Súdán nikdy nebyl klidným krajem. Většina země se po desetiletí zmítala v krveprolitích, za kterými stály nejen životní podmínky a kmenové války, ale i postoj arabské vlády, obrovská naleziště ropy a nevzdělanost obyvatel. Obyvatelé Dárfúru žili v permanentních bojích a strachu z toho co přijde. Jih Súdánu na tom byl o něco lépe. Poklidný život byl ale narušen občanskou válkou, která trvala více než 20 let a zmařila životy milionů domorodců. Ty, kteří přežili, vyhnaly boje z jejich domovů a sebraly jim nejen střechu nad hlavou, ale i poslední jistoty v už tak nejistých životech.
V roce 2005 bylo pod nátlakem OSN sepsáno příměří. Prolévání krve ustalo, ale napětí mezi severem a jihem setrvávalo. I přesto se lidé usmívali a užívali si každé minuty života. Po 6 letech a 7 měsících se nakonec podařilo jižnímu Súdánu odtrhnout od severu a osamostatnit se. Jenže, jak svět mohl očekávat, oddělení neprošlo hladce. Relativní klid byl potlačen krvelačnou nenasytností jednoho z bezcitných masových vrahů černého kontinentu – prezidentem al-Bašírem. Krvavé peklo 80. let se vrátilo jako bumerang. Dle slov jednoho z našich přátel v postižené oblasti – Bašírovi vojáci bombardují vesnice, podřezávají krky celým rodinám, pálí domy, ničí vše. Lidé jsou opět vyháněni ze svých domovů. Pohraniční oblasti se vylidňují, na místě zůstávají jen rozbořená obydlí a bezvládná lidská těla.
Přepluli jsme Asuánskou přehradu a po několikahodinové byrokracii pokračovali na jih. Krajina se změnila. Vesničky byly veselejší a čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobila malba nebo barevné železné oplocení se vstupními vraty. Všude pobíhaly rozradostněné děti a pestře oblečené ženy. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhla.

Královské pohřebiště

Zastavili jsme se u hory Jebel Barkal (Gebel Barkal) a navštívili královské pohřebiště z roku 1450 před n. l. Egyptský faraón Thutmose III. až sem rozšířil své území a jižní hranici udával právě Gebel Barkal. Téměř sto metrů vysoká a na vrchu plochá hora sloužila jako orientační bod pro místo, kde bylo nejjednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru jsou zvenku ve velmi špatném stavu a jen minimálně přístupné, nakoukli jsme tedy alespoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé.
Cestování po Súdánu není jednoduché a i na cestu do kraje nejčernějších z černých, kde po 22 let trvala krutá občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem, jsme si museli vyřídit povolení. Z časových důvodů bylo cílem jen Kadúglí, hlavní město Jižního Kordofanu, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.


Meroe, ruiny království Kuš

Je libo africké chipsy?

Bylo pondělí 29. Muharram. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach, byly ale přebity zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do horkého nedělního dopoledne roku 1430. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali. Městečko působilo klidně. Hlavní silnice asfaltovaná, vedlejší prašné ulice plné lidí. Ženy byly oděné do tradičního barevného oblečení tobe, což je dlouhý pruh látky omotaný kolem těla jako sukně, přehozený přes ramena a zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí hijab a nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Naopak se bez stresu pohybují po ulicích stejně jako muži, kteří jsou odění buď do běžného, mnohdy elegantního evropského oblečení, či pro arabské státy typických galabií, tedy do volného bílého dlouhého oděvu. Bez obav společně posedávají a diskutují u tzv. kávových lady, kterých na okrajích silnic u malých stolků s kávou, čaji i malinkým grilem s dřevěným uhlím a spoustou koření, sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva i speciality z grilu. Ty lákavé vůně se linuly z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškeré zbylé známky strachu.
Vždy je lepší mít po ruce někoho z místních, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo. Dozví se také spoustu zajímavostí přímo od zdroje. Najali jsme si tedy na příští dva dny šikovného černočerného Jabira jako našeho osobního průvodce. „Vítejte v pohoří Nuba!“ usmál se. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLA/M (Súdánské lidově osvobozenecké hnutí), nám pro začátek vysvětlil co, jak a proč se tenkrát na počátku 80. let stalo a kdy se tento vcelku poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Jabir byl výborným průvodcem, provedl nás po okolí mezi vesničkami s kulatými hliněnými staveními s rákosovou střechou zvanými „ghotiya“. Krajina byla vyprahlá a suchá a ostré slunce vytlačilo teploměr opět na 45°C. Ve stínu pod stromy posedávají vesničané a debatují u sklenky vody, kávy či čaje. Od května do října je to pravý opak, vše je zelené a rozbahněné, i děti mají velké prázdniny, neboť se nelze nikam dopravit – je období silných dešťů. Jako v celém Súdánu, tak i zde je hlavní obživou zemědělství. Skot, kozy a velbloudi spolu s plantážemi sezamu, prosa a bavlny jsou rozložené všude po okolí.

