články - Severní Amerika

Jedete-li po Highway 93, která protíná kanadské Skalisté hory od hranice s USA až po Jasper, zastavte se u vodopádů Athabasca. Nejsou to nejvyšší vodopády Skalistých hor, ale jsou nejdivočejší. Ledovcové vody řeky Athabasca, mračné a nasupené, si prorazily cestu bariérou křemencových skal, a když se nad nimi rozkročí barevná duha, zažijete jednu z nejkrásnějších scenérií nezkrotné kanadské přírody.

Osmnáct kilometrů pláží, akvárium s bílými kytovci, čínské zahrady v duchu taoistické víry, čínské lékárny, kde dostanete prášky z drcených parohů, indiánské totemy vysoké až osm metrů, domek kam jezdil mladý J. Hendrix za babičkou, kajaky na mořských vlnách, mrakodrapy, hory a medvědi za humny. Jedním slovem – Vancouver.

Jen kousek za guatemalsko-honduraskou hranicí v těsné blízkosti městečka Copán Ruinas leží starodávné mayské město Copán. Protože nikde jinde v mayském světě nenalezneme tolik hieroglyfických textů a zobrazení, troufám si nazvat honduraský Copán starodávnou mayskou knihovnou.

Nuže vzhůru do Mexika, řekl jsem si jednoho dne. Ale – jak je asi vítán cizinec v Mexiku? Napsal kdysi nejslavnější mexický literát Carlos Fuentes knihu Starý Gringo. Z ní je následující dialog mexických rebelů:
- „Co jiného může čekat nějaký gringo tady mezi námi než smrt?“
- „ A proč by tu měl hned umřít?“
- „Protože překročil hranice, jen proto. Copak to není dostatečný důvod?“

Pravděpodobně každé město má nějakou tu legendu, která vypráví o jeho původu, jeho prvních obyvatelích a jeho nádheře a velikosti. Nejinak je tomu v případě mexické metropole. V časech pradávných, kdy Indiáni ještě neznali troufalého budoucího dobyvatele Cortése, vedl božský opeřený had Quetzalcóatl svůj lid za novým domovem, na nejkrásnější místo, které znal.

„Do dnešních dní není známé jméno tohoto tajemného mayského sídla. Říká se mu Palenque podle blízké vesnice“ – těmito slovy charakterizuje ve své knize Incidents of Travel in Central America, Chiapas and Yucatan Američan John Lloyd Stephens svou výpravu k mayským ruinám u Palenque v roce 1840.

Konečně stojím před El Castillo v Chichén Itzá, mýtické pyramidě starých Mayů. Na každé ze čtyř stran vede na její vrchol 91 schodů, to je celkem 364. Přidáme-li stupeň nahoře, dává nám výsledek počet dní v roce. Každého hned napadne, že pyramida je kamenným kalendářem.

Jediné mayské sídlo, které španělští conquistadoři spatřili na vrcholu slávy, byl Tulúm, nazývaný „Město vycházejícího slunce“. V době, kdy byl Tulúm živým centrem, byla již většina mayských měst opuštěna a pohlcena džunglí. Tulúm se ale před španělskými loděmi tyčil na skalnatých útesech a ohromení Španělé ho srovnávali se Sevillou. A netroufli si zde přistát.

Oaxaca je staré koloniální město s kouzelnou architekturou a zábavným nočním životem plným muzikantů a tequily. Oaxaca je zócalo, fontány, patia, parky. A zapotécké a mixtécké památky. A Benito Juárez. Jeho sochy lze těžko přehlédnout, je rozhodně nejmilovanějším místním rodákem. A fiesty, tady se tančí snad obden, seznam všech festivalů je řádně dlouhý a není tedy nijak těžké na nějaký natrefit. Jedním slovem – Oaxaca.