„Je nevyzpytatelná, nikdy nevíš, co bude za minutu“, tak mi popisovali sopku Merapi lidé ve vesničce Selo v centrální Jávě. V indonéském jazyce správně Gunung Merapi, což znamená „Hora ohně“. V Indonésii jsou nejméně další dvě sopky stejného jména – jedna na Sumatře a další na východě Jávy, ale věřte, že i kdyby tak pojmenovali stovky hor, bude existovat jen jediná opravdová Merapi.


Merapi ve slunci, to nebývá častý obrázek. Měl jsem hodně štěstí, že se mi Merapi takto ukázala. Ten obrázek trval jen několik minut, pak se vrátily mraky.

Merapi je nejaktivnější sopkou v Indonésii. Svou krutou tvář předvedla v říjnu a listopadu, kdy zabila přes 300 lidí. Merapi se probouzela od začátku září (tedy asi měsíc po mém výstupu na vrchol) a 20. září bylo varování poprvé zvýšeno na 2. stupeň (stupnice 1–4). 25. října byl vyhlášen nejvyšší stupeň nebezpečí a nařízena evakuace asi 20 000 lidí z okolí 10 kilometrů kolem sopky. O den později pyroklastické proudy zabily desítky lidí. Mezi prvními oběťmi byl i sultánem jmenovaný oficiální strážce sopky pan Maridjan, který byl nalezen spálený horkými plyny v modlitební pozici ve svém zbořeném domě asi 4 km od kráteru. 5. listopadu vybuchla Merapi největší silou za posledních 100 let. Evakuováno bylo přes 350 tisíc lidí a uzavřen okruh do 20 kilometrů od kráteru. Mrak vulkanického popela stoupající do výšky přes 11 km téměř zastavil letecký provoz nad Jávou. Největší buddhistická památka na světě – Borobudur, byl zasypán vrstvou popela a uzavřen.

V záznamech vulkanologů za posledních 20 let stěží najdeme prázdné stránky, Merapi bouří téměř nepřetržitě a z jejího kráteru se bez varování řítí rychlostí kolem 100 km za hodinu pyroklastické proudy horké 500°C až 1000°C. V posledních dvou letech si ale ustlala k jakémusi spánku před bouří a právě její zdánlivý klid mě přivedl do vesničky Selo, v sedle mezi Merapi a Merbabu ve výšce kolem 1500 m. n. m, odkud je výstup na vrchol nejbezpečnější. Sopky v okolí, které jsem později viděl z vrcholu Merapi, nejsou zdaleka tak nebezpečné. Sundoro se probudila naposledy v roce 1971, Lawu je nečinná od roku 1885, Sumbing a Merbabu spí dokonce přes dvě stovky let. Merapi je z nich nejnižší, ale nejaktivnější – byla zařazena mezi 16 světových sopek s nejničivějším potenciálem. Především díky tomu, že pod jižními a západními svahy Merapi žije několik milionů obyvatel, nejvíce ve druhém největším městě Jávy Yogyakartě. A právě tímto směrem se během vulkanické aktivity (téměř nepřetržité) řítí drtivá většina pyroklastických proudů, tudy se valí láva a masy bahna.


Výhled na sopku Merbabu ze strmého svahu Merapi. K vrcholu zbývají již jen stovky metrů

Výzkum usazenin vulkanického materiálu prokázal, že Merapi poprvé vybuchla asi před 400 tisíci lety, ale posledních 10 000 let je mnohem výbušnější a ničivější než v dávné minulosti. Výbuch kategorie 4 (podle VEI – Volcanic Explosivity Index) nastane každých 100–200 let a kategorie 5 každých 1000 let (touto silou vybuchl Vesuv v roce 79). A přibližně před 1000 lety (udává se datum 1006) byla celá střední Jáva zasypána vrstvou horkého popela. Na Jávě tehdy vládla mataramská civilizace, jejíž panovníci dali postavit Borobudur a Prambanan. Často jsem čítával, že právě výbuch Merapi zničil království Mataram, ale důkazy pro toto tvrzení nejsou. Podle jednoho nápisu bylo sídlo královské moci přeneseno na východ Jávy dávno před posledním gigantickým výbuchem Merapi.

Síly výbuchů Merapi nedosahují výjimečných VEI 6–8. Touto strašlivou silou explodovaly indonéské sopky Krakatoa (6 – v roce 1883), Tambora (7 – 1815, nejsilnější sopečný výbuch za posledních 1500 let) a Toba (8 – výbuch tohoto „supervulkánu“ před 73 tisíci lety ohrozil podle některých teorií existenci lidstva). Výbuchy Merapi se s tím nedají srovnávat, nebezpečím je ale její aktivita, pravděpodobnost výbuchu VEI 5 a pouhých 30 kilometrů vzdálená Yogyakarta. Jak je vlastně Merapi vysoká? Udává se většinou číslo 2968 metrů, ale výška se mění. Četl jsem údaje 2947 i 2911. Láva vyvržená z kráteru tuhne a vytváří na vrcholu nové a nové útvary, které se časem zřítí dolů. Takto byl zničen zmiňovaný Garuda Peak, proslulý lávový vrcholek Merapi. Od roku 1548 bylo prý zaznamenáno 70 erupcí.

