Nejde o vzdálenost nepřekonatelnou. Asi 30 km od Káhiry směrem k jihu na pokraji někdejší memfidské nekropole leží Červená a Lomená pyramida, které lze bez okolků označit za jedny z nejkrásnějších v Egyptě, také díky jejich vynikajícímu stavu. Obě si nechal postavit Chufuův otec faraon Snofru, zakladatel 4. dynastie (2575 let před Kristem).
Můj výlet začal na křižovatce poblíž Dokki Street, odchycený taxikář souhlasil s cestou do Dahšúru i do blízké Mitrahiny za 80 liber (v roce 2007 320 Kč). Nejspíše nikoliv náhodou přistupuje po cestě taxikářův kamarád, prý pracovník památkové správy, který na rozdíl od taxikáře mluví slušně anglicky. Někde uprostřed rozblácených uliček jakési vesničky se zastavuje, že mne sám památkář k pyramidám odvede. Prolézáme uličkami, pak mezi políčky a ploty, až začínám mít trošku strach, zda se neocitnu v rukou únosců. Ale ten Ahmed či Mohamed mne ještě zve domů na čaj, kde mi představuje manželku a synka, a asi hodinu si příjemně povídáme o egyptologii. Nejspíše byl opravdu památkářem, ale brzy jsem opravdu zatoužil po svých pyramidách.

Takže pokračujeme dál, a cestou se dozvídám neveselou historku z rodinného života, o naléhavé potřebě peněz na nějakou operaci, a končí to prosbou o finanční dárek. Inu, Egypt je takový, ale preventivně s sebou na výlety moc peněz nenosím, takže s předpokládanou stovkou pro taxikáře stranou mu mohu darovat maximálně padesát liber. Asi měl představu o větší sumě, ale to si bude muset odchytit Němce nebo Američana. Když se vracíme k autu a jedu už jen s taxikářem ještě dost dlouho k pyramidám, je nabíledni, že celá akce byla domluvena. Pro mnohé Egypťany je to však běžný způsob přivýdělku, a myslím, že Ahmedova či Mohamedova historka nemusela být ani moc vymyšlená.


Červená pyramida

Vyjíždíme ze zelení pokrytého údolí Nilu a jeho kanálů, dahšúrské pyramidy se vynořují z pouště, ale cesta k nim prašnou silnicí je ještě dlouhá. U paty Červené pyramidy sedí vojáci, ostatně jako skoro všude. Zástupy turistů tu nejsou, proti mně jde jen páreček Japonců. Červená pyramida je monumentální, po Chufuově, Rachefově a Lomené čtvrtá nejvyšší v Egyptě, vysoká celých 104 m! Základna je dokonce jen o 10 m kratší než u Chufua (220 m), protože tato pyramida má mírnější sklon stěn. Červená pyramida, která z této dvojice vznikla jako druhá v pořadí, získala svůj pozvolnější sklon 45° nejspíše v důsledku poučení se ze stavebních problémů při budování Lomené pyramidy. Do jejího nitra, ještě v 18. století prý zaplaveného podzemní vodou, se dá dobře vstoupit. Její pojmenování Červená nebo Růžová se odvíjelo ze zabarvení vápence, použitého na stavbu. Pyramidion, vzácný ukončující prvek, kdysi umístěný v nejvyšším bodě stavby, je vystaven při úpatí.

Ke vchodu je třeba vystoupat schodištěm v boku pyramidy do výšky 28 metrů a pak v předklonu klesat strmým vstupním koridorem. Po cestě mne míjí jediný návštěvník, jinak je ohromná stavba prázdná. Ocitám se ve vysoké předsíni, zastropené přečnělkovou klenbou, a úzkým průlezem pronikám do druhé, podobné. Tady pomocí dřevěných schodišť opět stoupám 8 metrů nahoru, až k otvoru, kudy prolézám do pohřební komory. Nesmírná a opuštěná stavba se zdá tajuplně vibrovat temnými záchvěvy čtyřiceti pěti století. Jsem uvnitř. Pohřební komora je však poničená, lupiči kdysi hrubě rozervali její podlahu a celý prostor je ponurý a děsivý. Žádná stopa po sarkofágu, jen ohromné balvany, přesto prý právě v této ze svých celkem tří pyramid (dvě v Dahšúru a jedna v Médúmu) byl farao Snofru nakonec pochován.


