Česko

„Někdo někdy užil spojení hradozámek, ale… pro mě osobně je Krakovec chaloupkou“, říká kastelán Jiří Sobek. „To slovo přesně vystihuje charakter Krakovce. Není to můj výraz, pochází už z roku 1410, kdy byl stavitel a majitel Krakovce Jíra z Roztok nucen prodat své sídlo poté, co se rozkmotřil s králem Václavem IV. Výraz chaloupka či chalůpka je pro mne niterné vyznání stavitele, protože v téhle stavbě je vše, co tehdy lidé uměli a znali. Krakovec je zhmotněným vrcholem myšlení lidí koncem 14. století.“

„Na světlo dějinné vychází Třebíč v onom roce 1101, kdy údělná knížata moravská Oldřich a Litolt založili zde klášter řehole sv. Benedikta ku poctivosti Boží a nejslavnější Boho-rodičky Panny Marie.“ Tak popisuje Vilém Nikodem původ města v knize Stručné dějiny města Třebíče z roku 1911. Od raného středověku byla Třebíč domovem i početné židovské komunity a místní židovské ghetto a hřbitov byly společně s bazilikou sv. Prokopa zapsány v roce 2003 do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Přijměte pozvání do vyšebrodského kláštera na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Výstava bude probíhat na čtyřech místech – kromě Vyššího Brodu v Českém Krumlově, Bad Leonfeldenu a Freistadtu. Vyšebrodský klášter má poslední dva měsíce, aby se „hodil do gala“, mj. budou vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn naroveň korunovačních klenotů a v němž je dle pověstí i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus.

„Řeka Vltava vine se hlubokým skalnatým údolím do žuly zarytým v rozmanitých oklikách a dosahuje největší malebnosti v prazích pod Čertovou stěnou“ – tak popisuje Řivnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883 divoké a romantické řečiště Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Sem, pekelná vy roto, k práci teď! – povzbuzoval rarach svolané nečisté síly, které vystavěly toto kamenné moře.

„My nejsme lakomci, my jen tak vypadáme“ žertoval jeden bodrý Moravák uprostřed vinohradů a sadů nad Uherským Hradištěm. „Napime sa“ a doléval dalšího panáka. V Uherském Hradišti se o víkendu konaly Slavnosti vína a otevřených památek, které jsou milým setkáním se slováckou muzikou a posezením nad sklenkou vína, burčáku nebo něčeho ostřejšího.

Uprostřed lesů Jihlavských vrchů se v nadmořské výšce 667 metrů ukrývá hrad Roštejn. Byl postaven přibližně v letech 1348–53 a původně pojmenován Rossenstein podle rodového znaku pánů z Hradce a divokých skal. Výlet na Roštejn nabízí nejen prohlídku hradu, ale i krásné přírodní koupání v nedalekém Velkém pařezitém rybníce. A jen osm kilometrů od Roštejna se tyčí nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny – Javořice.

ZOO v Plzni je druhou nejstarší zoologickou zahradou v ČR, založena byla již v roce 1926. Ještě předtím, na konci 19. století, sloužily obyvatelům Plzně k pobavení vivárium s vrubozobými ptáky a opičkami i pojízdné zvěřince s medvědy a dokonce tygry, které do města občas zavítaly. Přes svůj „věk“ patří plzeňská zoo k nejkrásnějším a nejmodernějším u nás. A také k nejnavštěvo­vanějším, v součtu let 2010 a 2011 jí patří třetí místo, jejími branami prošlo 921 810 lidí.

Krajské město Plzeň nabízí svým hostům mnohé turistické cíle, např. katedrálu sv. Bartoloměje, zoologickou zahradu, pivovar a také jednu z největších synagog světa. Běžně se udává, že plzeňská synagoga je třetí největší na světě, tento údaj, který si přečtete i na známých portálech jako Kudy z nudy nebo Atlas Česka, není pravdivý. Nepochybně jsou větší synagogy v Izraeli i v New Yorku, přesto byste během návštěvy Plzně neměli prohlídku naší největší synagogy vynechat.

Zřícenina hradu Hazmburk se tyčí na kopci střežícím rovinu kolem břehů Ohře v nadmořské výšce 418 metrů. Je odtud výjimečný kruhový rozhled na středočeskou krajinu a na Milešovku, nejvyšší vrchol Českého středohoří. Ta je s nadmořskou výškou 837 metrů téměř přesně dvakrát vyšší než Hazmburk. Říká se údajně o těchto dominantách dolního Poohří, že Milešovka je zde královnou a Hazmburk králem. Nejhezčí výhled je z přístupné Bílé věže, ale kdo je líný a nahoru se mu po dřevěném schodišti nebude chtít, o moc nepřijde, báječný výhled je z celého vrcholu Hazmburku.

