Jak se za posledních 15 let změnilo cestování Austrálií? Mám na mysli různé množící se zákazy a omezení, množství turistů apod.
Rostoucí množství turistů zasahuje i Austrálii, nejviditelnější je to na jihovýchodě země, kam směřuje turistů asi nejvíce. Před 15–20 lety bylo možné téměř kdekoli zaparkovat, přespat v autě, v podstatě si člověka nikdo nijak nevšímal, bylo to svobodnější. Dnes je turista zahnán do kempu, na mnoha zajímavých místech jsou cedule „no overnight staying“, nesmí se tedy ani přespat v autě, což je logické, pokud tam není žádné vybavení, turisté znečišťují okolní přírodu. Restrikce se objevují a je jich čím dál více. Navíc, pozor na území, která patří Austrálcům, tedy Aboridžincům, původním obyvatelům, kam se buď vůbec nesmí, což je Arnhemská země nebo kudy je povolené pouze projíždět a nikoli nocovat, to je mj. v okolí Uluru a Kings Canyon. Musíte si vyžádat povolení, což není nic komplikovaného, dostanete ho na benzínce, ale už vědí, že projíždíte, leckde nesmíte zastavovat, kempovat vůbec. Vzpomínám, jak jsem se při své první návštěvě toulal a fotil v Mungo National Park v Novém Jižním Walesu, při druhé návštěvě jsem již narazil na chodníčky a zábradlí. Tak, jak jsem v roce 1998 projel severozápadní a západní Austrálii, tak se dnes téměř nedá vidět, změnilo se nejen to, že v národních parcích pustí turisty jen do několika míst a ostatní před nájezdy turistů chrání, změnilo se i složení návštěvníků, zatímco velkých terénních aut bylo v roce 1998 málo, dnes má takové auto každý a karavan za ním táhne každý druhý. Soukromí na cestách tedy mizí, já už vyhledávám odlehlejší přírodu, méně známá či neznámá místa, jako je například Duhové údolí (Rainbow Valley) nedaleko Uluru.

Jedním ze symbolů Austrálie je Uluru, ale… posvátná skála australských domorodců se více a více vzdaluje turistice. Cenově dostupné motely a kempy zmizely již dávno, stále přísnější restrikce platí pro fotografování a doba, kdy bude definitivně zakázán výstup, se zdá být blízko. Jak vnímáte Vy rozpor: Jít nahoru a fotografovat – ano, či ne?
Dostat se k Uluru není snadné, autem to trvá i několik dní, přesto je to turistické a stále turističtější místo a pořád to stojí za tu námahu. Ten balvan je velkolepý a působivý, navíc v okolí je mnohé k vidění, nejen samotné Uluru. Celá oblast patří původním obyvatelům, nesmí se nikde kempovat, potřeba ubytování zažene turisty do městečka Yulara, kde je velký kemp, hostely, hotely, většinu ubytovacích kapacit vlastní jedna společnost, alespoň to tak bývalo, čemuž odpovídají ceny. Vyrazit kempovat za město nepovažuji za rozumné, mimo město je příroda hodně střežená. Místní rangeři jsou více a více vstřícní přání Austrálců, kteří si výšlapy turistů na Uluru nepřejí. Přibližně třetinu roku se nahoru nesmí, ne vždy je to z náboženských důvodů, roli hrají také povětrností podmínky, někdy fouká silný vítr, prší a je kluzko, nebo je zničující vedro. Nahoru se smí jen po jediné cestě, z bezpečnostních důvodů je tam řetěz a já jsem na jedné ze svých tří návštěv na Uluru vystoupal. Především kvůli fotografování, nahoře se fotografovat smí. Jde se pomalu, co chvíli se člověk zastaví, při vyměňování objektivu jsem se vždy obával, aby mi nic neupadlo, protože co vám upadne na Uluru, to letí přes 300 metrů do hloubky. K tomu fotografování – když jdete turistickou stezkou kolem Uluru, je to asi devět kilometrů, a vidíte nejen nad sebe těch 348 metrů vysoký balvan, ale mnohé jeskyně, pukliny, odvalené balvany, na mnohých místech – a není to žádná novinka – jsou zákazy fotografování, protože ta místa uctívali původní obyvatelé jako posvátná. Mohl bych uvést jako příklad nápis „tato jeskyně byla uctívaným místem našich žen, kam chodily vzpomenout své zemřelé, zde nefotografujte“. A skutečně jsem nejen neviděl někoho porušovat tato přání, ale ani nikde publikované fotografie těch míst, zákaz lidé dodržují.


