Hned na začátku připomenu, že Zanzibar je souostroví a přestože se hlavnímu ostrovu běžně říká Zanzibar, správně se jmenuje Unguja. Do souostroví Zanzibar patří i druhý velký ostrov Pemba severně od Ungujy a spousta menších ostrůvků, např. Tumbatu a Mnemba. Před letištěm jsme padli do rukou domorodcům, kteří nám – ve snaze přivydělat si nějaký drobák – nabízeli ten rozhodně nejlepší hotel na ostrově. My jsme se ale těchto naháněčů během pár minut zbavili, protože jsme hotely měli dopředu zajištěné. Jeden ve Stone Townu, druhý na odpočinkové dny na pobřeží. Ubytovali jsme se, nabrali sil kratičkým odpočinkem a pak se ponořili do kamenného města, jak se metropole ostrova jmenuje. Stone Town to je krásné nábřeží a uzoučké uličky evokující arabskou minulost, stvořené tak, aby si jejich obyvatelé užívali co nejvíce stínu. A pokud by došlo k nějaké invazi (a těch nebylo v historii právě málo), jsou takové uličky přímo stvořené pro obranu. Jaká to spleť, jak snadno se zde dá ztratit orientace. Dvakrát se mi stalo, že jsem nemohl natrefit zpět ke svému hotelu, s čímž opravdu nemívám běžně problémy. Ulice dokonce nemají jména, sem tam bývají označeny číslem. Že časy obchodu a z něho plynoucího bohatství jsou definitivně pryč, nelze ve Stone Townu nevidět. Jakýmsi symbolem ztráty prestiže jsou zanzibarské dveře a brány. Vznešeně orientálně zdobené, coby pozůstatek hravé arabské kultury, za nimi schované dvorky dávající stín. Dveře dodnes ukazují na původní bohatství majitelů domů. Zub času se na ovšem podepsal a hrdá sláva dávno odplula pryč stejně jako ománští otrokáři. Dveře, vytesané často z tvrdého dřeva dováženého až z Indie (např. z durianu), ovšem na první pohled vydržely nápor staletí lépe než domy.

Obyvatelé Zanzibaru se neradi nechávají fotografovat a nemyslím, že by příčinou této nechuti byla muslimská víra. V takovém případě by se jednalo pouze o fotografování žen, vždyť orientální muži se rádi předvádějí a pózují. Tak jsme příliš neprovokovali, v tmavých uličkách by případný spor jistě nedopadl v náš prospěch. Toulali jsme se zákoutími Stone Townu a najednou jsme vyšli na nábřeží. Nelze minout bývalé sídlo sultána, kterého v roce 1964 smetla revoluce a – jak už to bývá – usídlilo se zde revoluční vedení. Z paláce je dávno muzeum, kupodivu nikoli revoluce, ale života sultánského. Jeden z pokojů je věnován princezně Salmě, která se vzepřela všem konvencím a původům a jejíž city a vášně ke hrůze rodiny vzplanuly k německému obchodníkovi. Láska vyvrcholila tajným sňatkem, konverzí ke křesťanství a úprkem do Německa. Budou vám vyprávět srdceryvný příběh, jak se po smrti svého muže několikrát pokusila navázat kontakt se svou rodinou, ale otec sultán ji vždy odmítl.