Zahlédnout dravé ptáky a především sokoly vyžaduje v Česku obvykle jistou dávku trpělivosti. Nic takového neplatí v Adršpašsko-teplických skalách, kde se na jaře nad hlavami návštěvníků přírodní rezervace prolétávají desítky dravců. Během dubna zde hnízdí a na přelomu dubna a května krmí svá ukřičená mláďata. Křik nedávno narozených malých sokolů, poštolek, jestřábů i krkavců se po celý den rozléhá v labyrintech skalních věží.

Asi padesát kilometrů od Prahy se nad okouzlujícím meandrem Sázavy tyčí středověký hrad Český Šternberk, na jehož hradbách vlaje prapor se zlatou betlémskou hvězdou. Tou, která před dvěma tisíci lety v Palestině oznámila narození Spasitele a ukázala cestu třem mudrcům. Od jednoho z nich, Kašpara, odvozují Šternberkové původ svého rodu.

Asi 10 kilometrů severně od hradu Točník se uprostřed křivoklátských lesů vypíná do nadmořské výšky 595 metrů kopec Velíz. Jeho jméno je pravděpodobně odvozeno od pohanského boha stád a pastýřů Velese, neboť na vrcholu kopce bývalo obětiště již v počátcích slovanského osídlení. Veles také kopec nad vesničkou Kublov stráží, přestože pouze v dřevěné podobě.

Pod masívem Krušných hor žije lázeňské město plné parků, zahrad a fontán, které si v minulých staletích oblíbili umělci i monarchové. Kdybyste do teplických lázní zavítali před nějakým tím rokem, potkávali byste v Zámecké zahradě Beethovena, Goetheho, von Humboldta, Chopina, cara Mikuláše I. nebo krále Fridricha Viléma III.

„Potoky, které tvoří Vydru, přicházejí z neobydlených, dešťových a chladných plání ústřední Šumavy. Shromažďují se z odtoků hojných slatin a bažin, z bažinatých strání horských a z ohromných, mnoho tisíc hektarů zaujímajících lesů, které vyznačují toto ponuré, hluboce melancholické území“ – tak popisoval zrození nejkrásnější šumavské řeky Vydry Karel Klostermann.

Poslední den roku vládl na hradě Kašperk nad Kašperskými Horami čilý silvestrovský ruch. Kašperk je sice od listopadu do konce března zavřený, ale díky aktivitě a šikovnosti lidí se koncem roku jeho brány otevřely na pět dní návštěvníkům. A konaly se prohlídky, hrála šaškovská představení pro děti a tekly medovina, svařák i grog.

„Kdo spatří Karlovy Vary, uvidí divy, jak z nitra Země bohatě prýští horké vody. Tu i tam obklopují hory strmými skalisky město, jímž protéká řeka Teplá“, tak popisoval český humanista Zachariáš Theobald město založené Karlem IV. Šlapeme do těch výšek, do těch strmých skal za okouzlujícími výhledy na lázeňské domy, v nichž bydleli Goethe, Beethoven, Chopin, objevitel Troje Schliemann a také císaři, šáhové a králové.

Berkovský vrch, 480 metrů n. m., dominanta kraje severovýchodně od Dubé. Až nahoře, na zalesněném kopci, stojí ruiny hradu Starý Berštejn. Je podzimní den, slunce zalévá kopec i pohádkový les pod ním a spadané listí vybízí k ulehnutí do nejbarevnějších pe­řin.

Byl jednou jeden rytíř, který se zavázal Bohu účastí na křížové výpravě do Svaté země. Ten rytíř se jmenoval Hroznata a patřil k nejpřednějším v českých zemích, vždyť sám král Přemysl Otakar I. ho nazýval přítelem. Bůh ale nevedl Hroznatovy kroky až do Jeruzaléma, nýbrž do Říma, kde Hroznata přislíbil papeži Celestýnovi III., že na svých statcích založí premonstrátský klášter. Svůj slib dodržel a klášter premonstrátů Teplá se stal na stovky a stovky let duchovním a kulturním centrem regionu.

Byl říjnový víkend, do hlubokého kaňonu Doubravy pronikaly mezi stromy podzimní sluneční paprsky, a my – slovy básníka F. Boštíka – odneseme si v srdci svém od tebe světla ještě víc, naše Doubravko. Řeka Doubrava je sice v mapách zakreslena pod jménem Doubrava, ale místní jí neřeknou jinak než Doubravka. Poznal jsem to v hostinci v Libici nad Doubravou, kde mě pan Josef u sklenice jedinečné chotěbořské dvanáctky ihned nesmlouvavě opravil.

„Léta 1613, dne 1. Martii, jakož jest pan Jan Mařán, ouředník velehradský, Juru Trvajíčků z Boršic před právem loveckým obvinil, že jest svévolně bečku vína mateři své rozsekal a tu stál, až vyteklo, ani ho sbírati nedopouštěl. Nadto vejše, že jest té mateři své zlořečil a k ní tyto slova promluvil: Matko, máš devatero ďábelství v sobě, desáté já z tebe vyženu! K čemuž se týž Jura Trvajíčků, že jest to víno s bečkou rozsekal, přiznal…“