V Jeruzalémě člověk cítí v poslední době napětí, pocit nevraživosti, nesoulad. A to v Tel Avivu není, rozhodně se v něm dýchá lépe. Nuže, vzhůru do Tel Avivu. Z letiště jede směr Tel Aviv vlak, město má několik zastávek, máte-li ubytování nedaleko Jaffy v jižním Tel Avivu, je to jen jediná stanice, vystupte na HaHaganna, nejblíže centru města je zastávka HaShalom a na severu Tel Avivu je Central, název mate, protože Central je ve skutečnosti už dost na severu města. Dráha vede po východní straně města, z HaShalom je to k moři západním směrem asi tři kilometry. Taxi jsou drahé (co v Israeli není…), samotný nástup za 12 šekelů, všichni mají taxametr, přes den by měl řidič jet na tarif 1 a zdálo se, že poctivě jel. A nezapomněl sem tam upozornit na nějakou zajímavost, například, že jedeme kolem náměstí Jicchaka Rabina.

Po promenádě kolem vody jsme došli až do starého přístavu v Jaffě, působí zchátralým dojmem, ztrácí své kouzlo, loďky se pohupují na vodě, všude restaurace s rybími specialitami. A kočky, i pod stolky restaurací, způsobně čekají, zda se někdo neslituje a nenakrmí. Slitují se, místní i turisté, v přístavu se mají telavivské kočky fajn. V uličkách Jaffy jsou galerie, prodejny šperků, keramiky, tam se usadili umělci. A u vody několik rybářů. Ale trochu mi to tam přišlo… takové bez života, kdybych tam nezavítal, o nic jsem nepřišel. Života bylo naopak plno na plážích, smočili jsme nohy v mořských vlnách, prošli se kilometry po promenádě kolem moře, ideální na příjemnou procházku, jen pozor na cyklisty, jezdí hodně rychle. Každopádně je z Jaffy hezký pohled zpět do Tel Avivu, na mrakodrapy, moře a pláže.


Zákoutí v Jaffě


Jaffa, přístav

Kousek před Jaffou, hned u pláže na kraji parku Charlese Clora, je muzeum Etzel, což byla jedna ze tří významných vojenských židovských organizací (a možná nejextrémnější z nich) před vytvořením státu Izrael a izraelské armády IDF. Hlavní displej seznamuje s bitvou o Jaffu v roce 1948, v níž padly desítky příslušníků Etzelu. Podle plánu OSN měla Jaffa připadnout rodícímu se arabskému státu, ale z arabské strany byl plán odmítnut. V roce 1945 žilo v Jaffě přibližně 70 tisíc Arabů a 30 tisíc Židů, ale Arabové město opustili a dnes je Jaffa jen uměleckou vzpomínkou na kdysi živé orientální město.

Vyprávěl mi před časem David Vávra: „Tel Aviv je Berlín u moře. Má svobodomyslnost a intelektuálnost Berlína a zároveň volnost moře a příjemnost koupání. To spojení je mi velmi blízké. Je to duchovní harmonické město větrané mořem, vlastně současně letovisko. Moře symbolizuje jeho volnost, Berlín zažil pokleslé chvilky totalitních časů. Život a intimita Tel Avivu se podobá středoevropským městům, Tel Aviv ale v sobě nemá překvapivě zakódováno pět set let vývoje.“

V podvečer jsme okoukli ruch na ulicích Dizengoff, Allenby, krále Jiřího, Rothschild. Právě v těchto místech, nejen na hlavních, ale i vedlejších ulicích, stojí nejvíce budov postavených ve stylu Bauhausu. Bílé město se mu říká a typickým rysem jsou právě bíle natřené domy, které postrádají ornamentálnost, dekorativnost, jsou zdánlivě prosté, ovšem obklopené vegetací, palmami, banánovníky, ibišky. V tom zelenobílém prostředí se asi nežije špatně. Nikde jinde na světě není podobná koncentrace staveb tohoto architektonického stylu, který vznikal na začátku minulého století v Německu. Bílé město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.

Co z Bauhausu bych neměl v Tel Avivu vynechat? Nelze minout Cinema Hotel přímo na náměstí Dizengoff, ale… neběhejte po nejznámějších funkcionalistických budovách Bauhausu, není třeba, je jich v Bílém městě prý několik tisíc, stačí zvednout hlavu. Sem tam jsme se ponořili do uliček hlavních i vedlejších a dívali se kolem sebe a nad sebe. Bauhaus se vyznačuje jednoduchostí a funkčností. Lidem ve střední Evropě není taková jednoduchost dána, sem ale Bauhaus pasuje. Mnohé domy jsou ovšem hodně poznamenané časem. Bílé město bylo vybudováno ve stylu Bauhaus ve 30. a 40. letech 20. století převážně německými židovskými architekty, kteří odcházeli ze stále nebezpečnějšího dění v Evropě. Bylo to během páté alije (alija je označení pro vlnu židovské emigrace do Palestiny), kdy přicházeli početní němečtí a rakouští Židé, vzdělaní architekti, lékaři, právníci, podnikatelé. Kdo se chce zaměřit právě na Bauhaus a být si jist, že mu to nejpodstatnější neunikne, může si objednat prohlídku, například zde www.bauhaus-center.com.


