Z jihoarménského Sisianu je to ke klášteru Noravank pouhých 100 km. Na náměstí v Sisianu najímáme taxikáře, samozřejmě černého, jiných tam moc není. Aut postává v centru dost a prakticky každý je ochoten kdykoli kamkoli jet. Nejprve taxikáře zastavuji před směnárnou, měli by mít otevřeno, ale to v těchto krajích příliš neznamená. Měli otevřeno, a ještě jsem byl pohoštěn kousky čokolády, tak to jsem dosud ve směnárně nezažil.

Náš šofér vypadal trošku jako pošuk, ale řídil překvapivě disciplinovaně. Rychlost jsem poručil max. 100 (povolená je devadesátka) a mé přání dodržoval. Jen těch telefonátů během cesty… Ze Sisianu jsme brzy vyjeli nahoru do průsmyku Vorotan a krajina se náhle změnila. Proti zelenou hýřící provincií Syunik je sousední provincie Vayots Dzor vyprahlá, holé skály a žádné zelené kopečky a louky. Přes Vaik a kolem Yeghegnadzoru jsme dorazili podél břehu řeky Arpa až na kraj města Areni, vinařského centra Arménie. Těsně před vjezdem do města je odbočka, můstek přes řeku a vjezd do kaňonu. Po osmi kilometrech silnice končí pod klášterem Noravank.

Ve skalách kaňonu je několik jeskyň, z nichž nejznámější je Ptačí jeskyně, v níž byla nalezena údajně nejstarší bota na světě (alespoň to tvrdí místní informační brožury), jejíž stáří se odhaduje na až 5600 let. Je vyrobena z kravské kůže a neuvidíte ji v jeskyni, nýbrž ve Státním historickém muzeu v centru Jerevanu (kde se ale nesmí fotit). 6000 let staré jsou i nádoby na zpracování vína a jedná se tedy o nejstarší známky vinařství na světě (opět – alespoň to tvrdí místní informační brožury).


Kostel Matky Boží

Na parkovišti pod klášterem stojí spousta aut, starších sovětských i novějších západních, ale také minibusy místních agentur, které sem na jednodenní výlety vozí turisty z Jerevanu. Dáte-li se hned za vstupní branou doleva, během několika kroků stojíte před kostelem Matky Boží, mistrovským dílem Momika. Uvnitř je kostel prázdný, jen v podlaze je několik hrobů a o stěnu opřené dva chačkary. Dáte-li se naopak za vchodem vpravo, dojdete k muzeu věnovanému architektovi Momikovi. Vstupné je 500 dramů (25 Kč) a v ceně jsme měli průvodkyni hovořící perfektní angličtinou, což je v Arménii vskutku výjimečné. Momik proslul i jako autor iluminovaných rukopisů a chačkarů (tradiční arménské orientálně zdobené kamenné stély s křížem). Bohužel jím vytesané chačkary v Noravanku nejsou, uvidíte je v Ejmiatsinu nebo v muzeu v Yeghegnadzoru. V muzeu v Noravanku se můžete mj. seznámit i s početnými ingrediencemi, které se přidávají do posvátného oleje. Ten připravují v Ejmiatsinu, kde sídlí katolikos, hlava arménské církve, a odtud se rozváží do jednotlivých klášterů. Mezi ingredience patří i vavřín, kadidlo, muškát, damašská růže, černý pepř, narcis bílý atd., jsou jich desítky a některé se do Arménie musí dovážet. Každopádně jména všech ingrediencí se nedozvíte, některé jsou tajné.


Vstup do kláštera


Večerní slunce


Noravank


Svatá voda


Arménské ženy

Prohlížíme, prohlížíme, ale v odpoledním vedru nás láká potok a stromy tam dole v údolí. Bylo kolem páté odpoledne a hned po pár desítkách kroků se nás u potoka „zmocnily“ dvě piknikující rodiny, které sem přijely dohodnout podrobnosti svatby mladých (podle jejich chování to vypadalo, že mladí již dohodnuti dávno jsou). Začalo to pozváním na panáka, jeden pán přinesl PET láhev chlazenou v potoce, v níž byla vodka. Potom ženy nabízely koláčky, rajčata, sýr a už jsme byli zváni na připravené rožně. Vyprávěli především muži a hovořilo se rusky, což znamená, že jsme rozuměli tak polovinu. Jeden pracoval v Novorossijsku, další v Moskvě, ekonomicky je Arménie s Ruskem hodně spjatá. Zavedli nás kus nad potok do malé kapličky, kde nabírali „svatou“ vodu. Střídalo se to – svatá voda, vodka, svatá voda, vodka. A jeden pán se rozpovídal, že jeho rodina pochází od jezera Van, ale Turci většinu jeho předků zavraždili. Ty kusy masa na rožních byly lákavé, ale pomalu se blížil večer, slunce zabarvovalo skály a my jsme na západ slunce chtěli fotit nahoře v klášteře. Západ slunce je v Noravanku okouzlující, barva skal přechází až do tmavě červené.

Večeři jsme si nakonec dali v místní restauraci. Jak se tam vaří! Hodovali jsme na šašlicích jehněčích i vepřových a k tomu si užívali úchvatný výhled z restaurace na ty červené skály – celá jedna stěna je totiž otevřená. Ceny jsou dostupné, za šašlik jsme platili 3500 dramů, což je 175 Kč. Pivo stojí téměř všude v Arménii v restauracích 500 dramů. A pomalu jsme si začínali dělat starosti o to, kde budeme přenocovat. Městečko Areni není daleko, jen osm kilometrů kaňonem. I zeptali jsme se oné slečny v muzeu, zda by nám nedoporučila nějaké ubytování. Doporučila, pokoje mají i zde nad restaurací a tak jsme zůstali. Cenu jsme dohodli na 18 000 dramů za noc.

V arménských klášterech neplatí žádná omezení v oblékání, nebo je nikdo nedodržuje a nikdo se nepohoršuje. V Arménii chodí ženy do klášterů i v minisukních a s hlubokými výstřihy. Protože arménští muži nechodí v kraťasech, tak je v nich neuvidíte ani na svatých místech. Od deseti do jedenácti jsme byli v setmělém klášteře naprosto sami. Lehli jsme si na hradby a nad námi svítily hvězdy. Přes noc nebyl areál kláštera osvícen, jen uvnitř kostelů ještě plály některé svíce, které zapálili věřící.