Uluru

Odkud jsou nejlepší vyhlídky na Uluru?
Jedna vyhlídka je na západ slunce, ta je populárnější, a druhá na východ slunce. Každá je z jiné strany a není žádný problém je najít. Většina lidí má fotografie právě z toho sunset parkoviště asi deset kilometrů od Uluru, to je vůbec nejznámější pohled. Když pak objíždíte Uluru autem, je to přes dvacet kilometrů, vidíte úplně jiné a téměř neznámé tvary, na mnohých snímcích je Uluru k nepoznání. Na sunset parkoviště přijíždíte z Yulary, nejprve vjedete do národního parku, projedete bránou, zaplatíte, je to asi 600 metrů dlouhé parkoviště, první auta přijíždějí i dvě hodiny před západem slunce, po nich další, další a další, naplní se první řada, druhá řada, třetí, ti první už by neodjeli, vždy mne překvapilo, jak se parkoviště zaplní, nejdříve totiž vidíte prázdné parkoviště, které se zdánlivě ani zaplnit nedá a vždy se zaplní. Kus za parkovištěm je návštěvnické centrum, kde se turisté seznámí s kulturou a životem původních obyvatel, poslechnou si ukázky hry na didgeridoo. Pozorovat západ slunce nad Uluru je úchvatné, jak je jiné za slunce, jak postupuje stín, který nakonec celou horu pohltí, Uluru vystřídá nekonečně barev. Prohlížel jsem si knihu fotografií Uluru a všechny ze stejného úhlu, desítky fotografií a na každé mělo Uluru jinou barvu. K Uluru přijíždějí různí lidé, cestovatelé, baťůžkáři, to je v Austrálii frekventované slovo (backpackers). Další návštěvníci se nekodrcají hodiny a dny v autě, ale přiletí letadlem, protože Yulara má menší letiště. Veškerá tato škála lidí očekává na parkovišti západ slunce, vychutnávají si západ slunce nad Uluru, někdo se jen dívá, další fotografují, někteří postaví stoleček a popíjejí šampaňské.

V kolik hodin bývá západ slunce?
Podle roční doby, ovšem mnohé cestovatele překvapí, že se v Austrálii i v létě brzy stmívá. V subtropech není světlo déle než do sedmi až osmi.

Aussie, jak si Australané říkají, jsou bez stresu, přátelští, usměvaví, easy-going, v koutcích úst jim to vždy hrává něčím veselým, nepostrádají lidskost, jakoby si vychutnávali každou minutu života. Jsou opravdu takoví?
Musel bych se pustit na tenký led a porovnávat národy a víme, že porovnávat národy se v současnosti takzvaně nenosí. Každopádně Australané jako by přebírali od ostatních národů to dobré z jejich povahy. Australané jsou otevření, nabízejí pomoc, a když pomoc nabídnou, není to fráze, nezapomenou.