Oficiálně se na Merapi nesmí bez místního průvodce a tak jsem na ulici Sosrowijayan v centru Yogye vyhledal agenturu Kartika (doporučení v LP bylo rozhodující). Ihned jsem se stal terčem jedné místní speciality – vedle lelkující „podnikatel“ využil chvilkové nepřítomnosti lidí v kanceláři Kartiky a se slovy, že hlavní budova je hned vedle, mě odváděl k jiné agentuře, od níž by nepochybně dostal nějaké výslužné. Na mé námitky, že to není Kartika, ale zcela jiná společnost, odpověděl, že v Kartice nikdo není, čekal bych dlouho, tady mi nabídnou tytéž služby. Rezolutně jsem se otočil a vrátil se do kanceláře Kartiky o něco později. Dohoda byla vzhledem ke slušné ceně rychlá (200 000 rupií za osobu, tj. asi 400 korun). Bohužel jako podmínku si kladli minimum dvou účastníků a druhého zatím neměli (moje žena měla z Merapi strach). Slíbil jsem tedy, že pokud budu sám, zaplatím za dva (kolikrát v životě budu mít příležitost vystoupat na klidnou Merapi). V ceně byl transport z hotelu do Sela a zpět klimatizovaným vozem, průvodce na Merapi a snídaně v Selu po návratu. Za dalších 100 000 je možné si najmout nosiče. Jen mi bylo divné, že prodávající tvrdil, že uvidím lávový vrcholek Garuda Peak, když jsem četl na internetu, že byl zničen erupcí v roce 2006 (což mi potvrdil průvodce na začátku cesty). Mimochodem, silnice do Sela se není třeba obávat. Některé úseky jsou sice plné děr, závěrečné stoupání zase plné serpentin, ale až do Sela jsme jeli po asfaltové silnici a v pohodě.


Kráter Merapi

Domorodci se samozřejmě Merapi obávají a považují ji za posvátnou. Aby si získali její přízeň, konají každoročně na den sultánovi korunovace obětní procesí na svahu sopky, které obvykle vedl „strážce“ Merapi pan Marijan. Byl jmenován otcem dnešního sultána z Yogyakarty a sultánem také placen. Plat byl ovšem více než symbolický – prý sotva dolar měsíčně. Za takovou výplatu by si nekoupil ani jedno pivo. Právě Marijan obvykle kráčel v čele procesí, které přinášelo oběti pro sopku a ducha sídlícího uvnitř. Bohyně moří Ratu Kidul a strašlivý duch Sapu Jagat jsou v jakémsi posvátném spirituálním spojení se sultánovým palácem a mořskými hlubinami Indického oceánu jižně od Yogyakarty. Marijan, který převzal svou práci po svém otci, býval významnou autoritou a právě on míval pro mnoho venkovanů (především starších) poslední slovo v situaci, kdy bylo třeba evakuovat obyvatele obcí pod Merapi.

V roce 2006 ale byly evakuovány desítky tisíc obyvatel, přestože Marijan neměl ve svých snech žádná varování před erupcí sopky a tak to spíše vypadá, že vláda a vulkanologové (a lidský strach) již mají u většiny obyvatel významnější slovo než muž prastarých tradic komunikující s horou a vycházející ve svých věštbách ze snů. Se současným sultánem Hamengkubuwonem X. prý neměl Marijan bezproblémový vztah – moderně žijící sultán (muslim s jedinou manželkou) hledící do budoucnosti a na druhé straně muž s animistickými tradicemi, to nemohlo dokonale fungovat. Při erupcích v roce 2006 docházelo k řadě sporů a konfliktů mezi úřady a domorodci, zvláště když Marijan povzbudil lidi k brzkému návratu do domovů. Jenže pak se zhroutil lávový dóm Geger Boyo (Krokodýlí hřbet), vzniklý při výbuchu v roce 1930, který více než půlstoletí bránil plynům a lávě v pohybu jihovýchodním směrem. Výsledek se dostavil 14. června 2006, kdy pyroklastická vlna smetla několik domů vesnice Kaliadem. Zemřeli jen dva záchranáři, kteří se sice ukryli do bunkru ve vesnici, ale pravděpodobně nestačili zavřít dveře a byli spáleni horkými plyny. Již několik týdnů po zničení některých budov pyroklastickým proudem, přijížděli do Kaliademu první turisté a domorodci od nich vybírali vstupné 2000 rupií (v přepočtu 4 koruny). Osudným se Marijanovi, který odmítal výzvy úřadů k evakuaci, stal výbuch Merapi 26. října 2010. Jeho nástupce zatím nebyl vybrán.

