Inkové dobyli tuto oblast v 15. století, nedlouho před příchodem Evropanů. Před Inky zde ale žili aymarští zemědělci a před nimi kultury ještě starší, oblast Arequipy je osídlena již asi 8 tisíciletí. Novodobé město založili Španělé 15. srpna 1540 (každoroční oslavy s býčími zápasy a s pochody s podobiznami svatých trvají týden) a již po roce dostala Arequipa svůj erb od španělského krále Karla V. Prvním vládcem Arequipy byl Juan de la Torre y Díaz Chacón, jeden ze třinácti statečných (správně „slavných“). To kdysi, ještě za časů inckého království, udělal Francisco Pizarro čáru v písku a řekl něco v tom smyslu, že na jedné straně je chudá Panama a na straně druhé zlaté bohatství Inků. Každý z mužů se měl rozhodnout, jakým směrem se vydá. Jen 13 nejodhodla­nějších (a možná nejotrlejších a nejchamtivějších) překročilo čáru po Pizarrově boku. Se třinácti muži se říše dobývat nedala, ale jak ukázal čas, byl to jen krátký odklad konce inckého království.


Sopky se tyčí nad Arequipou

Arequipa leží v nadmořské výšce necelých 2500 metrů nad mořem pod téměř šestitisícovou sopkou El Misti. Rád jsem posedával v parku na centrálním náměstí Plaza de Armas z něhož je vidět nejen špička El Misti, ale i dalších dvou vulkánů v okolí – vedle El Misti se k nebi vypíná ještě vyšší Chachani a na druhé straně nižší Pichu Pichu. Centrum města si přes řadu zemětřesení dodnes uchovalo svůj středověký ráz. Přispívá k tomu i barva. Koloniální budovy v historickém centru byly postaveny z šedobílého vulkanického kamene sillar, který díky okolním sopkám nebyl nedostatkovým zbožím. Díky tomuto stavebnímu materiálu se Arequipě říká „La ciudad blanca“, tedy Bílé město. S hrůzou jsem si ale představoval ten pyroklastický mrak řítící se z vrcholu sopky dolů na ulice Arequipy… vždyť El Misti nevybuchla vší silou půl tisíciletí. Mnohem častější jsou v této tektonické oblasti zemětřesení, stopy zanechaly i na katedrále. Nejničivější bylo v roce 1600, to poslední, v roce 2001, prý mělo děsivou sílu 8,9 stupňů Richterovy stupnice. Vulkány ovlivnily i jméno města. Teorií jsem četl několik, jedna nabízí původ v kečuánštině, další v aymarštině. První teorie má původ v kečuánských slovech „ari qhipay“ což prý znamená „ano, zastavíme“. Výrok je připisován čtvrtému vládci Inků Mayta Cápacovi, který měl být na svém putování okouzlen krásou krajiny. Další dvě teorie mají původ ve staré aymarštině. „Ari qhipaya“ znamená „za ostrou horou“, tedy místo, ležící za sopkou El Misti. A „ari quepan“ odkazuje na ulitu jakéhosi mořského plže, kterou používali staří Aymarové k troubení. Každopádně Kečuové a Aymarové tvoří většinu obyvatel Peru. V Peru je nejvyšší procento indiánských obyvatel v Jižní Americe, v okolních státech (kromě Bolívie) většinou převládají mesticové, tedy smíšení potomci Evropanů a Indiánů, nebo běloši.

Kečuánština je nejrozšířenější indiánský jazyk. Mimo Peru a Bolívie se užívá i v pohraničních krajích okolních států, tedy v Ekvádoru, v Chile nebo v Kolumbii. Domorodci užívají pojmenování runa simi (v překladu doslova „lidská řeč“). Kečuánštinou mluví asi 14 miliónů lidí. Inkové po sobě nezanechali písemné památky a tak se s kečuánštinou setkáváme až s jejím přepisem do latinky po příchodu Španělů do Peru. Velmi byrokratický incký stát neměl písmo, jen systém zvaný kipu – barevné provázky, na nichž se dělali uzlíky. Učenec, označovaný jako Kipu-kamajok, o kipu pečoval a ovládal jeho čtení. Rychlost čtení prý zanechala dojem i na španělských conquistadorech. Obyvatelstvo však bylo negramotné. Kipu převzali Inkové asi od Močiků a tímto způsobem zapisovali vše, co se dalo spočítat. Existuje i řada spekulací o tom, že do nich bylo možno zaznamenat i další informace, včetně psaného textu, např. zákony a legendy.