Večerní gril v zahradách Forodhani

Další vznešenou budovou je tzv. palác divů – Beit al-Jahib, dokončený v roce 1893 sultánem Baghašem. Svého času prý šlo o první budovu s tekoucí vodou a elektřinou na Zanzibaru. Dnes je zde Národní muzeum. A kousek vedle ománská pevnost a Forodhani Gardens. Protože se pomalu zešeřilo, jsme na správné adrese – večerní gril v zahradách Forodhani je pravým rájem zanzibarské kuchyně. Výběr pochoutek, které ráno rybáři vylovili z moře, napovídal, že tudy snad za pár okamžiků projde vezír se svým doprovodem. Stačilo jen několik tisíc šilinků a nacpal jsem do sebe několik malých špízů skopového i všelijakých mořských potvor, vše skvěle chutnající, kořeněné, v okouzlující atmosféře na mořském břehu. K těm báječně grilovaným masům se ale neservírovalo pivo a víno, jak jsme zvyklí v našich krajích, jen různé džusy, limonády, čaj, káva, kokosové mléko. Na Zanzibaru se rozhodně nepije alkohol na veřejnosti. Pivo zde prodávají jen v některých restauracích (např. Indové) a v hotelích. Vyprahlá ústa jsme zvlažovali ležákem Serengeti, který se vaří v pivovaru v Dar es Salaamu, snad i pro toho krásného levharta na etiketě. Na nábřeží uprostřed kulinářských hodů a ochutnávání darů moře nám rušná atmosféra nevadila. Naopak.

Plavání s delfíny

Hůře jsme onu rušnou atmosféru snášeli jeden z dalších dní, kdy jsme vyrazili na výlet za delfíny. Nabídka zněla báječně, který člověk by si nechtěl zaplavat s těmito tvory známými inteligencí, půvabem i přátelským chováním. Tohle organizované safari se ale proměnilo v nechutně drsný vstup lidí do světa delfínů, kterých je dosud v pobřežních vodách zdánlivě dost. Všechny společnosti konaly výlety ve stejnou dobu a tak se na jednom místě sjela spousta lodí a turistů, kteří čekali, až kolem proplují delfíni, aby z lodě naskákali mezi ně. Měl jsem smíšené pocity – byl jsem lehce otráven z průmyslového přístupu k přírodě, tenhle přehnaný turistický ruch jistě delfíny příliš nebavil, na druhou stranu jsem podobně jako ostatní toužil octnout se s delfíny v jejich přirozené prostředí a tak jsem skočil též. Na delfína, který by si evidentně užíval naši přítomnost, jsem ale nenarazil. Nepochybně by to chtělo více soukromí, pro nás i pro delfíny. Výlet stál kolem 30 dolarů a na lodi z nás ještě vytáhli alespoň pár drobných za propůjčení šnorchlu. Později jsme litovali, že jsme z neznalosti nezkusili najmout rybáře s člunem, což by nemělo být problémem např. ve vesnici Kizimkazi, odkud se na plavání s delfíny vyjíždí.

Od pradávna se zde obchodovalo s otroky

Díky příznivým monzunům se na zanzibarské ostrovy plavili z východu Peršané, Indové, Malajci, Arabové i Číňané. Od pradávna se zde obchodovalo se slonovinou, kořením, kůžemi divokých zvířat a také – s otroky. Jméno Zanzibar prý pochází z perských slov Zagh a bar označujících černocha a pobřeží. Prý se také říká ostrovu v oblasti Íránu Zangibar. Arabové zde obchodovali ještě před tím, než prorok Mohammed začal naplňovat své poslání. Zanzibar se tak stal tavícím kotlem, v němž se střetávala bantuská kultura (jejíž příslušníci se sem rozšířili z centrální Afriky) s orientem. A pak se na ostrově rozšířil islám – nejstarší mešita Kizimkazi je ze začátku 12. století a najdete ji ve stejnojmenné vesničce na jihu ostrova (bývala nějaký čas sídlem panovníka). Na Zanzibaru ale nenarazíte jen na mešity, jsou zde také kostely a hinduistický chrám. V labyrintu Stone Townu se tyčí katolická i anglikánská katedrála. Tu postavili na místě zrušeného trhu s otroky. Společně s katedrálou lze navštívit i bývalé cely, v nichž otroci v těžko představitelných podmínkách čekávali na lodě, které je odvážely jejich budoucím pánům. Jedná se o malé sklepy bez oken, v nichž se dospělý člověk nemůže postavit.

