Dle Vašich slov můžete střední Jávu bez váhání považovat za svůj druhý domov. Jakým domovem je Yogyakarta?
Rok jsem strávil na studiích ve středojavánské Surakartě, známé jako Solo, sesterském městě Yogyi. Solo bylo tehdy domovem velice pohodovým s oním charakteristickým duchem středně velkého města, kde tradičně bývá příjemný cvrkot a kde se toho relativně dost děje po kulturní stránce, ale v rozumných rozměrech a vzdálenostech, na rozdíl od metropolí jako Jakarta nebo Bangkok, kde už se takřka nedá dýchat a množství lidí a aut překročilo únosnou mez. Do Yogyi jsem pravidelně jezdil za kamarády a uvolněnější, kosmopolitnější atmosférou, než mělo bytostně javánské Solo.

Pouhých 30 km severně od Yogyakarty hrozí Gunung Merapi, v češtině „Hora ohně“. Merapi patří mezi nejsledovanější sopky světa, tzv. Decade Volcanoes, což jsou vulkány, které mají mimořádně ničivý potenciál především díky tomu, že v jejich bezprostředním okolí žijí desítky tisíc i miliony lidí. Jak se žije obyvatelům Yogye s takovou hrozbou za zády? Byl jste na vrcholu Merapi?
Na samotném vrcholu Merapi jsem bohužel nestál, ale několikrát jsem byl na jejím úbočí, kde jsem zkázu, způsobenou erupcí v roce 2010 i těmi předchozími, viděl. Nejhorší byl asi pohled na dům, ze kterého zbyla jen polovina, a v ní pár kusů nábytku jako smutná připomínka, že tu žili ještě nedávno lidé. Ještě smutnější byl pohled na tři ženy, které z lávové suti vyhrabávali holýma rukama zbytky železa a všeho, co by se dalo zpeněžit. I když tak normálně nečiním, dali jsme jim s kolegou nějaké peníze, přestože po nás ničeho nežádaly. Řekl bych, že v samotném městě kromě několika týdnů přímo po výbuchu, kdy byla Yogya zasypaná vrstvou popela a bez roušky se nedalo vyjít na ulici, už dnes nikdo Merapi „neřeší“. Lidé na jejích hustě osídlených svazích ovšem ano. Někteří odsud navzdory nebezpečí odejít odmítají, ti kteří by chtěli, zase často nemají na přelidněné Jávě kam jít.

Jaká jsou Vaše nejoblíbenější místa v Indonésii?
To bude asi dlouhý seznam. Už jste nastínil střední Jávu, z ní pak konkrétně náhorní plošinu Dieng – a nádherná je i samotná cesta k ní. Solo, Yogyu, hodně silný duchovní zážitek jsem prožíval na sultánských hrobkách v Imogiri. Na východní Jávě mě nadchla sopka Ijen – ta krajina je prostě čarokrásná, ovšem pohled na nosiče síry, kteří za mizerný peníz snášejí do údolí třeba 90 kilo na zádech, to je trochu silná káva. Ale přes tu dřinu a ubohé postavení jsou tihle chlapíci velice milí a dýchá z nich jakási důstojnost. Naopak mě vyděsil turistický ruch na sopce Bromo. Samozřejmě, člověk nemůže nadávat na množství návštěvníků, když je jeden z nich, ale spíš mně vadil neurvalý způsob, jak jsou zde turisté „organizováni“. Mimo Jávu pak musím určitě zmínit západní Sumbu, která je hodně tradiční a lidé jsou pohostinní takovým tím zemitým, přímočarým způsobem, kterým se dost liší od kultivovaných Javánců. Nádherná je krajina a moře ve velrybářské vesnici Lamalera na vzdáleném ostrově Lembata v Malých Sundách, která je cílem mnoha filmařů a expedic, ale místní lidé mi úplně nesedli, nebyli sice nepřátelští, takové jsem v Indonésii nepotkal, ale jejich lhostejnost se dala krájet. Naopak horalové v Tanah Toraja na Sulawesi nebo v okolí Bukitinggi v kraji Minangkabau na západní Sumatře byli vždy fantastičtí. O krajině, tradiční architektuře a zvycích ani nemluvím. Zvláštní místo má pak v mém srdci ostrov Siberut, v jehož vnitrozemí jsem strávil v roce 2000 nějakých šest týdnů s Josefem Formánkem, spisovatelem a zakladatelem časopisu Koktejl. Lákají mě Moluky a Bandy, které jsem ještě nenavštívil, naopak zatím neplánuji Kalimantan, kvůli zprávám ohledně odlesňování, myslím, že bych byl asi už zklamán.