Jak často uvidí turista klokany? Vám jeden vlezl do auta…
Klokan je pro Australany běžné zvíře a nepředstavujte si, že potkáte jednoho klokana, tím myslím množství druhů, jsou jich desítky. Největší klokan rudý, když se postaví, má výšku dospělého člověka. Klokan je unikátní symbol Austrálie, neuvidíte ho sice běhat po Sydney, ale jakmile uděláte první výlet za město, narazíte na klokany. Mně dokonce v jednom národním parku vlezl klokan do auta. Žena byla v tu chvíli v informačním centru, já jsem seděl za volantem, jednu nohu venku z otevřených dveří a psal jsem si nějaké poznámky. V parcích a v blízkosti vstupů jsou klokani na přítomnost lidí zvyklí, v přírodě si naopak zachovávají odstup a nepustí člověka blíže než na desítky metrů. A na tom parkovišti k autu jeden dohopkal a žadonil o něco k jídlu, ovšem krmit se klokani nesmí a tak jsem mu nic nenabídl, spíše jsem kolem něj chvilku poskakoval s fotoaparátem a fotil jak očuchává blatník. Jenže on z otevřených dveří ucítil vůni jablek a najednou mne překvapil, jak se vrhl dovnitř, prodral se pod volantem, vytrhal jablka z igelitu a začal žrát. Já jsem nelenil a fotil, fotku mám i v knize. Klokan zdlábnul jedno jablko, další ho už nezajímaly, protože ucítil vzadu v autě další jídlo, které jsme měli sebou v krabicích, tak se začal drát dozadu. To už jsem zakročil, otevřel druhé přední dveře a začal ho vytlačovat ven. Představte si tu scénu, máte klokana na předním sedadle, tlačíte ho do zadku a on se příčí nohama. Bohužel tam tehdy nebyl nikdo, kdo by to filmoval, dnes by lidé popadli mobily s fotoaparáty, které tehdy ještě neexistovaly, a na youtube by to mělo nepochybně vysokou sledovanost.


a žadonil o něco k jídlu

Jedl jste klokaní maso? Jedí ho Australané?
Klokaní maso se běžně nejí, přesto se vzhledem k turistickému ruchu objevuje spíše v lepších restauracích. Vyhlášené jsou australské hovězí steaky, srovnatelné s argentinskými, mnohem více než u nás je rozšířené jehněčí. Moje první zkušenost s klokaním masem byla domácí, v supermarketu jsem koupil chlazené, připravil dle návodu, ale příliš mi to nechutnalo. Podobně to dopadlo podruhé i potřetí a v restauraci. Je to červené maso, podobně jako maso nelétavého ptáka emu. Naopak mně chutnalo maso krokodýlí.

Nějaký další zábavný zážitek s australskou faunou?
Když nepříliš zkušený cestovatel Vlastimil Tichý začínal objevovat Austrálii, kempoval vedle lesa a slyšel z něj za tmy štěkot psa dinga. Druhý den jsem pak zjistil v informačním centru, že pes dingo neštěká, byly to štěkající sovy, anglicky Barking owl, takových překvapení zažijete v Austrálii více.

Jakým zážitkem je krmení delfínů?
V Austrálii je více míst, kde se turisté účastní krmení delfínů, nejznámější je Monkey Mia v Západní Austrálii a je to jeden z příkladů, o nichž jsme mluvili, jak se vše časem a rozšiřujícím se turismem mění. Když jsem tam byl poprvé, šli jsme po kolena do vody, rangeři nás hlídali, abychom se delfínů nedotýkali a nestresovali je. Delfíni vždy připlavou k pobřeží, jsou navyklí, že jim lidé nabízejí ryby. V zálivu je delfínů několik stovek, rangeři je mají zmapované podle vrchní ploutve, která čouhá z vody, ta je jako otisky prstů, podle ní je rangeři poznají a mají je pojmenované, takže se dozvíte, zda připlaval Pepík nebo Honza. Krmení probíhá několikrát denně, ranger vždy přinese kyblík ryb, ukáže na někoho z turistů, šťastný vybraný jde hlouběji do vody, kolem něj plavou dva tři delfíni a s úsměvem si vezmou nabízenou rybu. Oni vypadají, jako když se smějí. Ve stejnou dobu se na opačné straně pláže krmí i pelikáni, ti jsou totiž během krmení troufalejší a agresivnější a pletli by se k delfínům. Během mé poslední návštěvy už krmení sledovalo mnohem více lidí a ranger nemluvil k turistům přímo z vody, už hovořil do mikrofonu a na budovách za pláží byly reproduktory. Jasně, že to už se mi tolik nelíbilo, ale příroda se v době masové turistiky hlídat musí.