V roce 1498 se v nedaleké Mombase objevily lodě Vasco da Gamy a netrvalo dlouho a Portugalci ovládli celý Indický oceán včetně Zanzibaru. Vzrůstající moc ománských imámů ale postupně smetla portugalské panství a ovládnutí zanzibarského obchodu s otroky založil Omán svou budoucí sílu. Až 60 tisíc černých otroků ročně odtud odvážely plně naložené arabské otrokářské lodě. Sultán Seyid Said v roce 1832 dokonce přenesl sídlo vlády právě na Zanzibar. Město bohatlo, obchodníci si stavěli nové domy, rozšiřovaly plantáže koření, především hřebíčku, který sem dovezli z východu. I arabským otrokářům ale nastaly zlé časy – epidemie cholery, cyklon devastující ostrov včetně plantáží a především britský tlak, který obchod s otroky omezil. V roce 1873 Britové obchod zcela zakázali. Že nejbližší budoucnost černých otroků nebyla hned růžová, vysvětluje John Iliffe ve své knize Afrika a Afričané (překlad Luboš Kropáček): „Britové zakázali obchod s otroky a potom prohlásili, že otroctví nemá zákonný status a nechali na otroku samém, aby si prosadil svou svobodu, jestliže a až si to bude přát. Na Zanzibaru závisela na otroctví celá ekonomika a britská vláda se opírala o spojenectví s arabskými otrokáři; proto, když byl roku 1897 zrušen zákonný status otroctví, zákony o potulce donutily většinu osvobozených otroků zůstat na plantážích, kde se stali nájemci za práci.“

Nejkratší válka

Velká Británie vyhlásila na Zanzibaru protektorát v roce 1890. O šest let později propukla válka patřící k nejkratším v historii. Když zemřel sultán Hamed, do paláce se v roli samozvance vedral jeho synovec Khalid, podezřívaný ze sultánovy vraždy. Dle smlouvy mezi ománskou vladnoucí dynastií a britskou stranou, byl ale podmínkou pro kandidáta na sultánský trůn souhlas Britů. K tomu měl Khalid daleko. Khalid se se svou gardou zabarikádoval v paláci, na jehož obranu se postavilo na tři tisícovky bojovníků, nejen vojáků, ale i civilisté a sultánovi sloužící. Když britské ultimátum vypršelo, spustili Britové palbu z lodních děl a po čtyřiceti minutách se Khalid v rozbořeném paláci vzdal. Dostal azyl na německém konzulátu a uprchl do Tanzánie, která byla v německých rukách. Během „války“ byl zraněn jediný britský voják. Světové války Zanzibar příliš nepoznamenaly, nejvážnějším incidentem bylo potopení britské lodi Pegasus v blízkosti přístavu. Mrtví byli pohřbení na ostrůvku Chapwani, asi tři kilometry západně od Stone Townu. Dnes je ostrov soukromý a jediným způsobem, jak jej navštívit je zakoupit drahý pobyt za stovky dolarů za noc. Ostrov měří jen kilometr krát sto metrů, krása pláží ale očaruje a rozbuší srdce. Relax je absolutní, ruší jen ptáci, hnizdí zde i mořští orli. V roce 1963 se Zanzibar stal nezávislým státem, ale již o rok později padla vláda při revolučním šílentví černé chudiny, která smetla vedení ZNP (Zanzibar Nationalist Party) ovládané Araby. K moci se dostala nacionalistická ideologie černé levice plná socialistického přesvědčení a blízkých kontaktů na SSSR. Zanzibar chátral. Násilí a tisíce mrtvých vyvolaly exodus bohatší části obyvatel, především Arabů a Indů.

Ostrovy koření? Jen 200 let.