Tomáš Petrů s rektorem MUP prof. Michalem Klímou

Pokud to není příliš soukromé, jaký byl onen duchovní zážitek na sultánských hrobkách v Imogiri?
Už ten samotný příchod, je tam asi 350 schodů, byl jsem s kamarádem a také jsme je počítali a každý dospěl k jinému číslu. Potvrdila se legenda, že se ty schody nedají spočítat. Poté nás navlékli do tradičních javánských obleků včetně pokrývky hlavy a vstoupili jsme do hrobky sultána Agunga, který vládl v první polovině 17. století. Protože nás oba Jáva oslovuje, zůstali jsme tam sami v tichém pohroužení a až mystickém napojení na energii místa, která je obrovská.

Co by neměl návštěvník Indonésie ve svém měsíčním itineráři vynechat?
Během takto relativně krátké doby (z hlediska cestování po Indonésii je to fakt krátká doba) je nutné si vybrat jednu oblast. Takže milovníci divoké přírody i tradic by asi měli volit Sumatru nebo Sulawesi, tam je navíc i super potápění a šnorchlování na Togianských ostrovech a na severu na Bunakenu – zde však turismus rovněž překročil snesitelnou formu. Mojí jednoznačnou volbou na měsíční cestu by ale byly Malé Sundy – Nusatenggara. Cesta tam se dá logisticky ulehčit letem do Denpasaru a odtamtud letecky dále na východní Flores např. do Maumere a pak se vracet západním směrem po zemi a trajekty. Druhá, dobrodružnější alternativa je letět do Tambolaky na západní Sumbě, projet na východ do Waingapu, pak trajektem na Flores a dále zpět přes Sumbawu zpátky na Bali. Klasika je Jáva + Bali, zde jsou sopky (Tangkuban Perahu, Merapi, Bromo, Ijen atd.), kultura (Yogya, Solo) a chrámy (Borobudur, Prambanan, Sukuh, Cetho).

Jak se za poslední dekádu zhoršilo individuální cestování Indonésií? Zmínil jste drsnou organizaci na sopce Bromo, já jsem před dvěma lety poslouchal – chceš na sopku, musíš mít průvodce; vystoupím z auta ve vesnici Sasaků a už je u mě místní určený průvodce a vybírá peníze; chci taxi z letiště na Lomboku, pouze, když si koupím voucher atd. Dokonce na Irian Jaya, jak mi vyprávěl profesor Vojtěch Novotný, který vede přes deset let výzkumnou biologickou stanici na Papui-Nové Guineji, jsou kmeny ochotné sehrát komukoli první kontakt s civilizací…
Děsná je již samotná cesta na Bromo. Turisté si musí zaplatit u nějaké indonéské agentury dvou či třídenní výlet, tj. dvakrát nocleh, dopravu plus nějaké atrakce jako je výjezd džípem. Jenže agentura z Yogyakarty turisty po deseti hodinách v autobusu předá místním v podstatě mafiánům, kteří tam operují již desítky let, říká se jim premani. Ti tam vše ovládají a cizinci jsou jim prakticky vydáni na milost a nemilost. My jsme byli čtyři včetně dvou dětí, měli jsme zaplaceny tři jízdenky a měli tedy mít tři místa a už nás cpali do busu, kde byla místa dvě. Hádal jsem se s nimi a nakonec jsem ta tři místa uhájil za cenu u mě nebývalé ostrosti. Celkově bych řekl, že jim nejvíce vadili právě cestovatelé, kteří uměli jazyk a chtěli být aspoň trochu nezávislí, právě jako já. Takže mi podsouvali, že mám držet ústa a krok, právě jako ostatní, což opravdu nejsem ochoten přijmout, pokud mám pocit, že je té manipulace a podfuků příliš. Protivné je i zavedení projížděk na koni nahoře na Bromu v písečné pláni kolem kráterů. Koně totiž ten prach ještě zvíří a místní pak s velkou slávou každému prodávají masku přes obličej. Ty koně jsou tam samozřejmě jen proto, aby vydělávali další peníze, vždyť za ně žádají 50 tisíc za kilometr svezení. Tak to vypadá na exponovaných místech po celé Indonésii. Na Bromu se mi rovněž nelíbilo to množství lidí, byl konec července, nejvyšší turistická sezóna, to ovšem nemohu úplně kritizovat, já byl toho součástí. Něco podobného se děje v Lovině na Bali během výletů za delfíny. Zaplatíte docela slušné peníze a brzy ráno vyrážíte v loďce. Jenže jede najednou až dvě stě lodí. Jakmile někdo zahlédne jediného delfína, okamžitě tam všichni vyrazí, a když na pár vteřin nějakého spatříte, už vám do výhledu vjede jiná loďka. Nemáte šanci cokoli vidět.


