Moje první dětské setkání s Angolou bylo v knize Patnáctiletý kapitán. Vzpomínám na výkřik hrůzy, když trosečníci pochopili svůj osud: Rovníková Afrika, Afrika otrokářů a otroků, Angola! Co se vybaví Vám, když se řekne Angola?
Mně se vybaví neskutečný civilizační rozdíl mezi Luandou a Kuitem nebo Cuembou ve střední Angole, kde pracujeme. Na venkově žijí lidé naprosto odlišně, jako byste se vrátil sto let do minulosti. To je pro mne Angola, svět nepředstavitelných extrémů, na jedné straně z ropy plynoucí ohromné bohatství, na druhé straně pro nás nepředstavitelná chudoba a lidé, kteří žijí v naprosto jiném sociálním kontextu.

A jaká je cesta z Luandy do Kuita? Obrazně o století zpět, ale jaká je silnice?
V roce 2008, kdy jsem přijela poprvé, jsme jeli těch přibližně 700 kilometrů asi 15 hodin po nezpevněné cestě bez asfaltu. Ale ještě dva tři roky před mým příjezdem zabrala cesta i dva dny a bylo nutné někde na trase přenocovat. Samozřejmě v období sucha, za dešťů byla ta cesta téměř nesjízdná. Dnes je tam asfalt, v některých úsecích dokonce dvouproudová silnice. Na některých částech pracovali Portugalci a Kubánci, na dalších Číňané. Ti stavějí právě ty úseky silnice, které se neustále dokola opravují.

Jela jste v Angole vlakem? Číňané měli zprovoznit i Benguelskou železnici.
Ne, z angolského vlaku jde strach. U nás, když se podíváte na koleje, vidíte něco neuvěřitelně rovného, co míří strašně daleko. V Angole zjistíte, že koleje zase tak úplně rovné být nemusí, že mají takové zvláštní vlnovky. Angola je specifická i termíny. Inaugurace nové trati v Kuito měla být tak tři čtyři roky zpět a měla se otevřít s velkou slávou, očekávala se dokonce účast prezidenta. Nakonec se ta sláva odehrála letos, prezident nepřijel a železnice pro veřejnost stále ještě nefunguje.

Během dlouholetých bojů byla v Angole vybita všechna zvířata, zlepšila se situace? Do národního parku Kissama nedaleko Luandy měla být dovezena např. z Botswany.
V národním parku jsem nebyla, ale se zvířaty je to v Angole smutné. Já ani nevím, zda vůbec žije palanca negra, pro Angolu typická antilopa, která je například na bankovkách. V oblasti Kuemby je možné sehnat kambambi – malé antilopy, které jsem nikdy neviděla živé, pouze mrtvé. Sousední země mají národní parky plné zvěře, ale v Angole nic. A přitom jsou tam nádherné přírodní scenérie, až kýčovité západy slunce, jen si říkáte, že teď přece musí vyjít z porostu slon nebo zebra. Ne, jediná zvířata, která uvidíte, jsou slepice, kozy, psi, občas opice. V Angole neslyšíte dokonce ani zpěv ptáků. Zvířata vymizela, což je důsledek války.

V knize Smích a pláč Afriky vyjadřuje autorka Martina Svobodová názor, že „ženy jsou nadějí Afriky“.
Pod to bych se podepsala, ale je to dlouhá cesta. Vše začíná v rodině. Začnu příkladem – projektem alfabetizace pro ženy. Když jsem projekt prezentovala, obzvláště mužům, hned se objevilo slovo diskriminace. Proč nedělám kurz i pro muže, to je diskriminace. Vysvětlila jsem jim, že Angolané organizují vládní kurz pro muže i pro ženy a my přidáváme kurz pro ženy, protože poměr vzdělaných žen a mužů ve společnosti jasně prokazuje diskriminaci žen. Ptám se mužů, zda mohou popřít, že v Angole existuje polygamie a všichni přitakají, že ano. Možná skrytě, ale mnoho mužů má více než jednu rodinu. Uznávají, že v případě manželova odchodu se žena musí postarat o čtyři nebo pět dětí. Zůstává doma sama a nemá kapacitu ani peníze, aby na sobě mohla dále pracovat a rozvíjet se, často neumí číst ani psát. Jak může podporovat děti, aby chodily do školy? Vždy dá přednost zajištění jídla a nejnutnějších prostředků k přežití. Alfabetizace má obrovský smysl v tom, že Angolany naučíme něco, co mohou v životě využít. Není toho moc, ale pár žen a dětí to může popostrčit, aby se daleko více učily a měly naději na lepší budoucnost. Samozřejmě nelze generalizovat, ale ženy z vesnic chodí na pole, připravují jídlo a starají se o své potomky. Ve školách je hodně chlapců a málo děvčat, dívky prostě pracují doma, především v rurálních oblastech. A protože je málo vzdělaných žen, také mezi učiteli se jich příliš neobjevuje. Například v oblasti Cuemba pouze kolem čtyř procent dětí dojde dále než do šesté třídy.