Náměstí Dizengoff, vpravo v pozadí Cinema Hotel


Bauhaus na každém kroku

Co ochutnat v Izraeli? Falafel. Co jiného na úvod. Kdo dosud tuto židovskou specialitu arabského původu neochutnal, neměl by váhat. Tahle osmažená cizrnová pasta ochucená kořením, cibulí, rajčaty, humusem, jogurtem, či tím, co si kdo poručí, se stala národní pochoutkou a na fastfoodové prodejny falafelu narazíte na každém kroku. Pět šest kuliček do chleba (pity), něco pálivého, zelenina, zálivka. Cena 24–25 šekelů, krát šest korun, to není právě nejlevnější fastfood. A pak džus s čerstvého ovoce, stánky s vystaveným ovocem jsou opravdu na každém rohu. Malý za deset, velký za dvacet. Pokud kupujete v malých krámcích, třeba jen pitnou vodu, s cenovkami nepočítejte, v tom už je Tel Aviv blízkovýchodním městem, znát ceny a smlouvat se někdy hodí.

Koupit si pár oliv k zakousnutí dokáže i pobavit. Úžasný výběr, zelené, černé, sušené, jen si nabrat z mísy, pán mi dal pořádnou porci do kelímku, protestuji, že to je moc, chci jen na chuť, něco do úst cestou, tak mi nechá v kelímku tak 15 oliv a mávne rukou, to je ok, za těch pár oliv nebude ani brát peníze. Pár ulic jižním Tel Avivem kousek nad Jaffou, to je dopoledne téměř orientální bazar, na jednom zaparkovaném autě rozložená plachta, a na něm pistácie, jak nápadité využití dopravního prostředku.

A jak to všechno začalo? Roku 1909 se několik obyvatel města Jaffa rozhodlo, že chtějí žít nově, vytvořit židovské městské rezidenční centrum. Zakoupili část pouště, přibližně 5 hektarů u moře, a mušlemi označili jednotlivé parcely, o které losovali. Číslo jedna vytáhl pozdější první starosta Tel Avivu Me'ir Dizengoff. A z ničeho začalo vznikat moderní město, povstalo z písku, ale není to pouštní město, je plné stromů, zelené barvy. A… jak již bylo řečeno – bílé. Jako by se styl Bauhausu zrodil právě pro Tel Aviv (v překladu Pahorek jara či Jarní pahorek), jak říká David Vávra.


Na pláži v Tel Avivu


Starý a nový Tel Aviv

David Vávra si dokonce ve svých Šumných městech pohrává s myšlenkou… „Theodor Herzl, duchovní otec moderního sionismu, vydal v roce 1902 publikaci Altneuland, tedy Staronová země. A to už nám v uších přímo zní Staronová synagoga v Praze, možná prvotní Herzlova inspirace, takže název Tel Aviv možná pochází přímo z Prahy.“ Ale spíše je to jen zábavná hra myšlenek. Tel Aviv se nestal hned samostatným městem, měl být vlastně rezidenční zahradní čtvrtí na předměstí Jaffy. Po protižidovských nepokojích v Jaffě v roce 1921, ale většina Židů odešla právě do Tel Avivu a rychle rostlo skutečné město.

Kde se v Tel Avivu ubytovat? Jo, to je samostatná a těžší kapitola, v Izraeli je prostě nutné se smířit s tím, že pokoj bude o třetinu dražší než například v jižním Španělsku a navíc úplně obyčejný a s tím španělským k neporovnání. Pro jednotlivce, který nechce příliš utrácet, je možné ubytovat se ve společných ložnicích hostelů, dvoulůžkový pokoj lze jen obtížně sehnat v přepočtu pod 1500 korun a počítejte opravdu jen s nejnutnějším vybavením, minimálním prostorem a společnou koupelnou na chodbě.

Tel Aviv je fascinující město s neuvěřitelnou historií. Na začátku minulého století v těch místech byla poušť, písek, duny. Drsná nesmlouvavá poušť byla výzvou a ti lidé dokázali svou vnitřní pokorou, silou a odvahou vystavět město, jehož jméno je tolik symbolické – Jarní pahorek.