Sopka Ijen – ta krajina je prostě čarokrásná

Je ten trend zřetelný? Ta organizace až přeorganizace a zneužívání?
Je, je to v podstatě takový polomafiánský způsob, kdy jsou nastavena pravidla výhodná pro místní „průvodce a touroperátory“ a přemrštěné ceny a nemůžete skrze ten systém proniknout. Něco podobného jsme ještě zažili v parku Lore Lindu na Sulawesi, průvodci jako jednotlivci byli strašně fajn, ale místní kápové, vlastně úředníci okresního formátu a šéfové rangerů, to jsou drobní mafiáni a dovedou být nepříjemní, až agresivní, dost možná i vlivem alkoholu. Děje se to asi na dvacítce nejpopulárnějších míst všude v Indonésii, jinde je to naprosto v pohodě. Rozhodně nechci, aby tento článek vyzněl, že cestování v Indonésii je příšerné, místní lidé jsou jedni z nejpřátelštějších lidí na planetě, ale pro lidi kolem turismu to často neplatí.

Často se dočítáme, že Indonésie je stát, kde vedle sebe muslimové, křesťané, buddhisté i hinduisté žijí ve šťastné symbióze a každý občan má stejná práva. Podobná tvrzení mají k realitě nepochybně daleko. Náboženské a etnické nepokoje vypukly na území dnes již odtrhnutého Východního Timoru, na Ambonu, Sulawesi, v Acehu, Kalimantanu, dlouhodobý konflikt trvá na Západní Papui, atentáty se nevyhnuly ani Jávě (Borobudur). Jste do budoucna optimistou nebo spíše přituhuje?
To je na desetistránkovou analýzu. Indonésie je často vnímána jako bašta pluralismu a ona pluralitní je, to je jednoznačné. Otázkou je, jak je ta „bašta pluralismu“ harmonická. Určitá tolerance, mezi křesťany a muslimy, či muslimy a hinduisty, tu vždy byla. Zároveň ovšem vždy existovalo napětí, často i v rámci jedné víry, například mezi velmi zbožnými muslimy (santri) a venkovskými synkretickými muslimy, kteří sympatizovali s levicí (abangan), což se právě těm abanganům vymstilo. V roce 1965 se jim polovojenské jednotky z řad ortodoxnějších muslimů, poháněné rétorikou islámských učenců, pomstily za tu podporu komunistů. Hovoříme o půl milionu až milionu mrtvých, na toto téma šel nedávno také film na festivalu Jeden svět The Act of Killing. Opravdu drsná podívaná. A velmi krutá doba – byla to jedna z nejhorších genocid od konce druhé světové války a předčily ji už jen zločiny polpotovců a ve Rwandě. Často mají vztahy mezi náboženstvími i jiné konotace, sociální, ekonomické. Jedna z hypotéz tvrdí, že na Molukách původně šlo o primárně ekonomický konflikt mezi křesťany a muslimy, křesťané se cítili ohroženi až převálcováni příchozími muslimskými imigranty ze Sulawesi, kteří zabírali jejich pracovní příležitosti e ekonomický prostor. Jiná teorie tvrdí, že střet na Molukách byl politický, vyprovokován přívrženci Suharta. Do již napjaté atmosféry stačí akce nějakých provokatérů jako rozbuška, a když to vybuchne, poslat tam vycvičené džihádisty z Jávy. Takže to není zdaleka vždy o náboženské nenávisti, naopak z 90 procent je to spojené s politickou a ekonomickou mocí. Separatistický konflikt v případě Acehu byl docela oprávněný, tam šlo jednak o jejich vlastní identitu, více islámskou než ve zbytku Indonésie, ale jednalo se i o práva z výnosů přírodního bohatství, které se tam po redistribuci dostávaly v omezené míře a většina zůstávala v kapsách jakartských úředníků.