Vaše nejoblíbenější místo či místa v Austrálii?
Studoval jsem v Sydney a zůstalo mi v srdci, přestože se spousta míst od mé první studijní návštěvy změnila. Mám rád Darling Harbour, Opera House, Harbour Bridge, úžasné jsou procházky parkem i výlety lodí v zálivu. Později jsem poznával australskou přírodu, která mne uchvátila. Vzpomenu na Pinnacles, asi 250 km severně od Perthu, úžasné místo, chce to trefit se do počasí a menšího počtu turistů. Pro mne snad nejkouzelnější místo Austrálie jsou Devils Marbles severně od Uluru, žádné restrikce, málo lidí, zatím nezasažené masovou turistikou, za kemp se neplatí rangerům, nejsou tam, ale vhodí se požadovaný obnos do obálky a do schránky. Jediné, co se změnilo, je název. V minulosti tam byl pouze anglický, dnes Karlu Karlu, což je domorodé pojmenování, to je v současnosti po celé Austrálii.


Pinnacles

Fraser Island, koupat v moři se tam nedá, ale ta jezera a písek…
Fraser je největší písečný ostrov na světě, 120 kilometrů na délku, několik desítek kilometrů na šířku. Z Brisbane je to pouze pár set kilometrů na sever, lze se tam trajektem přeplavit i s autem, ovšem musíte mít čtyřkolku. Další variantou je zaplacení jedno či vícedenního výletu terénním autobusem. Na Fraseru není žádná asfaltová silnice, možná pár desítek metrů asfaltu v nějakém resortu, jinak jsou tam písečné cesty, ta nejtypičtější je „dálnice“ po pláži, desítky kilometrů po písku, přesto musíte dodržovat veškeré dopravní předpisy včetně rychlosti a správného pruhu. Musíte počítat i s časem přílivu, několik míst se pak nedá vůbec projet. Na ostrově se nikdo v moři nekoupe, je plné žraloků, ale ve vnitrozemí jsou sladkovodní jezera s úchvatnou průzračnou vodou. Fraser je vhodným místem na pozorování velryb, jak je podlouhlý, vytváří s pevninou takový trychtýř. Velryby keporkak připlouvají z tropů s mláďaty, která mají tři až pět metrů a v tom trychtýři mají přirozenou odpočívárnu, kde se zdržují celé dny. Všude v Austrálii můžete pozorovat velryby odněkud z vrchu od majáku na kilometry daleko dalekohledem, ale na Fraseru sednete na loď a dojedete až k velrybám. Já je viděl na pět metrů. Patnáct metrů dlouhá loď, sto metrů od nás velryba a vydala se naším směrem. Dívali jsme se, jak se na nás řítí velryba stejně velká jako naše loď, podplula nás, a všichni hned na druhou stranu lodi, ta se zhoupla, velryba se vynořila a vedle ní vyskočilo mládě. Velryby jsou společenská zvířata.

Volba odpovídajícího dopravního prostředku pro cestování po Austrálii je důležitá. Jaké máte rady pro ty, kteří si půjčují v Austrálii auto pro měsíční cestování?
Nejsvobodnějším cestovatelským prostředkem po Austrálii je bezesporu auto, ale Austrálie má dopravní prostředky i pro lidi, kteří cestují sami a nechtějí utrácet prostředky za půjčení auta. Austrálie má síť autobusů, jmenují se Greyhound (http://www.greyhound.com.au/), takto lze bezpečně cestovat nejen mezi městy, ale dostat se i k přírodním zajímavostem apod. Je samozřejmě možné kupovat si různé druhy jízdenek včetně časových. Vlaky jsou luxusní a dražší než autobusy. Mám zkušenosti z cestování Austrálií dlouhých 17 let a mohu tvrdit, že v minulosti jsem málokdy zahlédl stopaře, ovšem v posledních letech se tento způsob přesunu a cestování rozšiřuje i v Austrálii. Studenti, kteří jsou v Austrálii na delší dobu, si auto většinou nepůjčují, ale kupují, samozřejmě ojeté, za co nejvýhodnějších podmínek a musí mít základní pojištění. Jmenuje se „rego“ a v každém státě je jinak drahé, v Sydney nejdražší. V takovém případě je důležité ponechat si časovou rezervu na prodání auta po například dvouměsíčním cestování. Já si vybíral auto přes cestovní agenturu dopředu u nás, nabídka zahrnuje celou škálu vozidel, je nutné mít na paměti, že na mnohá místa v Austrálii je vhodný terénní vůz s pohonem na všechna čtyři kola. Cena se pohybuje s pojištěním až ke 150 dolarům za den, u nejobyčejnějších aut můžete startovat od 30 dolarů.


