postavami s bolestnými výrazy ve tvářích, některé nahé a v nepříliš přirozených pozicích a se zmrzačenými údy. Snad jsou tito „tanečníci“ oběťmi krvavých rituálů, snad hráči peloty. Podle některých názorů se jedná o vytesanou učebnici chirurgie. Každopádně jsou tyto basreliéfy staré 2500 let. Netradiční je i hřiště na pelotu, kde chybí kruhy na vržené míče, obvyklé v yucatánských mayských městech. Je pravděpodobné, že pravidla hry u Zapotéků měla jiný charakter a postupně se vyvíjela. Na Monte Albán jezdí autobuses turisticos, takové staré herky, člověk by hádal, zda zde neslouží od zapotéckých časů. Ale do serpentin šplhají statečně, přes své stáří a přecpání lidmi. Za bezpečnou projížďku bych to ale nepovažoval, o stavu brzd raději nepřemýšlet. Pěší výlet nedoporučuji, vzdálenost je asi 10 km a ve vedru a prachu by člověk dorazil k památkám ve stavu naprostého vyčerpání.


Kostel sv. Pavla a kaktusový plot

Mitla

Asi 40 km od Oaxacy je Mitla. Snad každou půlhodinu sem jezdí venkovské autobusy 2. třídy, rachotiny, na nichž je nejtypičtější jejich vydávaný hluk a šílená sedadla, narvaná venkovany. Mitla byla budována od 9. století jako náboženské centrum Mixtéků. Jde o 5 komplexů budov – Grupo de las Columnas, Grupo de la Iglesia, Grupo del Sur, Grupo de los Adobes a Grupo del Arroyo. Paláce jsou zdobeny kamennými mozaikami s opakujícími se geometrickými vzory, zvanými grecas. Nad Grupo de la Iglesia postavili Španělé kostel sv. Pavla. Říkalo se, že na tom místě byl vchod do podzemního světa a křesťané, obávající se indiánských duchů, nad ním postavili kostel aby zabránili ďábelským silám ve vstupu na zem.