Co se týká výhledu do budoucnosti – v posledních letech začíná přituhovat, neboť islám a islamismus ve stále větší míře okupují veřejný prostor. Islám nerozlišuje prostor soukromý a veřejný, to prolnutí je obrovské. Islamisté mají místa ve vládě, dokonce místo ministra pro náboženství, což je tristní, pak je jakákoli ochrana nemuslimských menšin limitovaná. Hůře než křesťané či buddhisté jsou na tom muslimové z hnutí Ahmadiyah, která není považována za čistý islám, a oni nemají právo na ochranu ani v rámci menšin, protože oficiálně nejsou ani muslimy, ani příslušníky jiného schváleného náboženství. A ti „praví“ muslimové na ně tlačí, aby prohlásili, že Ahmadiyah není islám, pak budou mít nárok na ochranu a lepší podmínky, což ovšem nechtějí, protože se považují za muslimy a mají jen jiný náhled na pilíře islámu. Odshora dolů, od ministrů a ulamů, islámských učenců, je zesilující tlak na omezení práv některých nepohodlných skupin. Křesťané vždy mívali minimální ochranu, ale – za Sukarna byly zavřeny dva kostely, za Suharta kolem tří set a v posledních letech údajně kolem dvou tisíc. To je na pováženou. Ukazuje to, že ochrana práv menšin je v Indonésii, navzdory proklamované demokracii a údajnému posilování lidských práv, v žalostném stavu. Lidská práva jsou vymahatelná jen pro bohaté lidi s kontakty, pokud jsem například chudá křesťanka a provedu nějaký drobný přestupek, mohu být tvrdě potrestána. Jeden muž ze Sumatry dostal dva roky vězení za to, že napsal na facebooku, že Bůh neexistuje a že on se hlásí k ateismu. Zhoršuje se řádění islamistických vigilantů, což jsou de facto gangsteři v islámských róbách, kteří pod záštitou ochrany islámu napadají místa, jako jsou diskotéky, noční kluby, herny. Můžeme diskutovat, zda tato místa mají právo na existenci, ale pokud existují, měla by podléhat řádným zákonům a nikoli, aby o nich rozhodovali agresivní samozvanci, kteří násilné útoky páchají za přihlížení policie. Za posledních 35 let se islám v Indonésii posunul k ortodoxii, mizí ten synkretický islám, který nevymazával původní kulturu a vstřebával prvky buddhismu, hinduismu, animismu. Dnes se tlačí na odstřihnutí od předislámské kultury.


S Futrus týmem

Jak se mění postavení ženy v tomto posilování islámu? Na první pohled to vypadá, že v Indonésii se v rodinných i pracovních vztazích prosazují spíše místní staré tradice.
Ženy v Indonésii, a podobně v celém regionu, v Thajsku, na Filipínách, měly tradičně lepší postavení než na Dálném východě, kde se prosazuje konfucianismus a kde je jasné nadřazení muže vůči ženě, syna vůči dceři. O Indii a Blízkém východě ani nemluvě. V Indonésii byly prezidentky, ministryně, sultánky, ženy jsou v rámci muslimské indonéské společnosti velmi aktivní, řekněme, že moderní ortodoxní islám jim poskytuje určitou emancipaci, cítí se díky němu sebevědomější, dobrovolně nosí muslimské pokrývky hlavy, angažují se v životě ummy, tedy muslimské obce.

