Do historického centra Prachatic se vchází tzv. Dolní bránou, která byla součástí středověkého opevnění. Široké průčelí masívní hranolové věže, zakončené atikovým cimbuřím a zdobené rožmberským jezdcem a rožmberskými růžemi, nenechává nikoho na pochybách, kdo byl v Prachaticích pánem. Hned za bránou stojí po levé straně zrekonstruovaný Heydlův dům – měšťanský nárožní dům s gotickým jádrem, který prošel renesanční přestavbou v 16. století a je nepochybně jedním z nejkrásnějších prachatických domů. Každého musí uchvátit sgrafitové zdobení fasády plné sgrafit psaníčkových i figurálních. Pár kroků dále se kolem kostela sv. Jakuba vstupuje na Velké náměstí, které jako by bylo návratem do časů, kdy se na trase mezi Pasovem a Prachaticemi razilo heslo „sůl nad zlato“.

Ideálním časem pro návštěvu Prachatic byl poslední červnový víkend, kdy se konal již 24. ročník slavností Zlaté solné stezky. Slavnosti jsou slavnosti a tak nechybělo bohaté pohoštění ve stáncích, prodávaly se sýry, dokonce grilované až zpod tatranských štítů, vepřové kýty, halušky, bramboráky, kila klobás, tekly medovina i pivo. Výše vstupného na slavnosti snesitelná, navíc ženy, muži i děti v dobových krojích měli vstup zdarma.


Slavnosti Zlaté solné stezky – přípitek na úspěch obchodu se solí


Slavnosti Zlaté solné stezky – karavana soumarů z Pasova se blíží

A co že to bývala ta solná stezka, které se říkávalo Zlatá? V letáku, který jsem dostal v prachatickém muzeu, si přečtete: „Romantickým názvem Zlatá stezka se označoval systém obchodních cest, které ve středověku spojovaly starobylé biskupské město Pasov na Dunaji s českými zeměmi a po nichž po staletí proudila především sůl z alpských ložisek přes Šumavu do české kotliny. Dlouhé linie úzkých cest se vinuly z Podunají pestrou pahorkatinou šumavského předhůří, zařezávaly se do ostrých svahů, překonávaly vodní toky, šplhaly k vrcholkům šumavských hřebenů a přes rozlehlé pustiny pohraničního hvozdu mířily k prvním sídlištím českého státu „za lesem“… Zlato v názvu měly od počátky 16. století tři staré komunikace… První z nich vedla z Norimberka přes Weiden, Tachov a Plzeň do Prahy, druhá z Pasova a Vilshofenu přes Grafenau do Kašperských Hor, Sušice a Klatov. Nejvíce však jméno „Zlatá stezka“ utkvělo na cestě pasovské. Její nejstarší prachatická větev vstupuje do světla historie v roce 1010. Název lze vykládat jako odkaz na bohaté zisky z kvetoucího obchodu i právní zabezpečení četnými panovnickými privilegii. Na pasovské Zlaté stezce se nepřepravovalo jen obchodní zboží, oběma směry proudily také myšlenky, zkušenosti a kulturní statky a ve válečných dobách tudy táhla vojska. Přicházeli také kolonisté a s nimi život do liduprázdných šumavských hvozdů.“

Bylo by chybou nenechat se zlákat k výstupu nahoru na věž kostela sv. Jakuba – otevřená je denně od začátku června do konce září. V Prachaticích ovšem denně zřejmě znamená něco jiného než denně, během slavností byla věž uzavřena. Stavba kostela sv. Jakuba byla zahájena někdy ve druhé polovině 14. století a kostel byl zasvěcen sv. Jakubu většímu, patronu poutníků. Nebylo divu, vždyť do Prachatic putovaly karavany obchodníků nejen se svými náklady soli. V uličce za kostelem (za vstupem do věže) je údajně nejstarší sgrafitová výzdoba ve městě zobrazující poslední večeři Ježíše Krista.

Renesanční Heydlův dům


Prachatické zákoutí

Zlatá stezka byla základním mezníkem města, z ní pocházelo bohatství měšťanů a Prachatice byly především za Rožmberků kvetoucím renesančním městem. Na rožmberské panování (1501 – 1601) se vzpomínalo i během letošních slavností. V hrané scénce poslední z Rožmberků Petr Vok přijal před renesanční radnicí karavanu soumarů (německy Säumer, většinou sedláci s houževnatými koňmi, ve službách velkoobchodníků nebo i ve vlastní režii), sůl byla ochutnána, uskladněna, obchody uzavřeny. Nevím kolik občanů Prachatic si v renesanční době mohlo dovolit nakupovat kádě soli, v Prachaticích totiž nebyl žádný centrální sklad a měšťané sůl nakupovali a uskladňovali ve vlastních sklepeních. Ve vrcholných dobách Zlaté solné stezky přicházelo do Prachatic až 1200 soumarských koní týdně, což znamenalo asi 3 miliony litrů soli ročně. Je známa zapsaná informace, že v roce 1583 prachatičtí kupovali sůl za 58 grošů a za 62 ji dále distribuovali do vnitrozemí českých zemí (cena soli byla pohyblivá a závisela na období, poptávce a nabídce).