Ghotiya

Zastavili jsme se uprostřed města na trhu plném nejen místních produktů, ale i použitého oblečení z Evropy. Mléko, domácí olej, vejce, ovoce, zelenina, plody baobabu, smažené placičky z cizrny (falafel, v Súdánu spíše „tameeya“), smažený nilský okoun se „šatou“ – pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného chilli, arabský chléb, gumovník, kovářské výrobky a mezi tím vším súdánské chipsy. „Ochutnejte, jsou výborné a velmi zdravé!“ hodil na nás bělostný úsměv Jabir. Restované kobylky nevypadají vábně, ale chutnají právě jako chipsy. Místní ženy nám ke kobylkám na zakousnutí nabízeli i kořen zvaný haluk. Jedna legenda praví, že když haluk okusíš, Súdán neopustíš…

Levá ruka je rukou ďábla

Z trhu jsme zamířili do nejstarší vesnice Hadjaralmak, kde žije starý kmen Kadúglí, původně zvaný Kodogole, jež dal jméno i městu. Náčelník kmene „Mak“ Mohamad Rahal byl očividně naší návštěvou potěšen: „Rád bych vás pozval na zítřejší oběd uspořádaný na počest mé cesty do Mekky. Bude pro nás čest vás na slavnosti přivítat!“ Dle jeho slov prvními bělochy, kteří navštívili tuto oblast Nuba, byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severní súdánské kmeny, které se zde později usídlily a pomalu se začaly mísit s jiho-súdánskými kmeny černých lidí „Mereotic“ a rozšiřovat islámské náboženství. Do počátku 80. let byla tato oblast navštěvovaná i turisty. Vzkvétající cestovní ruch byl však potlačen válečnými nepokoji utlačovaných jižních Súdánců. V současné době je každá návštěva z jiného kontinentu pro zdejší obyvatele vzácností.
Súdánci začínají den šálkem čaje. Fazole, tameeya, restovaná játra, kisra, salát, chléb jsou součástí bohaté snídaně „fatuur“, která přichází na řadu později, blíže k poledni. I oběd je tedy posunutý, je to taková brzká večeře. Hlavní potravinou je proso, z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb „kisra“. Maso se jí jen svátečně a to velbloudí, kozí nebo hovězí. Zpracovávají se i vnitřnosti, místní vše kompletně zužitkují včetně střev.
Na třetí hodinu jsme přijeli do vesnice Hadjaralmak. S náčelníky a všemi váženými hosty v bílých galabiích s turbany na hlavě jsme usedli na plastové židle okolo stolků. Hostina začala lahodným osvěžujícím nápojem karkadeh z květů ibišku a džusem tabaldi vyrobeným z plodů baobabu zvaných „gongalis“. Následovalo omytí rukou a už okolo pobíhaly ženy a dívky s obrovskými kulatými podnosy. Na těch byly rozprostřeny speciality místní kuchyně včetně placatého arabského chleba, jejichž vůně se linuly přímo pod nos. Krkolomně jsme se snažili uštipovat kousky opečeného hovězího masa, máčet je do omáček a do ďábelsky ostré pasty zvané „šata“. Z obrovské tenounké kulaté a lehce nakyslé placky z čiroku „kisry“ jsme si trhali kousky, kterými jsme nabírali rozvařenou cuketu v želatinové omáčce známé jako „okra“. Spolu se šedavou hustou kaší z čiroku „aseeda“, arabským chlebem v polévce „fata“ a kozím masem, jsou kisra a okra specialitami zdejšího lidu. Na jídelníčku nechybí ani čerstvá nebo restovaná zelenina. Samozřejmě jsme jedli jen pravou rukou, neboť jsme mezi muslimy, pro něž je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla. Byla to naše první zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jen jednou, ale moc potíží nám to nedělalo. Milé byly obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z naší snahy se přizpůsobit. Po hostině, jak bývá zvykem, následuje silný arabský čaj či káva „jebanah" okořeněná skořicí, zázvorem nebo kardamomem, jež se pije z malinkých šálků.


