Počátky rozkvětu civilizace Tiwanaku (Tiahuanaco) bývají nejčastěji kladeny do 3. století n. l., první vesnice zde ale stály již před 3500 lety. Místní Indiáni považují ruiny Tiwanaka za sídla svých předků, ale který národ Tiwanaku postavil, je dodnes zahaleno tajemstvím a ztraceno v sítích spekulací. Současní Aymarové a Kečuové pravděpodobně přišli do této oblasti později (podobně jako Inkové).

Po stavitelích Tiwanaka nezůstaly žádné písemné památky. První písemné zmínky o ruinách u jezera Titicaca jsou od španělského kronikáře Pedra Cieza de León, který ve spise Crónicas del Perú vyjadřoval obdiv k pozůstatkům nejstaršího města Peru: „…kamenné modly v lidské podobě i velikosti, s rysy tak krásně vytesanými, že je to nejspíš dílo velkých umělců či mistrů… A slyšel jsem od Indiánů, že prý Inkové své velké budovy v Cuzku postavili po vzoru zdí, jež jsou k spatření právě zde… Slyšeli od svých předků, že všechno, jak to tu stojí a leží, povstalo přes noc…“
Na otázky původu města ale neodpověděl ani on, ani ti, kteří pátrali po něm. Na začátku 20. století se zde usadil Arthur Posnansky, podnikatel, archeolog a spisovatel. Výsledkem jeho bádání byla kniha Tiahuanaco, the Cradle of American Man a teorie, že Tiwanaku bylo postaveno před 12 000 lety. Ve městě žilo dle odhadů až 50 tisíc lidí. Tiwanaku bylo sídlem vládnoucích elit impéria, snad to bylo poutní místo spojené s rituály pozorování hvězd a nebeských úkazů. Přes nadmořskou výšku 3870 metrů zde byly příznivé podmínky k životu, jezero Titicaca poskytovalo ryby, vodu, chovaly se zdomácnělé lamy, pěstovaly brambory i obiloviny quinoa. Brambory se původně začaly pěstovat právě zde na Altiplanu, neboť jsou odolné, vydrží mrazivé noci i suchou půdu. Pravděpodobně zde byla vybudována soustava zavlažovacích kanálů. Evropanům se v řídkém vzduchu Altiplana ztěžka dýchá, ale místní Indiáni prý mají zvýšený příjem kyslíku, jejich fyziologie a anatomie se po staletích přizpůsobily horským podmínkám. Jsou to lidé sice menšího vzrůstu, ale širokých hrudníků. Kolem roku 1000 se zřejmě dramaticky změnilo klima, dlouhodobá sucha ničila úrodu a oslabená civilizace lidu Tiwanaku se hroutila a postupně mizela.


Brána slunce


Aymarskou babičku kreslil Filip Trnka

Tiwanaku leží v blízkosti silnice mezi městem Desaguadero u jezera Titicaca a metropolí La Pazem. Autobusy mezi oběma městy Vás vyhodí na křižovatce a máte to čtvrthodinku pěšky po Altiplanu. Cestovní agentury v La Pazu nabízejí celodenní výlety za 10–12 dolarů za osobu. Většinou jezdí v 7–8 ráno a vrací se kolem 16 hod., v ceně bývá kromě dopravy i vstupné, oběd, průvodce (vyptejte se pečlivě předem, co všechno platíte). Ne všichni průvodci umí dostatečně anglicky, základy španělštiny se jistě vyplatí. Levnější dopravou jsou minibusy jezdící od městského hřbitova, minout je nelze, vykřikování Tiwanaku nepřeslechnete ani v městském hluku. Cesta stojí asi dolar, jenže potom zaplatíte vysoké vstupné. Agentury mívají někdy za kompletní službu nasmlouvané nižší ceny, než kolik stojí jedince vstup do areálu, nejlepší je informovat se předem. Navíc minibusy bývají přeplněné k prasknutí a nejezdí přímo, často čekají na naplnění, objíždí okolí ve snaze nalézt další pasažéry nebo zajedou do nějaké vesničky. Silnice se občas docela klikatí, ale je to asfaltka. Cesta přesto trvá asi hodinu a půl.

Vstupenky se kupují v muzeu, kde se dozvíte více o jednotlivých obdobích civilizace Tiwanaku (I–V). V muzeu stojí největší stéla – El monolito Bennett, vysoká přes 7 metrů a vážící 20 tun. Aymarové říkají, že představuje Pachamamu, zda ji představovala i před staletími, nikdo nedokáže. Jmenuje se po americkém archeologovi Wendellu Bennettovi, který ji našel v roce 1932. Byla pravděpodobně záměrně zasypána Španěly.
Podle některých teorií bývalo Tiwanaku přístavem, až sem prý sahaly vody jezera Titicaca. Hladina jezera musela být o nejméně 30 metrů výše, vždyť ruiny leží desítky kilometrů daleko. Tiwanaku bylo po staletí opuštěno a co nezničil čas, dokonali lidé. V roce 1540 sem přišli zlato hledající Španělé, kteří navíc ničili indiánské modly. Evropští dobyvatelé i vesničané používali kameny jako stavební materiál, v 19. a 20. století sloužily kamenné bloky dokonce ke stavbě železnice. Vlaky jsem zde supět neviděl, ale koleje do nedaleké vesničky vedou.


