Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Písničkář, básník a překladatel Jiří Dědeček je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v jehož Knihovničce vycházejí ve spolupráci s Člověkem v tísni dvojjazyčné knihy perzekuovaných literátů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Jiří Dědeček vypravil na Kubu, do Číny, Kurdistánu i Běloruska, ale také do světa Palackého češtiny, československého Užhorodu a pohanských psů.

Nejdřív nás do nosu praštila strašná zima (je únor), na zemi ležel sníh, vítr zlověstně skučel a lidé se choulili oblečeni do zvířat, respektive do kožichů a kožešinových čepic. To je ale hrůza, to se jim ta móda za posledních padesát let nepohnula? Jak se tak chmuřím, je mi zima čím dál větší, a spolu s ní se rozplývá i můj názor na to, co je módní a co ne. Nejradši bych jednomu z těch chodících medvědů jednu papachu strhla a nasadila si ji. A co já vlastně vím o zimě, nadávám si, a vůbec, co já vím o módě. Jak jinak se tady zahřát?

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Pod masívem Krušných hor žije lázeňské město plné parků, zahrad a fontán, které si v minulých staletích oblíbili umělci i monarchové. Kdybyste do teplických lázní zavítali před nějakým tím rokem, potkávali byste v Zámecké zahradě Beethovena, Goetheho, von Humboldta, Chopina, cara Mikuláše I. nebo krále Fridricha Viléma III.

Ubytování v hotýlku, z něhož je to pár kroků na pláž s jemným bílým pískem, průzračná tyrkysová voda, v níž plavou hejna ryb, lenošení ve stínu endemických kokosových palem, báječný kokosový rum a ryby k večeři v restauraci přímo na pláži. Dvěma slovy – ostrov Praslin.

Ing. Rachid Khalil žije v ČR již 23 let a zabývá se překlady a tlumočením kurdského a arabského jazyka. Rachid Khalil pochází ze syrského Kurdistánu, z městečka Al-Qamišlí na východě Sýrie a je předsedou Kurdského občanského sdružení v ČR. Aktivně vystupuje za práva Kurdů i syrského národa v boji proti brutálnímu režimu B. Asada. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o revoluci a spolužití národností v Sýrii, o tom, jak brněnské pušky pomohly Kurdům i o kurdském Karlu Krylovi, a věří, že budoucnost Sýrie i Kurdistánu je světlá.

Jaký byl Kuvajt v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Kuvajt byl jen krátce nezávislým státem, nejdůležitější prvky jeho ústavy se ale nezměnily dodnes – islámské právo coby základní kámen legislativy a islám jako státní náboženství.

Indická Kérala – nespočetné vodní kanály, rýžová políčka a jezera, která se naplňují vždy po období dešťů. Po kanálech plují kánoe místních obyvatel, přívozy, nákladní lodě a také turistické hausbóty. V přístavu Kóčin kotvily od začátku 16. století portugalské lodě, které se vydávaly dále do Macaa. Z Kóčinu se vozilo do Evropy exotické koření, tady zemřel a byl pohřben mořeplavec Vasco da Gama, než byly jeho ostatky po čtrnácti letech převezeny do Lisabonu.

Před třemi lety jsme na naší dlouhé cestě napříč africkým kontinentem navštívili i Súdán, neklidnou zemi, kde se střetávaly a střetávají dva světy – arabský a černý. Jiná možnost nebyla, z Egypta do Etiopie se autem jinak dostat nelze. Nás ale Súdán lákal, přáli jsme si dostat se alespoň malinko pod kůži této země zahalené do závoje nebezpečna a fanatismu. Tehdy zde byl klid a nám dodnes zůstaly krásné vzpomínky.

Libye byla donedávna pro našince tak velkou neznámou, že si mnohdy pletl, jak se píší měkká a tvrdá i/y. Nebylo divu, vždyť obdržet individuální turistické vízum do země, které po 38 let vládl tvrdou rukou plukovník Kaddáfí, bylo bez známostí a úplatků vyloučené. Nám pomohla spolupráce s místní cestovní kanceláří a cesta do nekonečné pouště, jejích písečných dun a zelených oáz s jezery, byla otevřená.

Letovisko Marsa Alam je pohádkovým světem barevných korálových zahrad a mezi milovníky šnorchlování a potápění zřejmě nejpopulárnější egyptskou destinací. Podmořský život je zde na dosah i začátečníkům a méně zkušeným, navíc poloha nedaleko obratníku Raka a nekonečná Sahara zaručují i v zimních měsících vyšší teploty vody i vzduchu.

Již nejméně stokrát každý četl a slyšel, že se Bruggám říká „Benátky severu“. Není divu, město je protkané labyrintem kanálů. A kdo nebyl na kanálech, nebyl v Bruggách, nuže, projeďte se po nich. Z loďky uvidíte jiné Bruggy, od vodní hladiny vypadají intimněji než mezi tisícovkami turistů na přelidněném Marktu. Na kanálech se dotknete Brugg a už vám zůstanou v srdci.

Martina Svobodová projela v Land Roveru křížem krážem celou Afriku. Přesněji 25 zemí během jednoho roku. O své cestě a svých zkušenostech napsala poutavou knihu Smích a pláč Afriky. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o těžkostech afrického putování, o největší naději Afriky – afrických ženách, i o tom, že by se do Afriky opět ráda vrátila.

Jaký byl irácký Kurdistán v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Cesty z Bagdádu do severovýchodních regionů Iráku byly bezpečnější než dnes, sem tam auto, velbloudí karavany nomádů, vesničky čítající nějakou tu chaloupku s početnými rodinami, zahalené ženy, muži v tradičních úborech i zvědavé děti, které se rády fotily.

Nasrovské království v Granadě bylo poslední baštou islámu v západní Evropě. 250 let se nasrovští panovníci bránili křesťanské reconquistě, než se v roce 1492 Boabdil, poslední z nich, vzdal bez boje svého města a paláců za právo nerušeného odchodu. Zůstala po nich červená pevnost Alhambra, nejkrásnější památník islámského umění na evropském kontinentu.

„Potoky, které tvoří Vydru, přicházejí z neobydlených, dešťových a chladných plání ústřední Šumavy. Shromažďují se z odtoků hojných slatin a bažin, z bažinatých strání horských a z ohromných, mnoho tisíc hektarů zaujímajících lesů, které vyznačují toto ponuré, hluboce melancholické území“ – tak popisoval zrození nejkrásnější šumavské řeky Vydry Karel Klostermann.

Dia Eddin Felfel je místopředsedou Libyjského klubu v ČR. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o krásách Libye, zelených oázách, poušti a saharských gazelách, odsuzuje Kaddáfího a jeho režim a odmítá, že by budoucnost Libye ohrožovala nesmiřitelnost jednotlivých kme­nů.

Poslední den roku vládl na hradě Kašperk nad Kašperskými Horami čilý silvestrovský ruch. Kašperk je sice od listopadu do konce března zavřený, ale díky aktivitě a šikovnosti lidí se koncem roku jeho brány otevřely na pět dní návštěvníkům. A konaly se prohlídky, hrála šaškovská představení pro děti a tekly medovina, svařák i grog.

Jaký byl Irák v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Bylo osm let po svržení monarchie hášimovských panovníků, kteří se považovali za potomky proroka Muhammada. V 60. letech vládla armáda, jejíž představitelé navázali bližší vztahy se SSSR. Saddám Husajn ještě nebyl u moci a šíitské svatyně ve městech Karbalá a Nadžaf byly obleženy věřícími.