Zanzibar je znám jako ostrov koření a „spice tour“ je nemožné vynechat. Jedná se obvykle o asi 5 hodinový výlet na nějakou farmu za cenu kolem 30 dolarů. Průvodce nám ukázal snad vše, co na ostrově roste, vysvětlil, jak se koření pěstuje, zpracovává a užívá. Prohlédli jsme si stromy, z nichž se získává hřebíček (hřebíčkovec vonný), kardamon, vanilku, skořici, muškátové květy i různé druhy ovoce, bylinek a stromů. V ceně byl zahrnut oběd a návštěva památek cestou – ruin perských lázní (jindy to bývají jeskyně s kobkami pro otroky nebo ruiny sultánova paláce). Zanzibar má ideální podmínky pro plantáže koření, ale přezdívka „ostrov koření“ je novodobá. V minulosti se koření dováželo dále z východu. Plantáže hřebíčku na Zanzibaru zakládal sultán Seyyid Said na začátku 19. století. Hřebíček se pěstoval na Molukách v dnešní Indonésii a tam byli pány Holanďané. Z Moluk je propašovali Francouzi na Reunion (buďte si jisti, že to byla nebezpečný pašerácký podnik) a odtud byl převezen na Zanzibar. Dnes zanzibarský hřebíček pokrývá mnohem větší trh než ten molucký. Ze Zanzibaru nepocházejí ani ostatní druhy koření. Kardamon, používaný v arabském světě k ochucení kávy nebo čaje, rostl divoce v jižní Indii (Cardamonn Hills), vanilka je původem z Mexika, kde ji užívali už Aztékové a dnes je jejím největším producentem Madagaskar. Podobně jako hřebíček má na Molukách původ i muškátovník a skořicovníky rostou nejvíce na Šrí Lance a v Indonésii.

Ve středověku se koření neužívalo jen na ochucení pokrmů a nakládání masa. Mnoha druhům koření se přisuzovala léčebná moc, pomáhaly nejen proti žaludečním potížím či potlačování bolesti zubů (např. hřebíček jako anestetikum), ale prý i proti moru atd. Koncem 14. století si vybudovali monopol na obchod s kořením arabští a perští obchodníci, což vedlo k obrovskému cenovému skoku. Na dovoz koření do Evropy (z přístavů na Blízkém východě) pak měli monopol Benátčané, poptávka ale výrazně převyšovala množství, které přiváželi. Cena koření se vyšvihla do závratných výšin. Kdo ví – nebýt touhy po koření (především pepři), možná by se portugalské objevné a dobyvačné plavby směrem do Indie o nějaký čas opozdily.

Sultánův vlak táhli osli

Cestování po Zanzibaru je jednoduché – jezdí zde spousta sdílených taxi. Jsou to klasické minibusy, říká se jim daladala, znáte je z Turecka jako dolmus, z Izraele jako sherut nebo z některých latinských zemí jako collectivo. Cena není o mnoho vyšší než jízdenka na autobus, ale bývají přecpané, jak je v afrických podmínkách obvyklé. Místní daladala má většinou ceduli s cílovou stanicí, stačí přijít na stanoviště a až bude plno, pojede se. Atrakcí časů minulých byla železnice. Od roku 1906 jezdíval ze Stone Townu vláček do Bububu, ale zrušili ho po 21 letech. Železnice vedla i na jih do vesnice Chukwani, kde měl sultán Barghaš venkovské sídlo a kde odpočíval, když si chtěl odpočinout od svých povinností. Než si sultán pořídil lokomotivu, táhli prý jeho vagón osli (oslí jízda musela být pro poddané omračujícím dokladem moci jejich panovníka). Stojí za to projet si ostrov, nadýchat se uvolněné atmosféry, v níž čas není pánem, lidé jsou příjemní, pokud je nefotografujete či příliš nenarušujete jejich soukromí. A ty tropické večery – slyšíte moře, oživne buš kolem vás, rozsvítí se hvězdy. Podnebí je zde díky moři snesitelné, teploty byly pod třicítkou a deštivých dnů je v letních měsících minimum. Nejhezčí pláže jsou na východě a severovýchodě ostrova, bohužel hotelových komplexů vyrůstá stále více a opuštěné pobřeží a pláže jsou minulostí. Nepříjemným překvapením pro turisty bývá odliv, vždyť na některých místech ustoupí moře až o kilometr a všude pak zůstává spousta mořských ježků – bez bot do vody se sem nevydávejte. Jinak se zde sbírají i mořské řasy, zřejmě k jídlu. Je to naprosto jednoduché, v moři jsou natažená lanka, na nichž se řasy namotají a když je odliv a ten je veliký, stačí projít a sesbírat. A přijde další odliv, žádná velká práce to není a jistě se to tak dělá již tisíc let.