Detail z Brány slunce

Nejznámější stavbou je Brána slunce (nebo Sluneční brána) vysoká 2,8 metrů a široká 3,8 metrů. Vlys v horní části zdobí 48 okřídlených figur kolem postavy znázorňující zřejmě božského panovníka Viracochu. Brána vytesaná z andezitu váží asi 10 tun. Bohužel si bránu nelze osahat, je obehnána dráty. Podle historických fotografií byla rozlomená a značně nakloněná (onen zlom je i dnes dobře viditelný). Reliéf na bráně považoval Arthur Posnansky za kalendář, jiní v něm hledali zprávy o příchodu mimozemské civilizace, ale pravděpodobně se jedná o „obyčejnou“ ornamentální výzdobu.
Stupňovitá pyramida Acapana bývala asi 17 metrů vysoká (základna měří 194×184 metrů), dnes ale stěží poznáte, že se jedná o pyramidu – po staletích je poničena a zasypána nánosy půdy. Bohužel se nepříliš daří pokusy o restaurování dávných památek, UNESCO dokonce pohrozilo, že pokud budou neodborné úpravy pokračovat, vyškrtne Tiwanaku ze seznamu světového dědictví. Nejlépe se restaurování vydařilo na plošině Kalasasaya a v Polopodzemním chrámu (Templete semisubterráneo), který je asi dva metry pod úrovní země. Úchvatné jsou zdi proložené vysokými sloupy a z kamenů vystupující desítky lidských hlav. Nejhůře dopadlo restaurování tam, kde jsou kameny nahrazovány cihlami z nepálené hlíny.
Mimochodem, ona galerie kamenných hlav má detektivní zápletku spojenou s naší republikou. Václav Šolc, autor knihy Tíwanaku – klenot And popisuje své setkání s přítelem archeologem Carlosem Poncem, který si stěžoval na chybějící hlavy: „prohrabali jsme kdeco, ale tyhle hlavy jsme nenašli. Co bych za to dal, kdybych věděl, kam se poděly.“ Ale Václav Šolc věděl: „To ti mohu říci, jsou v Náprstkově muzeu na Betlémském náměstí v Praze.“ Hlavy z tiwanackého chrámku, volně zasazené do stěn (tudíž nemuselo být nesnadné vytáhnout je ze zdi), přivezl ze svého jihoamerického pobytu pražský profesor Julius Nestler před první světovou válkou. V žádných dochovaných záznamech ale není zmínka o tom, jak se do rukou J. Nestlera dostaly.
Kus stranou hlavních památek je Puma Punku, kde jsou roztroušeny kamenné bloky vážící podle odhadů až 130 tun. Snad byl areál Puma Punku centrem jakéhosi „dolního města“, zatímco Acapana centrem „horního města.“ Byly zde objeveny ruiny několika bran, ale žádná nebyla tak dokonale opracovaná jako Brána slunce. Kdo je zničil, rozpadly se vlastní vahou nebo nebyly nikdy dokončeny? Odpovědi jsou neznámé. Prohlubně na kamenném bloku považují někteří experti za stará sedadla. Snad odtud sledovali vznešení kněží nebe či zde byly vystaveny mumie zemřelých panovníků, kdo ví.


Kamenné lidské hlavy vystupují ze zdí v Tiwanaku

Ještě mnohé z Tiwanaka čeká na odhalení, archeologové mají před sebou dlouhé roky práce. Kdysi k jezeru Titicaca zavítal i J. Cousteau se svými potápěči, aby pátrali po zatopených památkách indiánských civilizací. Nalezli kamenné bloky, pravděpodobně patřící k bývalým hrázím, ale žádné pozůstatky zatopených chrámů a měst. Vzhledem k rozměrům jezera, jeho hloubce i bahnitému dnu, ale možná nejsou budoucí expedice disponující objemnějšími finančními prostředky bez šance.

Kdo má rád festivaly, pro toho bude nejlepším datem pro návštěvu Tiwanaka druhá polovina června, kdy se zde koná několikadenní slavnost vrcholící 21. června. Podle aymarské tradice začíná tímto dnem nový rok a Tiwanaku je plné pestrobarevných krojů, masek, píšťal a jistě i chicha teče proudem (mírně alkoholický nápoj, který se připravuje kvašením kukuřice). Aymarové vítají první sluneční paprsky (takže slavnost patří k těm, na které je nutné vstávat hodně brzy), obětují lamy a pak se od šamanů dovídají předpovědi, co přinese následující rok. Tato slavnost spojená s poutí do Tiwanaka prý v minulých desetiletích z Altiplana vymizela, ale turistický ruch ji opět přivedl k životu.