Trasa solné stezky nebyla nijak bezpečná ani v mírových dobách a soumaři z bezpečnostních důvodů vytvářeli početnější karavany a najímali ozbrojený doprovod. V hustých lesích se skrývala lecjaká čeládka a lupičské hordy, „pod dubem za dubem, tam si na tě počíháme“, to bude text vycházející z reality středověkých šumavských hvozdů. Nejhůře se obchodu se solí vedlo v časech husitských válek a za třicetileté války, která znamenala nevratný úpadek města. Husitské války se přehnaly přes Prachatice a zastavily rozvoj města, jehož představitelé zastávali v počátcích konfliktů silně protihusitské postoje. Žižka město v roce 1420 dobyl a Prachatice se staly součástí husitského městského svazu, přestože v převážně rožmberském nepřátelském území. Žižkovi vojáci se s katolickým obyvatelstvem příliš nepárali, husitský kronikář Vavřinec z Březové popsal, že byli pobíjeni bez milosti v ulicích a mnozí dokonce upáleni v sakristii kostela (když obejdete kostel, všimnete si ohnutých mříží, údajně se tudy pokoušeli ti nešťastníci dostat z plamenů). Ani pohusitská doba nepřinesla klid, krajem se potulovaly zbytky žoldnéřských tlup, lapkové, obchod na stezce se jen pomalu vracel do normálu. A třicetiletá válka? V září 1620 byly Prachatice vypleněny vojskem generála Buquoye a o dva roky později se vlády ujala pobělohorská šlechta – Eggenberkové. Obchod se solí z Pasova byl zakázán, sůl se dovážela z oblasti Hallstadtu a obchod v Prachaticích ustal. Podobně stavební ruch – baroko se Prachatic téměř nedotklo.


Prachatická Dolní brána


Věž radnice na Velkém náměstí

Vstup do prachatického muzea na Velkém náměstí byl během slavností zdarma. Upoutají především expozice o dějinách města a Zlaté solné stezce. Ve vitrínách jsou nálezy z archeologického průzkumu stezky – podkovy, kování, zbraně, součásti koňských postrojů, keramika. Dále figurální výjevy, minikino, interaktivní mapy. Také se dozvíte, jak vypadalo muzeum za císaře pána v době založení v roce 1904 a nahlédnete do životní pouti prachatického rodáka Jana Nepomuka Neumanna (1811 – 1860). S tímto patronem jižních Čech a jeho odkazem se nelze v Prachaticích nesetkat, je po něm pojmenována ulice, park, hospic. Narodil se v německé rodině punčocháře (jeho rodiče přišli do Prachatic z Obernburgu nad Mohanem), po studiích teologie se vydal do Nového světa, na americkou pevninu vkročil v roce 1836 v New Yorku. V Americe založil na stovku kostelů a škol, zejména pro příchozí německé osadníky, a byl jmenován biskupem. Věnoval se nemocným, dětem a také dětem přírody, jak se vyjadřoval o indiánech. Němci, Češi i Američané ho považují za „svého“, Němci argumentují jazykem, Češi místem narození, Američané jeho působením. Za svého svatého ho považují všichni, svatořečen byl v roce 1977 a stal se prvním svatým USA.

Vydejte se podél dochovaných hradeb, z vnitřní strany hned od Dolní brány, narazíte na oblou baštu ze 14. století, v němž se Prachatice opevňovaly. Patrné jsou střílny nad sebou, rozestavené tak, aby umožňovaly ostřelovat nejen prostor před hradbami, ale také boční ostřelování podél hradeb. Hned za bránou stojí pod kostelem jednopatrový dům přistavěný k původní městské hradbě. Později byl renesančně přestavěn, jeho fasáda je ozdobena psaníčkovým sgrafitem a latinským textem. Budově se říká Rektorský dům, po staletí v něm byla škola a bydlel rektor.

Prachatice slavili v roce 2010 milénium. Před tisíci lety byly malou osadou, kde se vybíraly celní poplatky a kterou spravovala Vyšehradská kapitula, církevní instituce sídlící v Praze na Vyšehradě. Původní osada stála v místech dnešních Starých Prachatic, kde byl postaven i nejstarší prachatický kostel sv. Petra a Pavla (se zbytky původního románského zdiva). Poloha osady postupně přestala vyhovovat rostoucímu obchodnímu ruchu a byla založena větší tržní osada jižněji v široké kotlině pod Libínem. Díky prosperujícímu obchodu nová osada rychle rostla, Prachatice vlastnil Jan Smil z Křemže, Jan Řitka ze Sedlce, páni z Rabštejna, páni z Roupova, Rožmberkové, císař Rudolf II., Eggenberkové i Schwarzenberkové. Všechny historické tradice ožily během slavností Zlaté solné stezky a ožijí i během jejich 25. ročníku v příštím roce. Nevynechejte renesanční zastavení tradičně poslední červnový víkend.