Kde bydleli Livingstone a Mercury

Zanzibar ale zůstává romantickým koutem Afriky, vždyť se zde v minulosti na nějaký čas usadili nejslavnější cestovatelé – Johann Krapf, první Evropan, který patřil Mount Kenya, Angličané Richard Francis Burton a John Hanning Speke, kteří probádali neznámé a divoké končiny střední a východní Afriky. Dokonce zde pobýval před svou poslední průzkumnou výpravou (na které zemřel) i Skot David Livingstone. Bývalý Livingstonův dům je obtížné najít (je obydlen), podobně jako dům zpěváka Mercuryho ze skupiny Queen. Já jsem po Mercuryho domě nepátral, jeho fanouškům mohu napovědět, že hned na nábřeží, blízko obřího banyánu, v jehož větvích se prohánějí opice, je restaurace nesoucí jméno slavného hudebníka a v ní jistě dobře poradí. Slavných obchodníků a cestovatelů, vojevůdců či aristokratů prošla Zanzibarem dlouhá řada a snad každý dům má svou významnou osobnost. Třeba proslulého otrokáře jménem Tippu Tip, který získával otroky až z oblasti dnešního Konga. V domech však obvykle někdo bydlí, nejsou to zařízená muzea.

Jak jsem již zmínil, fotografování není na Zanzibaru právě oblíbené. Václav Zelenka, arabista a autor knihy Ostrov vůně z roku 1938, popisuje jeden svůj pokus fotografovat: „Zajímavá je návštěva vládní vesnické školy, právě pan učitel učil čtení koránu. Měl napsán na tabuli jeden verš pěkným arabským písmem. Chtěl jsem tu scénu fotografovati, ale bylo mi řečeno, že je potřeba svolení školských úřadů.“

Obyvatelé Zanzibaru jsou směsicí potomků černochů, Arabů, Indů, Peršanů i Evropanů. Ti, kteří v sobě mají arabskou krev, jsou na svůj původ patřičně hrdí. Indicko-portugalskou krev mají Goánci, potomci míšení na západním pobřeží Indie. Píše o nich i Zelenka: „Mají pleť olivově hnědou, rysy spíše indické, způsoby uhlazené a chování, kterým hledí napodobiti evropskou manýru. Cítí se postavení výše než Indové a mrzí je, že nejsou Evropany ani pletí, ani mentalitou, ani společenským významem.“ A takto popisuje Evropany: „jichž je na ostrově 243, tvoří hlavně angličtí úředníci, lékaři, kněží a misionáři. Ku podivu, s nimi jsme se stýkali vlastně nejméně. Byli zaujati svým zaměstnáním, sportem, pobytem v klubech a nejevili těch zájmů a vědomostí, kterých jsme potřebovali. Vysedávati s některými při sklenici whisky and soda jsme považovali za ztrátu času.“

Jazykem Zanzibaru je svahilština, což je vlastně jazyk černochů kmene Bantu, smíchaný s vlivy somálskými, súdánskými a silně ovlivněný jazyky mnoha dobyvatelů – hindštinou, portugalštinou a nejvíce arabštinou. Samotný výraz sahel pochází z arabštiny a znamená pobřeží, v překladu se tedy jedná o jakousi „pobřežštinu“. A proč si na Zanzibaru nezkusit popovídat alespoň lámanou svahilštinou – malé slovníky mají průvodci LP i Rough Guides, další lze sehnat na internetu (http://www.kamusiproject.org/) a v roce 1980 u nás vyšel svahilsko-český slovník (L. Kropáček, H. Burda). Když se člověk maličko dorozumí, jedno z nejpohodovějších míst Afriky bude rázem ještě pohotovější a přívětivější. Vždyť ze všech stran uslyšíte na Zanzibaru slova „Hakuna matata“ což znamená „no problem“.