Když koncem jara vyjde počasí, je to v Pyrenejích naprostá paráda. Leckde ještě leží spousta sněhu, především právě ve vysoko položených průsmycích, ovšem jeho tvrdost je přesně správná, aby se do něj člověk při traverzování příliš nebořil. A na druhou stranu, aby zapadl natolik dostatečně, aby neuklouzl. Dokonce to šlo i v plnějších sandálech (trekových). Je nutné dávat pozor především kolem velkých balvanů, kde sníh rychleji roztává a člověk se může probořit a zranit, zkušenosti v horách a s chůzí po sněhu se hodí.

Nejen průsmyk Ratera byl pod sněhem, sníh se držel i na Tuc de Ratera, z této hory je nádherný kruhový rozhled do všech pyrenejských stran. Z průsmyku vede nahoru turisticky neznačená cesta, v plném létě je to pohodový výstup, ale koncem jara byla většina stoupání po cestě pod sněhem. Navíc se pod vrcholem jen zdánlivě pevně držel sněhový převis, pod kterým se procházet nevypadalo bezpečně. Nahoru jsme se vydrápali až o pět dní později na zpáteční cestě do Espotu. Když to nešlo po vyšlapané cestě, vzali jsme to přímo nahoru kamenným polem. Seshora je úchvatný rozhled, přestože jsme nebyli až na sněhem pokrytém vrcholu, ale mezi rozeklanými skalami pouze metry ze strany pod ním. Výhled tak byl omezený pouze do tří stran, čtvrtá zůstala skryta za vrcholem, přelézat k němu přes rozeklaná skaliska jsme neriskovali.


Jedno z jezer Saboredo, v pozadí vlevo Tuc de Ratera


Jezero v Port de Ratera


Jezero ve výšce téměř 2500 metrů nad mořem


Traverz směrem do průsmyku Ratera

V Port de Ratera se vychází mimo jádro národního parku, kolem něhož se dokola táhne stejně chráněná tzv. Zona Periférica, jistě netřeba překládat. Po sněhu je to i po svahu dolů směrem k Refugi de Saboredo. Skály a sníh oživuje spousta potoků, jejichž vody všude padají v malých vodopádech, na dálku působí jako závoje, které se ztrácejí pod sněhovým příkrovem, je nutné dávat neustálý pozor, kam člověk šlape, zvláště právě v blízkosti potoků. Dole v dálce na dně Circ de Saboredo vidíme modré vody jezer Saboredo, mnohde ještě pod ledem. Turistické značky jsou i nejsou, někde klasické barevné, ale většinou pod sněhem, někde si všimneme tradičních kamenných mužíků, jednou dvakrát za den jsme narazili na ukazatel se šipkami. Orientovali jsme se spíše odhadem, ovšem že by se člověk ztratil, to nehrozí. Sníh i kry v jezerech jsou mnohde zabarvené do hněda až červena, barevný sníh je způsoben sněžnými řasami, které se přizpůsobily životu v extrémních vysokohorských podmínkách, vysoké intenzitě slunečního záření a nízkým zimním teplotám padajícím hluboko pod nulu.

Kolem ticho. Nefouká vítr. Chuchvalce mraků pouze sem tam zakryly modrou oblohu a nemilosrdně pálící slunce. Více takových dnů nelze v těchto nadmořských výškách bez ochrany proti spálení přežít. Jako byste se slunci dívali přímo do tváře, po pěti intenzivních slunečných dnech je člověk propálený skrz na skrz více než na riviéře. Kromě spalujícího slunce neruší vysokohorskou pohodu nic, žádný déšť (vydrželo to pět dní!), žádný hmyz, jen zvědaví svišti. Svišť horský (Marmota marmota) kdysi v dávné minulosti v Pyrenejích vyhynul, ale v období po druhé světové válce byl úspěšně reintrodukován a budete-li se pozorně dívat, denně jich zahlédnete několik, dokonce i hubená mláďata hbitě běhat po sněhu. Někdy si stačí sednout, fotografovat, a svišť se bude bez bázně předvádět deset minut. Žijí až do nadmořských výšek přes 3000 metrů i v dalších evropských horách včetně Alp, Tater, Karpat a Apenin.


Jezero Saboredo


Vody se ztrácejí pod sněhovým příkrovem, je nutné dávat neustálý pozor, kam člověk šlape


Svišť horský (Marmota marmota)


Někdy si stačí sednout, fotografovat, a svišť se bude bez bázně předvádět deset minut

V jezerech se zrcadlí štíty hor, částečně ještě zakryté sněhem, rozeklané, divoké, takové jsou pravé Pyreneje. Do hladin jezer dopadají sluneční paprsky, třpytí se, krásná podívaná. Voda a skály, to je národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Navíc na jaře Pyreneje nádherně rozkvetou. Už na Refugi d´Amitges jsem si vypůjčil (prodávají ji) knihu o místní horské flóře a seznamoval se s květy, které budu několik dní fotit (o pyrenejské flóře v příštím díle). Koupání v jezerech je zakázáno, ale odolejte pod tím pálivým sluncem, je to ovšem jen pro otužilejší povahy. Konkrétně Lac Major de Saboredo je vážně ledové, lépe v nějakém jezeře o pár stovek výškových metrů níže.

Refugi de Saboredo (2310 m. n. m., www.refusaboredo.com) je snad nejmenší ze všech chat národního parku. Před pěti lety dostala modernější podobu, nahoře přistavili přístřešek, kde je další ložnice. Bývala to bouda pro lovce a rybáře, kteří lovili v Lac Major de Saboredo pstruhy (říkají trucha, což je španělsky pstruh). Vážně jsou pstruzi v tomto na první pohled nehostinném ledovém jezeře? Je v něm malý ostrůvek, pouze několik metrů ho dělí od břehu. Za jezerem kamenitá pláň, tam někde za vrcholy, z nichž krásou jsou nápadné Gran Tuc de Saboredo a Punta Juli Soler, se schovává nejvýše položené ze saboredských jezer – Lac Glacat de Saboredo. Jak název napovídá, bude asi skryto pod ledem. V chatě nás bylo osm, dva Češi a skupina šesti Francouzů, více lidí jsme za den nepotkali.

Na chatě jediný člověk, který má na starosti vše včetně jídla. Večeře v 19:30, žádný výběr, nejprve nic neříkající polévka, poté čočka, lasagne a na závěr zmrzlina, fajn. I Francouzky se olizovaly, na túře vyhládne. Čas snídaně lze dohodnout, v sedm, osm, jakkoli.

Svišťů je v Pyrenejích spousta, ovšem žádného pyrenejského horského psa jsme během pyrenejských dnů nepotkali. Je znám již od středověku a prý to bývá dobrák, kterého nic nerozhází, ale má impozantní zjev, jistě odstrašující pro šelmy, které by dostaly chuť na hlídaná stáda. A také mnohem nezávislejší chování, než jsme u psů zvyklí, prostě si sem tam dělá, co chce. Ale to horalové dělávali asi vždy.

Další články z NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici:
200 jezer v nejkrásnějším koutě Pyrenejí
Rozkvetlé jarní Pyreneje
Přes vody valící se ze skal