fotogalerie

Loučím se s Uluru, naše auto Cedníček se řítí k Mount Olga, tyhle skály jsem viděla z Uluru. Správný název je Kata Tjuta/Mount Olga, domorodý název je udáván první a znamená mnoho hlav (Kata – hlava, …

„Na krála, matičko, na krála“ vykřikují vyšňoření legrúti na přezdobených koních a pak se jeden z nich nakloní s napřaženou pravicí směrem k dívce na chodníku a křičí krátkou veršovanou vyvolávku: „Př…

Ke vchodu je třeba vystoupat schodištěm v boku pyramidy do výšky 28 metrů a pak v předklonu klesat strmým vstupním koridorem. Po cestě mne míjí jediný návštěvník, jinak je ohromná stavba prázdná. Ocit…

Japonci kdysi určili tři nejkrásnější scenérie své země, tři nejkrásnější zahrady, nemohli vynechat ani tři nejslavnější hrady – Kumamoto, Macumoto a Himedži. Posledně jmenovaný je z nich možná úplně …

Pod schody buchlovického zámku vyhrává kapela, je před čtvrtou odpoledne a velikonoční sláva pomalu končí. Muzikanti, kteří rozdávali radost od deváté ráno, se loudavým krokem rozcházejí. Dva tři odch…

Čím a kde začít? Snad v Delfách, v dalekém Řecku. Výrazem „dalekém“ mám na mysli vzdálenost časovou. V dávné minulosti, když se antický svět hroutil, prošly Delfami keltské kmeny a nepochybně si odnes…

Toužila jsem dýchat Austrálii, její buš, moře, pustiny a ticho. Před námi je 75 dní putování Austrálií. Kilometry ani nepočítáme, bude jich přes 25 tisíc. Jediným plánem je objet celou Austrálii a zab…

Nedotčené bělostné pláže lemované palmovými háji, na břehy narážející vlny nesoucí surfaře, vulkanické jezero v kaldeře sopky Rinjani, jedné z nejvyšších v Indonésii, vesničky muslimských Sasaků, hote…

Delta Mekongu je nekončící spletí říčních ramen, bažin, ostrůvků, rákosí. Své kalné vody vrhá do Jihočínského moře po putování dlouhém 4500 kilometrů, pramení daleko v tibetských horách. Naše výprava …

Prozpěvovali jsme si písně cimbálovky Strážničan, když jsme z karpatských kopců a luk nad Radějovem scházeli do Strážnice, města proslaveného slováckým folklórem. Nemuseli jsme se dívat do mapy, stači…

Turecký rybář se tváří zavile, z jeho vrásčité tváře nelze vyčíst, zda nás smete příští vlna rozpoutaná Poseidónovým trojzubcem, nebo máme ještě nějakou naději na návrat do klidných vod přístavu. Na m…

Na chatě Waihohonu v národním parku Tongariro pro nás její maorský správce Anthony připravil večerní welcoming ceremony. Scénář odpovídal tradiční ceremonii, která provází návštěvu maorských vesnic. N…

Cestou se otevírají nádherné výhledy dolů na louky a vesnice – Strání máme jako na dlani. Sem tam přelézáme padlé kmeny, všude plno kapradí a bujná vegetace. Vstoupili jsme do Národní přírodní rezerva…

Nejdříve jsem se vydal na pěší poznávání Gionu, čtvrti kjótských gejš. Zde v Kjótu se jim má správně říkat „geiko“, prý si to tak místní gejši, pardon, geiko, přejí. Geiko znamená „dítě umění“. V Gion…

Při pohledu na ospalou malou vesničku Vraclav si člověk stěží představí, že právě tudy před tisíci lety proudilo zboží z končin západně od Čech směrem do Pobaltí a dále do Orientu. „*Bylo tu vídati Ru…

Ve výšce 1044 metrů se vystupuje ve stanici Owakudani. Údolí je vlastně kalderou sopky, která zde řádila asi před 3000 lety. Unikající sirné výpary jsou důkazem o aktivní vulkanické činnosti. Japonci …

Vydali jsme se z náměstí v Bechyni po žluté značce směrem na jih po proudu Lužnice. Po několika kilometrech se do Lužnice vlévá potok. Jmenuje se Židova strouha a o jeho jméně koluje několik pověstí. …

„Dokud neuvidíš Nikko, nepoznal si, co je krásné“ – říká jedno staré japonské přísloví. Ve starobylém Nikku se Japonci obracejí ke své ztracené minulosti, v Nikku ožívají nepokořitelní samurajové.

Jaké vlastně je Tokio, honilo se mi hlavou. Netroufám si hodnotit a použiji slova povolanějších. Antonín Líman ve svých esejích o japonské literatuře (Krajiny japonské duše) popisuje rychlou proměnu E…

Přístup do rezervace Červené blato je snadný, je zde malé parkoviště, poté se jde směrem k lesu, přejde můstek a kousek za ním již začíná stezka. Jezdit na kole je zakázáno, kolo je možné zamknout u v…