O samotné cestě jsem na internetu našel jen varování. Sjízdná je prý jen od poloviny července, do té doby je pokrytá sněhem. V jednom článku autor – pravděpodobně Armén žijící v USA – varoval před strašnou jízdou, při níž člověk mnohokrát udeří hlavou o okénko. Já měl okénko otevřené, zvenku šel v horkém červencovém dni příjemný chladnější vzduch, nejstrašnější bylo stáhnout okénko dolů, to musel Tsigan zastavit, otevřít dveře a oběma rukama okénko ručně posouvat, neboť žádná klička neexistovala. Nic děsivého se nekonalo, naopak, cesta sama byla zážitkem a zvláště na předním sedadle s dobrým výhledem. Jeli jsme většinou polní cestou, ale nijak to neházelo, jen dvakrát třikrát se uaz trochu naklonil, Tsigan i vůz zvládali cestu zcela bezpečně. Auto snadno překonávalo menší oblé kopečky, ani jednou jsme se neocitli na pokraji nebezpečného srázu a tak vlastně ani nebylo kam se v případě chyby řidiče zřítit, mnohem nebezpečnější jsou normální arménské silnice, které v průsmycích též dosahují výšky až 2600 m a vedle aut zejí díry hluboké i stovky metrů. Někdy to vzal Tsigan „zkratkou“ přes louku plnou květin. Těch květů všude kolem – tolik jich je snad jen v arménských horách.

Pohodovou jízdu trvající hodinu a půl ukončilo až sněhové pole těsně před cílem. Posledních asi 50 metrů jsme šli pěšky, Tsigan čekal u svého auta. Ve výšce přes 3300 metrů se před námi rozevřel gigantický kráter, v pradávné minulosti jeviště děsivých sopečných erupcí. A v kráteru jezera, hned při prvním rozhlédnutí jsme viděli dvě, jsou tam ale i další. A všude miliony kamenů – hledejte na nich údajně 2000 petroglyfů. Naštěstí Tsigan říkal „nahoru a doprava k velkému jezeru“, tak jsme se vydali tímto směrem a oči hledaly větší hladké a hnědočerné kameny. Neobjevili jsme petroglyfů tisíc, ale desítky ano. I kdybychom ale žádné petroglyfy nenašli, Ughtasar je natolik krásným místem, že stojí za návštěvu.


Cestou nahoru na Ughtasar


Ughtasar znamená Velbloudí hora


Ughtasarské petroglyfy


Ughtasarské petroglyfy


V gigantickém kráteru Ughtasar


Jsme v pradávné sopce


Cesta vede údolím se záplavou květin

Ughtasar znamená velbloudí hora (ught = velbloud, sar = hora) a možná se vrcholy skutečně podobají velbloudímu hřbetu. Zdejší petroglyfy byly objeveny až na začátku 20. století a dodnes není jejich původ spolehlivě objasněn. Jejich stáří je odhadováno na 4–12 tisíc let a představují nejen množství zvířat své doby, především jeleny, divoké kozy, koně, vlky, ale také lidské postavy a lovecké nebo taneční scény. Petroglyfy si můžete koupit v hlavním městě Jerevanu na řadě suvenýrů, na tričkách, hrníčcích, špercích.

U auta vtipkoval Tsigan, zda jsme nepotkali medvěda nebo vlky, kteří sem prý občas zavítají (zvláště jeden malý medvěd). Cestu zpět překrásným údolím plným květin lze absolvovat i pěšky, do Sisianu je to kolem 30 kilometrů (posledních 7 po nepříjemné a prašné silnici, ovšem při stopování na arménském venkově pravidelně zastaví již první auto). Výlet na Ughtasar lze spojit se zastávkou u „arménské Stonehenge“ Zorats Karer neboli Karahunj nedaleko hlavní silnice spojující Sisian s jihem a severem Arménie.