Kdyby jakýsi skotský kouzelný džin přenesl zříceniny hradu Urquhart někam do střední Evropy, byly by sice hezkými, ale nikoli okouzlujícími a ojedinělými ruinami. Jenže Urquhart se tyčí v divokých horách nad nejtajemnějším skotským jezerem Loch Ness. Byla by to líbezná podívaná na již nepříliš pevné zdi hradu, kdyby mi do obličeje nefučel chladný vítr a nepadaly kapky deště. A ještě jsem si představil, jak bývala tahle malebná krása plná krve rytířů vrhajících se proti hradbám, jejich křiku tváří tvář smrti uprostřed zuřících válek. A co se jich zde odehrálo!

Archeologové prokázali, že na místě hradu bývalo osídlení již v 6. století, kdy svatý Kolumba z nepatrného ostrůvku Iona (západně od ostrova Mull) šířil křesťanství mezi pohanskými kmeny Piktů a Skotů. Na Ioně Kolumba zemřel a tam také stojí jedno z nejvýznamnějších skotských opatství. Hrad Urquhart byl pravděpodobně postaven až Alanem Durwardem někdy v polovině 13. století. Když ale Durward v roce 1275 zemřel, Urquhart přešel do rukou Alexandra Comyna, jeho úhlavního nepřítele.

Skotsko-anglické války

A pak vtrhlo do Skotska „kladivo“, přesněji „Kladivo na Skoty“. Další historie hradu je totiž spojena s válkami za skotskou nezávislost a působivou přezdívkou se pyšnil anglický král Edward I. (má ji v latině dokonce vyrytu i na své hrobce – scottorum malleus). Edward I. vtrhl do Skotska a bez obtíží ho dobyl. Ušetřen válečným mukám nebyl ani Urquhart, v němž zůstala anglická posádka. Jenže spojené síly Williama Wallace a Andrewa Moraye porazily anglickou armádu v roce 1297 u Stirlin­gského mostu a Urquhart se vrátil do skotských rukou. Nakrátko. Anglická armáda se v roce 1303 převalila přes hrad a ten byl věnován rodině hrabat Comynů, kteří se otevřeně postavili na stranu anglického krále. Wallace byl sice zajat a popraven po porážce skotské armády (k níž přispěla zrada skotské šlechty) u Falkirku o osm let později, ale v roce 1307 anglický král na tažení proti Skotům zemřel a jeho slabošský syn Edward II. nedokázal již skotské síly udržet a válce se vyhýbal, jak mohl. Skotský král Robert Bruce mu pak rozdrtil armádu v bitvě u Bannockburnu v roce 1314 a Urquhart se stal majetkem skotské koruny.

Krvavé války MacDonaldů

Další historie hradu souvisí se vzestupem moci jednoho z největších skotských klanů – MacDonaldů. Je třeba si uvědomit, že Skotsko těch dob bylo nejen bojem Skotů za nezávislost, ale také válkou jednoho klanu proti druhému, např. MacDonaldové byli ve velké opozici proti Brucovi a spojili se s ním jen v bitvě u Bannockburnu. MacDonaldové, MacPhersonové, Mackintoshové, Cameronové, Campbellové, MacGregorové nikdy nedokázali zapomenout na své sváry, na různá tvrzení, že právě toto území druhého klanu náleží právně jim atd. A právě MacDonaldové se ze svého ostrova Islay vrhali do bojů v údolí Urquhart a zmocnili se i hradu, krev tekla dále, nezávislost Skotsku mír nepřinesla. Trochu pořádku vnesl až rytíř a vládce nad krajem (sheriff) Duncan Grant (1st of Freuchie), v roce 1509 jeho syn dokonce dostal od krále Jamese IV. území s hradem a titulem. Ale Donald MacDonald of Lochalsh, který byl prohlášen za „Lord of the Isles“ se zmocnil hradu v roce 1513, zdevastoval ho i s okolím a několik let držel ve svých rukách. Nájezdy MacDonaldů pokračovaly celou první polovinu 16. století, hrad byl zpustošen a již nikdy se nezvedl k dávné slávě. V roce 1692 ho obléhaly jakobitské síly a poslední posádka hrad na anglický příkaz vyhodila do vzduchu, aby se nestal jakobitskou pevností. Od té doby je ruinou, shodou okolností byl v témže roce v Glencoe děsivě zmasakrován i klan MacDonaldů.

Na loďce po Loch Ness

Dole pod hradem vítr nenechá hladinu ani na okamžik v klidném pokoji, náhlé nárazy vln mohou být pro menší loďky nebezpečné. Božský tvůrce zde kdysi hrubým rozmachem vyryl přehluboký příkop a v jeho vodách to poloskrytě vře. Co je v té tmě, v tom 200 metrů hlubokém chladu? Nessie, jak se lidově říká proslulé příšeře z Loch Ness a hrad je prý nejlepší pozorovatelnou pro její sledování. Byla nejednou spatřena, nejednou vyfotografována. Ti, kteří v existenci druhohorních plesiosaurů v jezeře odmítají uvěřit, nepřesvědčí pravděpodobně žádná fotografie a naopak žádné vědecké vysvětlení, že se na fotografii nejedná o příšeru, nepřesvědčí její zastánce. Kdo chce, může z věže hradu Urquhart lochnesku čekat a sledovat. Nebude to ale zdarma, jak bývalo ještě koncem minulého století, dnes je do hradu celoročně vstupné 7 liber a v roce 2002 tam vybudovali nové návštěvnické centrum s restaurací a spoustou suvenýrů. Hrad je snadno dostupný, po obou stranách jezera Loch Ness vede silnice. Jezero nezamrzá a po celý rok je tedy možné se na něm projet lodí, výlety nabízí několik agentur, prý je to nejúžasnější v ranních hodinách v mlze. Jezero není příliš staré, před 10–12000 lety zde byl mohutný ledovec. Jezero je dlouhé 34 kilometrů a maximálně 1,5 km široké a již od roku 1822 je součástí tzv. Kaledonského kanálu, který spojuje Inverness (Severní moře) a Fort William (Atlantický oceán). Na trase dlouhé 96 kilometrů je 29 zdymadel.

Mimochodem, Nessie zlobila již za časů svatého Kolumby. Podle jednoho vyprávění měl nad nestvůrou moc danou samotným Bohem. Tak se prý i stalo, že když byl jeden z mnichů plavající v jezeře pro uvolněnou loďku příšerou napaden, sv. Kolumba ji svou autoritou dokázal zklidnit a Nessie se vrátila do jezerních hlubin.