Tanečník má kolem kotníků zvonky ze starých plechovek

Všichni tančí kambalu

Tak jako při jiných slavnostech nemohl chybět spirituální a dnes již i národní tanec kambala, pocházející z vesnice Sabori. Muži tančí v dlouhých slaměných sukních, na krku jim visí náhrdelníky a ozdoby z korálků, na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy, kolem kotníků zvonky ze starých plechovek a v ruce drží koňskou oháňku na krátkém klacku. V tanci se demonstruje statečnost, odvaha a smělost. Kambala má totiž mnoho společného s výchovou chlapce v muže, původně ho tančili chlapci, kteří dozráli a taneční ceremonií vstupovali do dospělosti. Dnes se kambala tančí při různých oslavách, jakými jsou např. sklizně, svatby, a stále i jako spirituální tanec. Skupinka mužů tančí v rytmu za zpěvu místních žen. Domorodci okolo tleskají, zpívají a radují se, ale zdá se, že tentokrát se více zajímají o nás. Ženy především o mě. Líbí se jim bílá kůže a už mezi sebou štěbetají, jak by se na ní krásně vyjímala henna.

Černé na bílém

Před rozloučením jsem souhlasila s nabídkou na zdobení hennou, v arabštině al-hinna. Vše se děje tak, jak ve skutečnosti probíhá posledních několik dní svobody domorodé nevěsty. Za zpěvu a tance mě ženy vyvedly z chatrče a usadily do stínu košatého stromu na „angreb“, což je dřevěná postel s lýkovým výpletem. To už se zvědavě sbíhaly všechny vesnické ženy a děti. Tohle si přece nemohou nechat ujít, v jejich kmeni je hennou zdobena běloška! Je to čistě ženská záležitost, muži na tento ceremoniál nemají přístup. Na stole voní káva, k občerstvení bylo připraveno čerstvé ovoce a na osvěžení v dalším horkém dni voda a karkadeh.
Typické svatební zdobení hennou probíhá od špiček prstů k předloktí a od chodidel přes kotníky z obou stran až do půli lýtek. Množství, hustota a motiv záleží na každé nevěstě. K předsvatebnímu ceremoniálu patří také různé zkrášlující masky a saunování. Žena má být pro svého muže krásnou a přitažlivou nevěstou s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Aby jejich kůže získala sametovou hebkost a barvu, místní ženy se saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie), sednou si pod velkou kravskou kůži a nechají se „udit“.


Ustrojená po súdánsku a ozdobená hennou v diskusi s náčelníkem a jeho bratrem

Slečna Fatima se ujala tlumočení a vysvětlila mi proces celého zdobení: „Nejprve se prášek z rozdrcených listů henny smíchá s teplou vodou. Hmota se poté nanáší a nechává se působit, mezitím se maluje na jiných místech. Dříve se používala pouze henna, dnes jsou ovšem na trhu běžně dostupná umělá barviva. Směsí naplní sáček, v rohu vytvoří malý otvor a barvící hmotou na kůži vytvářejí různé ornamenty dle fantazie. Zhruba každých 14 dní se procedura opakuje, aby zdobení bylo výrazné.“ Hennou se původně označovala plodná žena, dnes se tak v Súdánu poprvé zdobí nevěsty před svatbou, pak je to už jejich povinností. Ženy se ve zdobení střídaly, malovat na bílou kůži byl pro ně úžasný zážitek. Zhruba po pěti hodinách jsem byla nazdobená jako nevěsta.

Přátelství a pohostinnost

Po jednom odpočinkovém dni jsme konečně na návštěvě u Jabirovy rodiny a kmene Kadja. Maminka nám naservírovala kisru a „balilu“ – ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi povídala jazykem rotana a její dcera překládala. Překvapivě hodně Súdánců mluví plynulou angličtinou, ale i ti, kteří ji neovládají, se snaží komunikovat. „Nemáte chuť ochutnat domácí pivo a pálenku?“ zeptal se Jabir a vzal nás do místního baru. Pivo ze zkvašeného čiroku „marisa“ a pálenka „araki“ z kukuřice, datlí či jiných dostupných produktů, je nejběžnější dostupný alkohol. „Snad neoslepneme,“ prohlašuje René a dává si do každé nohy jednu. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme na kávu a kořeněné mléko u kávové lady vedle hlavní křižovatky.
Ráno jako obvykle slyšíme bouchání do plechu. To mladík za oslem na trakaři táhne cisternu plnou pitné vody a nabízí ji po staveních. Probouzí ty, kteří ještě spí. Mě však celou noc sužovala vysoká teplota a silná nevolnost a tak mi Jabirova maminka uvařila lektvar z kořínků a dala mi ho vypít. Brr! Chutnal hořce. A ještě polknout semínka hilby. Lektvar i přes tu strašnou chuť pomohl a následující den se loučíme. Chvíle s dobrotivými, přátelskými a velmi pohostinnými Súdánci se nám vryl hluboko do srdce a zanechal v nás krásné vzpomínky. Držíme jim palce na těžké cestě za svobodou a lepším životem.

Více o putování Afrikou na www.divokaafrika.cz