Klášter Santa Catalina


Barevný klášter Santa Catalina

V Arequipě nelze minout klášter Santa Catalina hned vedle Plaza de Armas. Člověk má okamžitě dojem, že vstoupil do jiného světa, do města ve městě. Atmosféra je okouzlující, domky, v nichž bydlely jeptišky, mají naprosto uchvacující pastelové barvy. Klášteru se říká „veselý“ protože v dávné minulosti místní řádové sestry nežily životem odpovídajícím představám nadřízených a to do té míry, že se o jejich stylu života plnému zábavy a večírků (jeptišky měly dokonce služebnictvo), dozvěděli ve Vatikánu. A nastoupila nová sestra představená a život v klášteře se vrátil do starých striktních pravidel. Klášter byl v roce 1970 otevřen veřejnosti a turistika významně přispívá k jeho ziskům.

Kuře paní Dolores

Po procházce klášterem se ozval hlad. A protože jsem před cestou pročítal Louise de Berniéra a jeho jihoamerickou trilogii, již již jsem se těšil na pravé kuře paní Dolores symbolizující nejostřejší pochutinu Jižní Ameriky, z něhož se ten anglický nic netušící gentleman hned u stolu pomočil. Nepředpokládal jsem, že tady uprostřed města pro mě udělají pachamancu, specialitu již z inckých dob (takto mě krmili také v Polynésii). To se nad oheň naskládají kameny a na ně nahoru kusy masa mnoha druhů, brambory, fazole, spousta koření. Pak se vše přikryje listy a nakonec ještě zasype půdou. Najíst se dá v Arequipě kdekoli na ulici, na trhu, všude jsou stánky, kde si člověk dá kus kuřete, polévku, nebo místní specialitu – morče. Ale já hledal nějakou restauraci mimo centrum, zde se jim říká picanterias. Na Plaza de Armas jsou před restauracemi samí naháněči, k jídlu bude za zády hrát indián na nějakou kytaru či flétnu, díky, raději dále, někam z centra do picanterias s příjemnou atmosférou, kde pečou ve starých pecích a postará se o vás nějaká ta paní Dolores. A když nebude kuře à la Dolores, alespoň ochutnám rocoto relleno, prý další místní specialitu, vlastně takové ostré plněné papriky s masem, kořením, zeleninou. A k tomu Pisco, kořalku. Tu zde začali pálit až Španělé, kteří zjistili, že se v pobřežním pásu uchytí středomořské hrozny. Název Pisco znamená v jazyce Inků „racek“. Kořalka je transparentní nebo slabě nažloutlá, má kolem 42 procent alkoholu a je ideálním doplňkem různých koktejlů. Jen v Arequipě je přes 30 společností destilujících pisco. A nelze nezmínit chichu, na ty zde zase jsou chicherie. Chicha je oblíbený mírně alkoholický nápoj, který se připravuje kvašením kukuřice a cukru (alespoň v Arequipě, leckde ji dělají z rýže), může být ochucena ovocem a kořením. Chichu připravují i nealkoholickou, pijí ji s oblibou děti a může být i variantou pro ty, kterým Inca kola už nejde přes rty (čemuž se nedivím). Prodejci ji nabízejí všude na ulicích a i na venkově lze vidět poutače s nápisy „fresh chicha“. Chicha na rozdíl od Pisca není španělským vynálezem, znali ji už Inkové. Hiram Bingham, který objevil Machu Picchu, spekuloval, že zde sídlily vyvolené ženy panovníka a jednou z jejich hlavních povinností bylo připravovat svému vládci chichu (já spekuluji, že se nejednalo o nealkoholickou variantu).