V 19. století byla Merapi divočejší než v tom minulém. V roce 1822 vybuchla silou VEI 4 a v letech 1846 a 1849 dvakrát silou VEI 3. V roce 1872 přišel další výbuch VEI 4 a pyroklastické vlny rozmetaly okolí až 20 km od kráteru. Do Yogye, jak místní říkají zkráceně svému městu (vyslovuje se Džodža), je to kolem 30 kilometrů. 20. století bylo klidnější, Merapi vybuchla dvakrát silou VEI 3 v letech 1930 a 1961. V roce 1930 zabily pyroklastické proudy 1369 lidí a zdevastovaly desítky vesnic a veškerá úrodná pole na svazích. Na 20 000 lidí přišlo o své domovy. Merapi je ale od devadesátých let minulého století velmi nestabilní a nebezpečná, vždyť např. v roce 1994 (VEI 2) přišlo o život 64 lidí. Ve 20. století šla většina pyroklastických vln jihozápadním směrem, tedy i na Borobudur, slavnou buddhistickou památku objevenou v roce 1814 pod vrstvami sopečného popela. Zhroucení lávových dómů a celých kusů hory však může přinést změnu a směr budoucích erupcí je nevyzpytatelný. V roce 2006 byly erupce převážně efusivního charakteru a láva vytékající z kráteru mimořádnou noční podívanou. V okolí Merapi se konaly pro turisty treky k lávovým polím s nočními výhledy na vytékající lávu. Musela to být nádherná podívaná. V současné době ze sopky láva neteče, ale zase člověk může až na vrchol a bezpečněji z Merapi zpět. Mnozí vulkanologové varují, že relativně klidnější minulé století je předzvěstí ničivého výbuchu, který na sebe dopředu nijak výrazně neupozorní a nepošle lidem v okolí příliš varovných signálů. Naštěstí Merapi patří k nejsledovanějším vulkánům světa.


Atmosféra na vrcholu Merapi

A jak je to s tím koncem mataramského hinduistického království? Teorií je řada a důkazy nepřesvědčivé. Je známo, že centrální Jáva byla opuštěna a centrum moci se přesunulo na východ. Jedním z důvodů může být ekonomické vyčerpání království, v němž byli rolníci donuceni stavět gigantické náboženské stavby (Borobudur a Prambanan). Rolníci opouštěli své farmy a prchali dále na východ. Další možností je útok z království Sriwijaya ze Sumatry. Nelze vynechat možnost epidemie a hledání nových domovů v nezasažených oblastech na východě. A nelze pominout ani lepší přístupnost východní Jávy pro obchodníky, vždyť v těch dobách námořní obchod na ostrovech koření vzrůstal a všichni zúčastnění náležitě bohatli. Zmiňovaný nápis z 10. století, hlásající přenesení vlády na východní Jávu, přece jen vyvrací teorii zániku království po výbuchu Merapi. Přesto – aktivita Merapi mohla být ničivá po dlouhá léta a obavy z velkého výbuchu vést ke stěhování královského sídla.

Je tma, jedna hodina po půlnoci, vyrážíme nahoru ve světlech baterek. Merapi není vidět, ale svítí hvězdy, noc snad bude jasná a ráno výborná viditelnost. Merapi jsem ale zahlédl již dvakrát, což není zcela obvyklé. Jednou v brzkých ranních hodinách z balkónu mého hotelového pokoje, podruhé její špičku schovanou v mracích a děsivě se tyčící nad Borobudurem. Byl to zvláštní pocit, věděl jsem, že kolem Borobuduru sopky jsou, stačí se podívat na mapu, žádné ale nebyly v mracích vidět. Hádal jsem – tímhle směrem, tam v dálce, a pak, na okamžik mraky propustily trochu slunečního svitu kolem páté odpolední, kdy na Borobuduru končí prohlídky. Sopky byly neskutečně blízko a neskutečně vysoko. Vypadalo to jako by na nás právě dopadalo cosi obrovského, jaká děsivá blízkost a mohutnost. Potřetí tedy Merapi uvidím až ráno z jejího vrcholu.