Ke vchodu je třeba vystoupat schodištěm v boku pyramidy do výšky 28 metrů

Vracím se na vzduch, taxikář věrně čeká a přibližuje mne k druhé z pyramid, k té Lomené. Na jejím povrchu se zachovalo nejvíce původního obložení z jemného bílého vápence ze všech egyptských pyramid, i v samotné Gíze zůstaly zbytky hladkého opláštění pouze částečně pod vrcholem Rachefovy pyramidy. Dolní část Lomené pyramidy je oproti její sousedce naopak strmá, 55°, tedy ještě více než u pyramid v Gíze, ale ve výšce 47 m se náhle sklon zmírňuje na 43° a takto vyšplhá až do výšky 104,7 m. Je to tedy třetí nejvyšší pyramida v Egyptě. Ke změně sklonu údajně došlo proto, že se stavitelé obávali zřícení vnitřních prostor, kde se objevovaly trhliny, některé teorie zase dávají změnu do souvislosti se zborcením obložení třetí Snofruovy pyramidy v Médúmu.

Obcházím pyramidu kolem dokola a kochám se jejím majestátem. Vstup dovnitř zřejmě není možný. Z jedné strany sedí skupinka vojáků u velbloudů. Moc netoužím po komunikaci a přidávám do kroku. Jeden aktivní se zvedá a popojíždí směrem ke mně, ale pak to vzdává. U opačného rohu pyramidy chybí v dolní části nároží obložení a kvádry vybízejí k výstupu nahoru. Zkouším se vyšplhat na několik kvádrů, a podaří se mi dosáhnout asi poloviny hrany strmější dolní části. Na pyramidy se obecně lézt nesmí, a kdyby se náhodou ten aktivní voják na velbloudu vynořil, nemohu si být jist, co udělá. Třeba by si chtěl zastřílet, je to tu dost opuštěné. Raději opět sestupuji.


Na povrchu Lomené se zachovalo nejvíce původního obložení z jemného bílého vápence ze všech egyptských pyramid

Směrem k nilskému údolí se z mlžného oparu noří další dahšúrská pyramida, ale ta spadá do jiné doby, zhruba o sedm století pozdější. Zvětralé cihelné jádro dnes trčí obnažené jako středověký hrad do výšky 75 m. Kdysi to však bývala plnohodnotná pyramida a v dobách Střední říše si ji nechal postavit faraon Amenemhet III. Pokročilý čas však diktuje odchod, zbývá ještě nedaleká Mitrahina. Málokdo by dnes v blátivých uličkách vesnice Mitrahiny hledal slavnou starobylou Memfidu neboli Mennofer, jehož počátky sahají až do samotného vzniku egyptského státu na počátku 3. tisíciletí před Kristem. Z někdejšího sídelního města, paláců a chrámů, včetně věhlasné Ptahovy svatyně nezbylo prakticky nic než zarostlé rozvaliny. Většina staveb je pohřbena v širokém okolí pod nánosy nilského bahna, překryta bujnou vegetací, poli a moderní zástavbou.

V centru obce Mitrahiny navštěvuji muzeum s mnoha exponáty pod širým nebem. Ležící kolosální socha Ramesse Velikého je obestavěna moderní budovou s ochozem. Celý muzejní areál lemují stánky se suvenýry. Ne všechno jsou ovšem napodobeniny. Jeden z prodejců mi potajmu nabízí původní ptolemaiovské mince a nějaké hlínou zčernalé vešebty, samozřejmě za nehorázné sumy. Černý obchod se starožitnostmi je očividně stále živým způsobem výdělku mnoha místních obyvatel. Je pozdní odpoledne a výlet se chýlí k závěru. Taxikář mne veze zpět do Káhiry a k 80 slíbeným librám mu dávám ještě 20 liber bakšiš, za čekání. Spokojenost je oboustranná a zážitek nezapomenutelný.

Luděk Wellner se účastnil prací českého egyptologického ústavu na egyptských vykopávkách. Je autorem knih s egyptskou tématikou, v roce 1997 mu vyšla v nakladatelství Argo historická freska Právo azylu, příběh o osudech helénistického zpěváka na pozadí válek o dědictví Alexandra Velikého. Současnou novinkou je mysticko-detektivní příběh z doby 18. dynastie Poslední z faraónovy družiny. Paralelně s románovou tvorbou vznikla faktografická kniha Ptolemaiovci – Z makedonských hor na trůn faraonů, rovněž nyní na knihkupeckých pultech.


Více na http://ludekwellner.blogspot.com

Články Luďka Wellnera z Egypta pro www.cestomila.cz:
http://www.cestomila.cz/clanky/zeme/72-egypt