Vy připravujete učitele pro jejich povolání, doplňujete jim vzdělání a učíte je moderním metodám vyučování. Jak se to daří?
Nedávno jsem přišla do jedné školy, sešlá místnost, kde sedí děti na plastových židličkách, které si donesly. Učitel se zpozdil a děti čekaly před školou. Vyptávám se, co mají za předmět. Odpověď byla EMC. Chci od nich vědět, co je EMC, ale ony nebyly schopny odpovědět. Půl roku chodily do školy a netušily, co to vlastně mají za předmět. Ani ho nedokázaly popsat. Čekala jsem na učitele, představila jsem se a požádala ho, zda bych se mohla hodiny účastnit . A samozřejmě jsem mu vysvětlila, že jeho žáci ani nevědí, co vyučovaný předmět znamená. A začala typická hodina. Učitel napsal na tabuli datum, téma, subtéma, to trvalo pět minut, protože si s tím písmem vyhraje, aby to bylo důstojné. Dalších pět minut děti opisují a potom začnou číst, co to vlastně napsaly. A je pryč významná část hodiny trvající 45 minut. Učitel poté diktoval látku, kterou měl připravenou, a děti si vše zapisovaly. To je strašně prázdné.. A tak to zkoušíme jinak. Děláme teď například kampaň s názvem „Odpovědnost ve společnosti“, kdy necháváme učitele, aby vymysleli nejrůznější aktivity na dané téma. Třeba aby děti nechali, ať si hrají na království. Školáci se musí domluvit, kdo z nich bude král a učitel se jich pak ptá, jak se domluvili a vysvětlí jim, že podobně funguje stát. Na příkladech jim vysvětlí, proč se má chodit k volbám, co to jsou volby a tak dále. Podobně přistupujeme k učitelům, chceme po nich, aby nevysvětlovali dětem poučky jako „demokracie je…“, protože to děti nikdy nepochopí. Naštěstí i poslední angolská školská reforma se zaměřuje na aktivní vzdělávání a nové didaktické metody.
S učiteli to ale není snadné, oni mají jiné sociální postavení než u nás. V Angole má učitel ve společnosti stále vysoký kredit, ať chodí do školy či nikoli, ať učí či nikoli. A někteří se v tom významném postavení cítí dobře. „Já jsem pan učitel. Já pan učitel si přece nebudu hrát s dětmi. Já jim ukáži, co všechno znám.“ Upevňují si pozici, ale pro práci s dětmi to nestačí, ty musíte zaujmout, je musí ta škola bavit. Ale potom je to mnohem jednodušší, než učit takto stroze. A baví to děti i toho učitele. Jsou případy, že se to daří, pomalinku se to posouvá, já jsem vděčná i za jedno dítě, jednoho učitele. Je pak radost vidět děti, které hrají divadlo, sportují, učí se společně. Tak poznávám, že má smysl tam pracovat. Vidím to i na týmu mých učitelů, jak jdou dále, jaký to má vliv na jejich okolí. Je to málo vlaštovek, ale jsou, a to jaro bude.

Jak vypadá vesnická knihovna uprostřed Angoly, vím, že jste tam jednu knihovnu vytvořili.
Vypadá hezky, je na místní poměry špičkově vybavená. Budeme se snažit, aby síť knihoven na vesnicích byla širší. Mít doma knížku, to je pro místní lidi nesmírná vzácnost. V Cuembě mají někteří televizi, ale kniha, ta tam stojí spoustu peněz a když už ji někdo má, tak dává pozor, aby ji neponičil a raději se do ní ani nepodívá. V televizi běží telenovely, nepříliš hodnotné zprávy, to je na vzdělávání pramálo. A učitelé nemají podle čeho učit. Takže nyní mají učitelé možnost zajít do knihovny, studovat tam a jsou tací, kteří to opravdu dělají. V knihovně jsou manuály pro všechny předměty, podle kterých mohou učit, jsou tam učebnice, slovníky, strašně moc encyklopedií, didaktické knihy a pohádky. Beletrie mnoho není, na tu jsme se nesoustředili, podstatné bylo připravit studijní materiál.