Výhled z rozervaného vrcholu Merapi na sopky Sundoro a Sumbing

Nadějné počasí bylo pryč. Přihnaly se mraky, hvězdy nebyly vidět, zapršelo, začala být zima. Když prší v noci, ráno by mohlo být jasno, dodával jsem si optimismu. Prošli jsme kolem tabákových políček, jimiž jsou svahy Merapi i sousední Merbabu poseté a stoupali lesem. (Mimochodem, rýže je mnohem méně citlivá na vulkanický popel než např. tabák a chilli, které zde místní farmáři též pěstují v hojné míře. Zatímco se ztráty na rýži podle vrstvy popela obvykle pohybují podle zralosti (zralejší je citlivější) od 25 do 50 %, u tabáku a chilli mezi 90 až 100 %.) Světlo baterek ukazovalo, že vydat se mimo cestu by bylo velice zrádné. Kolem půl páté jsme byli asi 500 metrů pod vrcholem, před námi zůstávalo již jen strmé závěrečné lávové pole. Průvodce odmítl za tmy v mracích pokračovat a čekali jsme zde na východ slunce. Vzduch byl nasycen vlhkostí, stříbrná rosa se leskla na květech i listech keřů všude kolem.

Představení slunce a mraků začalo někdy po půl šesté, viditelnost ale byla minimální. V zářícím pruhu vycházejícího slunce se nejprve objevil vrcholek Gunung Lawu (3265 m), jedné z nejposvátnějších sopek Jávy. (Podle tradice zde nalezl osvícení Brawijaya V. poslední král hinduistického království Majapahit, proti němuž zvedl zbraň vlastní syn vyznávající mocně se šířící islám. Na svahu sopky stojí hinduistický Candi Sukuh, přezdívaný „erotický chrám“ díky kamenným lingamu a joni.) A najednou se po mé pravici vynořila z neprostupných mraků temná obrovská silueta Merbabu a kousek od nás hroby. Hroby těch, kteří měli málo štěstí a z Merapi se nevrátili, nechť jsou varováním před nepředvídatelností sopky. Za několik okamžiků ale bylo vše jinak, mraky se převalily přes Merbabu a na okamžik z nich poprvé vystoupil vrcholek Merapi. Byl pravý čas vyrazit prudce nahoru lávovým polem. Tam výše již nerostlo nic. Všude jen černá láva. A pak ranní slunce ozářilo vrchol Merapi a zbarvilo do neuvěřitelné červené. Výstup do pekel. Člověk by si skoro řekl – jak nehybný je tenhle obr, kolem něhož se točí mraky. Tisíce let zde stojí. Ale ta nehybnost je vskutku zdánlivá, jaké strašlivé ohnivé mlýny předvádí tahle hora, když celá vzplane a zaplaví ohněm nebe. Sem člověk nechodí, aby dobyl a pokořil horu. Ani jednou jsem nepomyslel na ta slova, ani jednou jsem je nevyslovil. Sem jsem přišel s pokorou a doufal v dobré uvítání. Tady je pýcha prvním stupínkem k dalšímu hrobu na svazích Merapi. Poslední stovky metrů jsou prudkým výstupem v lávovém poli, pár kroků nahoru a sem tam sklouznutí zpět. Dávám pozor na padající odlomené kusy lávy, vrchol se blíží každým krokem.


Sestupujeme zpátky do mraků

A pak… se dívám do kráteru Merapi. Ze stěn kráteru se kouří, zápach síry ale není příliš cítit. Na vrchol, do míst, kde stával proslulý „Garuda peak“ je to jen pár minut vzhůru. Rozhled kolem je fascinující, jávská krajina a moře ale zůstávají skryty pod pláštěm mraků, město Yogyakarta pod závojem smogu. Kolem vrcholu se táhne hluboká proláklina, dále na druhou stranu to již po skalách nahoře nejde – sestupovat a vystupovat v tomto nestálém a strmém terénu uprostřed kouře a sirných výparů mi připadá jako zbytečné riskování. Tahle proláklina má původ v roce 2006 kdy se zhroutil lávový dóm Geger Boyo a zaplavil údolí vulkanickým materiálem. Hodina na vrcholu naplněná focením a nadšením (jsem na Merapi!) uběhla rychle. Dolů jsme sestupovali do bílých mraků, viditelnost byla mizivá. Ale za dvě a půl hodiny jsme již byli v Selu a dávali si čaj a omeletu k snídani.

Výstup na Merapi je možný i z jihu z vesnice Kaliurang (900m). Je namáhavější, delší a nebezpečnější, neboť právě tímto směrem většinou Merapi bouří. Když byl v posledních desetiletích výstup na Merapi striktně zakázán, chodívalo se právě z Kaliurangu na noční sledování prskající a vytékající lávy z kráteru.

Internetové adresy, které se vám mohou hodit:
www.thejakartapost.com (indonéské noviny v angl.)
www.jogjarentcar.com (půjčovna aut v Yogyakartě)
http://meliajogja.com (jeden z nejlepších hotelů v Yogyakartě)
www.yogyes.com (stránky o Yogyakartě)
www.garuda-indonesia.com (letecká společnost)
www.indonesia.cz (velvyslanectví Indonézie v ČR)