Sopky nad letištěm v Arequipě, za výstup požadují místní agentury stovky dolarů

El Misti není tak nepřístupná, jak se na první pohled jeví, zvláště pomyslíme-li na její nadmořskou výšku. Výstup ale samozřejmě není procházkou sadem. Je to drsné dobrodružství, El Misti je sopka a kolem ní číhají rozervaná úbočí se spoustou proláklin, ve vyšších partiích sopečný prach, v němž se nohy pořádně propadají, a klouže to zpět. Přepadení na osamělých cestách vzhůru prý nejsou ojedinělá a je tedy možná lepší najmout si v Arequipě agenturu, která zajistí vše potřebné od džípu po vodu a jídlo během dvoudenního treku na vrchol. Pravda, nehorázné ceny se pohybují v podobných výšinách jako na Inca trail (záleží na počtu účastníků). Podobné je to u Chachani vysoké přes šest tisíc metrů.

Juanita

V roce 1995 se antropolog Johan Reinhard vydal na výstup na sopku Ampato a objevil zmrzlou mumii dívky, která zde byla obětována asi před pěti stovkami let inckým bohům. Dostala jméno Juanita a dnes ji lze vidět v muzeu katolické univerzity Santa Maria. Juanita byla obětována ve svých 14 letech a zřejmě prošla přísným výběrem mezi svými vrstevníky, vždyť bohům nemohl být obětován leckdo. Tedy patřila k nejkrásnějším dívkám v incké říši a samozřejmě byla panna. Z Cuzca byla v průvodu odvedena k vulkánu Ampato, pravděpodobně pod silnou dávkou koky vedena k vrcholu a tam kněžími obětována. Po její smrti ji kněz uložil do hrobu a připravil na cestu k věčnému životu, dostala jídlo, šperky, koku. Juanita je v Arequipě velmi populární, nebál bych se říci až milována. Ne vždy je Juanita vystavena, někdy bývá nahrazena jinou mumií nalezenou v oblasti Arequipy. Vědci se totiž na sopku Ampato vrátili a našli další těla. Když jsem se díval na Juanitu, znovu jsem si vzpomněl na Berniérovu knihu „Seňor Vivo a drogový baron“. A jeho komickou postavu starého španělského hraběte, kterého po čtyřech stech letech rozmrazili, neboť odpočíval zmrzlý pod lavinou ledu. Co není možné v reálném Peru, zvládá jihoamerický magický realismus: „Remedios, která svého času velela komunistickému partyzánskému oddílu a nikdy se neoprostila od vojenského myšlení, hlídkovala ve městě s kalašnikovem v ruce, v doprovodu svého enamorada, hraběte Pompeya de Estremadura. Ačkoli už příliš často nenosil brnění, pořád ho ta nová životní šance trochu mátla. Chodil za Remedios, máchal mečem, napomínal výtržníky archaickou španělštinou a pomáhal pacifikovat rvavé jedince. Ve dvacátém století se nikdy necítil jako doma, tedy až do dne, kdy na prstu Dionisia Viva spatřil svůj prsten a kdy mu došlo, že potkal jednoho ze svých potomků.“

A v Arequipě je skutečně co hlídat a na co dávat pozor. Tedy – především na sebe. Provoz je jihoamerický, hektický a vládne zde právo silnějšího. Tím rozhodně nebývá ani chodec, ani řidič nepříliš znalý místních poměrů. A přestože jsou indiáni milí a usměvaví, nikdo nedoporučí potloukat se městem v nočních či brzkých ranních hodinách. O nejednom okradení jsem již slyšel a to dokonce i cestou v nočním autobusu.


Kondor nad kaňonem Colca

Z Arequipy se lze vydat do kaňonu Colca za kondory majestátně se vznášejícími nad propastí. Kaňon Colca je prý nejhlubší na světě (mám dost jasný pocit, že jsem to v životě četl o nejednom kaňonu, mj. i o Cotahuasi, který je také v jižním Peru), alespoň dle peruánských měřítek určených pro turisty. A z turistů umí i vytáhnout peníze, prodávají zde „Boleto turistico“ (podobně jako v Cuzcu), na který může turista navštívit řadu památek a atrakcí v Colca a okolí (okolí může znamenat i hodiny jízdy autobusem). Samozřejmě za podstatně vyšší cenu, než za jednu atrakci – tedy kondory, jinam turisté (odhaduji) příliš nejezdí. No, kondoři vše napravili. Prý, když se jim zachce, předvádějí se dokonce v blízkosti turistů. Tentokráte se jim nechtělo, jen se sebejistě prolétli kolem a já se vydal do Cuzca a Machu Picchu.