Thorny Devil

Píšete, že nikde na světě nemají backpackers takové zázemí jako v Austrálii…
Kultura svobodného cestování je v Austrálii asi nejrozšířenější na světě, přidal bych ještě Nový Zéland, tam se dá stopovat snad i na letiště. Těžko hledám slova, co jsou backpackers pro Austrálii. Láká turisty z celého světa, protože je zaměřená na setkávání lidí a krásnou přírodu, mladí lidé dokáží cestovat Austrálií za pakatel, ovšem je těžké se tam dostat, letenka od nás stojí 30 tisíc, někdy o nějakou tisícovku méně. Austrálie má síť hostelů, kempů, ruku v ruce s backpackers využívají tuto síť i starší lidé. V Evropě příliš nezažijete, že by starší manželský pár čerstvě v důchodu rok dva cestoval, v Austrálii je to běžné. Pronajmou byt, dostávají k tomu důchod, pořídí si nějaké auto vhodné na cesty, pohybují se dle počasí, když je na severu v tropech období dešťů, jezdí na jihu, naopak, když je na jihu již chladno, cestují po severu. Říká se jim „šedí nomádi“ podle barvy vlasů, jsou to lidé od padesátky výše a v posledních 10 letech se na nich vybudoval úplně nový byznys. Už to není trampování s baťůžkem na zádech, mají své čtyřkolky, táhnou karavany, rádi se setkávají, potřebují své vybavení.

V restauraci mi nedají pivo, v pubu zase nevaří, není to příliš komplikací pro příjemný večerní relax?
Restaurace ve městech se též mění, do Austrálie doráží běžný standard západní civilizace. V Sydney jsem kdysi pracoval v pubu, v něm se u piva stojí a když se lidé chtějí najíst, odkráčí do zadní části do restaurace a po jídle se vrací k další diskusi ve stoje u piva. Touto zkušeností naznačuji, že ve velkých městech už mnohdy restaurace a pub spojují. Přesto nadále narazíte na puby, kde se nevaří. A naopak, když narazíte na dveřích na značku BYO, tedy „bring your own“, znamená to, že si můžete do restaurace přinést svůj vlastní alkohol. Mnoho restaurací totiž nevlastní drahou licenci na prodej alkoholu. Přinesete si svou láhev vína, oni vám ji odšpuntují a servírují.

Z Vašeho vyprávění vyplývá, že jste nebyl Austrálií nadšen od dětského věku. Nečetl jste tedy knihy o objevitelích, o prvních putováních napříč kontinentem… Burke pro Vás nebyl dětským hrdinou…
Já jsem v mladém věku v totalitním Československu spíše tíhnul k Americe, také jsem ji procestoval dříve než Austrálii. Jednoho dne ale přišel nápad vydat se do Austrálie a ten světadíl mne vtáhnul do sebe. Nebylo to tedy od dětství, byť jsem četl knihy i o Austrálii.

Jak Vás změnila Austrálie? Co z Austrálie máte v sobě uvnitř v každodenním životě?
Poznávání Austrálie kráčí ruku v ruce s poznáváním jazyka, přírody a fotografování. V Austrálii jsem studoval angličtinu, ovládám ji alespoň do té míry, že se mohu kamkoli vydat a o čemkoli si povídat. V Austrálii jsem se začal díky krásné přírodě zajímat profesionálněji o fotografování, do té doby jsem byl turista tradiční cvakal. A ojedinělá – tolik odlišná australská příroda – mne uchvátila, to lze vnímat i z mých knih.

Vlastimil Tichý – www.kukabara.cz
Kukabara je agentura, zařizující studia v zahraničí, specializující se (nejenom) na Austrálii.