Jak se v praxi projevuje tzv. antipornografický zákon, který zasahuje do osobních, náboženských a uměleckých svobod? Menšiny se obávaly, že bude omezovat mj. nahotu v umění a omezí i tradiční náboženské a kulturní projevy etnických skupin na vzdálených ostrovech.
Balijci se tomu zákonu tvrdě postavili včetně samotného guvernéra. Zda-li se to projevuje na umění? Na Bali zatím nijak intenzivně, na Jávě jsem viděl prodávat i dost hanbaté suvenýry, nuže, nebude to zatím tak zlé. Javánská kultura byla až do 15. století hodně o sexu, převládala hindubuddhistická tantrajána, tedy kult plodnosti, sex byl v podstatě něco hravého, radost, která patřila ke každodennímu životu. Dnes se z toho dělá něco zakázaného, nebo přinejmenším silně svázaného pravidly morálky. Indonéská majoritní společnost je dnes mnohem konzervativnější a v hlavě má jakéhosi morálního policajta. Indonésané, a Indonésanky dvojnásob, chtějí vypadat zbožně a ctnostně, a tak excesy, jako projevy lásky na veřejnosti mezi manželi, natož milenci, se nedějí, protože prostě nejsou vhodné. Zákon tedy míří proti mladým nesezdaným lidem, kteří se mají rádi a proti svobodě v oblékání – bikiny jsou na plovárnách nepřijatelné, a dokonce se vláda angažovala v aktivitě, nařizující, jak dlouhé sukně mají indonéské ženy nosit. A jak jsem již říkal, cílí také proti tradičním tancům s erotickým nábojem a tradičnímu sporému oblečení přírodních a dalších nemuslimských etnik. Image Indonésie jako moderní, harmonické, multikulturní společnosti, která je nastupující regionální a možná globální velmocí, kterou proklamují indonéští politici, je tak velmi málo uvěřitelná.

Máte v oblibě nějaký indonéský festival?
Pasola na ostrově Sumba. Koná se v únoru či březnu a je to impozantní projev místního animistického náboženství marapu na severozápadě Sumby v oblasti Kodi. Součástí festivalu je rituál na pobřeží, kde kněží věští z červů budoucnost, hlavní atrakcí je ale ritualizovaný souboj na koních. V kruzích vedle sebe jezdí dva jezdci s tupými oštěpy z bambusu, a když jsou blíže u sebe, snaží se jeden druhého zasáhnout, samozřejmě je nejvíce bodů za zásah do hlavy – to je zhruba jako dát ve fotbale hattrick. Mezi diváky vyvolává tenhle projev ritualizovaného násilí neuvěřitelné emoce, dokonce musí zasahovat i policisté, ihned ukončit zápas a oddělit fanouškovské skupiny, které by se jinak servaly.


Festival Pasola na ostrově Sumba

V jaké nejkrásnější „chaloupce“ jste spal? Některé indonéské kmeny mají nádherné domy, Torajané, Sasakové.
Asi nejvíce mne oslovilo bydlení v umě u šamanské rodiny na ostrově Siberut. Šaman byl blízký přítel Josefa Formánka a byl inspirací pro postavu v knize Prsatý muž. Pobývali jsme tam čtyři týdny. Šamanův dům byl impozantní, v průměru v takové umě bydlí 2–5 rodin, tady bydlely tři. Dům stojí na masivních kůlech, v přední části se vysedává po večerech a běžně rokuje, vnitřní část slouží ke spaní a v zadní je kuchyň a schůdky k něčemu, co bychom nazvali venkovní toaletou a kde se krmí prasata. Takový dům má 8×20 metrů, rákosovou střechu a staví ho celý klan, všichni si navzájem vypomáhají a pracují za obživu, za ságo a vepřové maso. Postavit takovou umu je náročné a ne každý si ji může dovolit, mnozí žijí jen v primitivních chýších s bambusovou podlahou. Velmi krásné domy mají Torajové, tzv. tongkonany, jejichž střechy evokují lodě, na kterých Torajané připluli do svých nových domovů. Byli jedni z prvních Austronésanů, tzv. proto-Malajci, kteří sem doputovali přes Tchaj-wan a Filipíny a usadili se na náhorní plošině ve vysočině vnitřního Sulawesi. Úžasné tradiční domy ale najdeme po celém souostroví, také třeba na Sumbě, kde jsme bydleli u dcery místního náčelníka. Byli jsme přijati s veškerou pompou a pobývali s rodinou 12 dní, takže na ten pobyt na Sumbě v roce 2003 včetně pasoly velmi rád vzpomínám. Zúčastnili jsme se i pohřbů. Když umřela asi devadesátiletá babička našeho hostitele, sešlo se na 700 lidí. Podle společenského postavení se na pohřbu obětují buvoli, chudí lidé jednoho, pokud se jedná o náčelníka, až dvacet. Když zemře dítě, a byli jsme na pohřbu asi osmileté dívenky, obětuje se nejen buvol nebo prase, ale také kůň. To bylo ještě smutnější, v obou směrech samozřejmě. Místní lidé ale berou život dost fatalisticky, vždyť dospělosti se dožívá tak šedesát procent dětí, na Jávě jsem kdysi pobýval v rodině, kde měli deset dětí, ale z původních šestnácti. Tehdy na Sumbě jsme i jako cizinci kondolovali, přinesli kávu a cukr, jako malý příspěvek, vždyť rodina vynakládá na takový pohřeb ohromné prostředky.