Čte angolský venkovský učitel beletrii?
Jsou lidé, kteří čtou, ale tak jako my v průměru přečteme jednu knihu za měsíc, oni dvě za život. Není to o tom, že by nechtěli číst, ale oni se k těm knihám jednoduše nedostanou.

Mnoho Angolanů studovalo kdysi v socialistickém Československu a dnes – vzhledem ke svému vzdělání – jistě zastávají významná místa např. ve státní správě. Setkáváte se s těmito lidmi, nabízejí Vám spolupráci?
To, že nezanedbatelný počet Angolanů studoval u nás, víme. Ale přesto takové setkání nikdo neočekává. Na úřadech je obtížné čehokoli dosáhnout, tam panuje byrokracie obludných rozměrů. Ale jednou jsem na provinčním odboru ministerstva sociálních věcí narazila na člověka, který na mě začal mluvit česky, a najednou bylo vše super a práce hned snazší, neboť se nám snažil vrátit to, že u nás nabyl vzdělání. Angolští studenti k nám jezdí i nadále, přestože v mnohem menším počtu. Vzdělání může Angole pomoci.

Historik Jan Klíma mi vyprávěl, že 40 % Angolanů považuje portugalštinu za mateřský jazyk.
A mám pocit, že to procento narůstá. V oblasti, kde působíme, se mluví především jazyky Umbundu a Chokwe. Já toho v těch jazycích příliš neumím, nějaký ten pozdrav a výrazy jako „málo peněz“ a podobně. Spousta místních dětí je na tom stejně, mnohé nejsou schopné odpovídat na základní věty. A ve městech je to ještě výraznější. Umí jen portugalsky.

„O Pensador“ – soška zamyšlené postavy je symbolem angolského umění. Kolik jich máte doma?
Je to nádherná soška, doma mám jen jednu, vozím je vždy jako dárky. Na angolském venkově se nadále uchovává tradiční hierarchie, tam mají „soby“ neboli kmenové náčelníky v každé vesnici, někdy je to dokonce žena. Když chcete působit ve vzdálenějších oblastech, nemůžete jít jen po vládní linii, ale musíte také za místní autoritou. Někdy jsou to staří pánové, kteří ani nemluví portugalsky, ale mají v sobě cosi nádherného a moudrého, to jsou pak krásná setkání, snad právě oni připomínají onoho zamyšleného „myslitele“, ale je jich strašně málo. Ta stará moudrost se ze společnosti vytrácí. Na venkově mají vyhovující klimatické podmínky, žijí v neměnném klidu, oni jsou schopni si vše vytvořit, ulovit a mají znalosti tradiční medicíny. A nejsou tam odpadky. Pak jedete do vesnice, která je blíže městu a tam už lidé nevědí, jak se ty věci vyrábějí, oni si sekyru koupí, zrovna tak plastovou mísu, vše pak vyhodí, ale nové většinou už vyrobit neumějí.

Před dvěma roky se v Angole hrálo fotbalové mistrovství Afriky, jaká byla atmosféra?
Já jsem tam tou dobou nebyla, ale vnímala jsem, co se odehrávalo kolem. Typické bylo naprosté megalomanství. Co se týká nových staveb, je Praha oproti Luandě vesnicí. Jako by si Angolané řekli: „Děláme šampionát, uděláme vše obrovitánské.“ A po šampionátu není spousta staveb využívána a chátrá. To je smutné, protože to stálo strašně moc peněz, které například ve školství chybí. V Luandě vidíte honosná a stále svítící sídla ropných společností a ty rozdíly proti venkovu jsou propastné. Kdyby v Angole peníze nebyly, ale příjmy z ropy jsou obrovské. Ty sociální nůžky se v Angole rozevřely naplno.

Když dýcháte teplý africký vzduch, podlehnete pomalému rytmu Afriky – dostavila se u Vás doença africana?
Když opravdu zpomalím a dýchám teplý africký vzduch, především na nekonečně dlouhých cestách do Cuemby nebo Luandy, tak opravdu podléhám této nemoci a jistým způsobem ráda. Bohužel je člověk často vytrháván zpět do reality a problémů, takže nemůže být „nemocný“. Špatné je, když s tímto onemocněním přijedete zpátky do ČR, to se těžce rozdýchává.

Doporučila byste dovolenou v Angole?
Zatím ještě ne. Není to tím, že by Angola nebyla krásná nebo neměla co nabídnout. Je neskutečně rozmanitá. Každá provincie je jiná. Má moře, poušť, savany, hory… Ale pro cestovatele i turisty je příliš drahá. Získání víza je problematické a nejisté. Sice se začínají stále častěji objevovat turistické „rezorty“, ale ceny jsou vysoké, z našeho pohledu přemrštěné.