Lov na mantu – rybáři z vesnice Lamalera

Co byste na závěr doporučil přečíst si o Indonésii (i od indonéských autorů)? Z posledních let pamatuji soubor povídek Tygr! Tygr!, který připravil Jaroslav Olša, vyšla románová prvotina Saman mladé autorky Ayu Utami…
Z odborné literatury například knihu Mariany Pflegerové Narendra: Matky královny a synové vyslanci na cestách do světa a zpátky. Já jsem tu knihu recenzoval, je o matrilineární společnosti na západní Sumatře a vydal ji Etnologický ústav AV ČR. Pojednává o etniku Minangkabau, které navzdory poměrně silnému islámu zůstává stále matrilineární, ženy jsou dominantní a dědí veškeré nemovitosti a polnosti z matky na dceru. Určitě stojí za přečtení. Z indonéských autorů bych doporučil tetralogii Země lidí od Pramoedyi Ananta Toera, nejvíce mezinárodně uznávaného indonéského autora. Kniha je dostupná na Amazonu v angličtině, v češtině zatím nevyšla. Román Saman, který mj. přeložil náš absolvent Libor Havránek, nebo povídky, vybrané a přeložené panem Olšou, určitě také stojí za to.

PhDr. Tomáš Petrů, Ph.D. (1974),
absolvent oborů indonesistika a anglistika-amerikanistika na FF UK (2000) a doktorského studia v oboru Dějiny a kultury zemí Asie a Afriky při Ústavu etnologie tamtéž. Indonésií se zabývá od r. 1992, kdy zahájil studium indonéštiny na Filozofické fakultě. V letech 1996–97 studoval v rámci programu indonéské vlády indonéštinu, javánštinu a javánské umění na STSI Surakarta na střední Jávě.
Vyučuje indonéštinu a pravidelně cestuje do Indonésie jakožto tlumočník, překladatel a průvodce obchodních firem a státních institucí – Indonésii dosud navštívil třináctkrát, zavítal také do Thajska, Malajsie, Singapuru a na Východní Timor. Před třinácti lety se zúčastnil expedice Siberut 2000, vedené Josefem Formánkem, spisovatelem a zakladatelem magazínu Koktejl. Články Tomáše Petrů vyšly mj. v časopisech Koktejl, Nový Orient, Mezinárodní politika. Jako spoluautor se podílel na knize Dějiny Indonésie (NLN, 2005), první publikaci o historii Indonésie u nás. Od roku 2008 působí jako odborný asistent na Metropolitní univerzitě Praha, kde stál u zrodu katedry asijských studií a od roku 2009 stojí v jejím čele. Jako akademik se zajímá o moderní indonéské dějiny a politiku, fascinuje ho též prolínání a hybridizace kultur, etnik a náboženství v ostrovní jihovýchodní Asii a vznik nových svébytných kulturních vzorců. Účastní se mezinárodních konferencí, doposud vystoupil na sympoziích v Bangkoku, Vídni, Canbeře či Oxfordu. Momentálně pracuje na kolektivní monografii o unikátních formách islámu v jihovýchodní A­sii.