Odtud k Ďáblovým kuličkám je to jenom něco přes sto kilometrů a po zkušenosti s Devils Pebbles jsem doslova nervózní, jak se asi za ty roky změnilo místo, které osobně považuji v Austrálii za jedno z nejkrásnějších. Bude všechno jen oploceno? Nezačali náhodou třeba vybírat vstupné? Kolik tam bude všude lidí?

Nebojte, je to dobré. Překvapivě dobré. Prakticky nic se nezměnilo. Již při sjíždění z mírného svahu si připomínám, jak jsou „kuličky“ oproti „oblázkům“ plošně rozsáhlé. Na mnoha kilometrech čtverečních se můžete rozběhnout, prolézat a objevovat. Chodíte sice většinou vyšlapanými cestami, ale bez cedulí zákazu vstupu. Lez si kam chceš, turisto, jen nám tam nikam nespadni. Zbytečně bys svoji mršinou lákal k hostině místní dingy. Nono, až tak divoké to tu rozhodně není.

Civilizace sem nezasáhla více, než jak si to pamatuji z minula. U příjezdové silničky je stále několik informačních cedulí a tam vzadu, za seskupením balvanů, ten samý self payment kemp, jako tu býval vždycky. Do obálky dáváme požadovanou sumu a máme o nocování postaráno. Můžeme do tmy fotit a na noc se jen posuneme do označeného místa. Jinde se zde tábořit nesmí.

Devils Marbles, Ďáblovy kuličky, je anglické jméno, dřevěná cedule před vstupem do Devils Marbles Conservation Reserve však nově hlásí i domorodý název Karlu Karlu. Že by to teď patřilo dvěma Karlům? Ne, to jen móda posledních let velí anglické názvy přejmenovávat na domorodé. Pouť mezi balvany začínáme vycházkou k tomu půlenému. Vyfotil jsem ho. Pro dokreslení velikosti se nejprve já, potom Ika, pokoušíme pózovat. Jak se ale stane, že některé ty obrovské balvany rozpuknou vedví? Čteme si o tom v popisku na cedulce vedle těch největších polokoulí.

Ačkoliv se balvany zdají absolutně kompaktními, obsahují mikroskopické trhlinky, do kterých se dostává voda či jen vlhkost, a ta chemicky reaguje s některými minerály v kameni. Postupem času dojde k jeho vnitřnímu narušení. Jakmile se soudržnost bloku omezí natolik, že už nestačí hmotnost „koule“ udržet pohromadě, dokončí váha kamene zbytek práce a balvan se rozvalí na dvě půlky. Mezi těmi se teď snažíme vzpříčit, abychom měli zajímavou fotografii. Všechny ty obrovité žulové balvany jsou přítomností železa a oxidací vybarveny dorezava. Zdejší domorodý kmen je ve svých pověstech považuje za vejce Duhového hada.

Proč jsou ty kuličky anglicky mluvícím obyvatelstvem nazývány ďáblovými, se mi ani při třetí návštěvě nepodařilo zjistit. Kdysi jsem si vymyslel, a zůstanu u té domněnky, že zde podle legendy pekelník hrál kuličky (taková ryze australská hra, že ano?) a když dohrál, neuklidil po sobě. Iluzi pekla umocňuje červená barva okolní pouště a když se v poledne písek a kameny rozpálí, nenajde se nikdo, kdo by o přesvědčivosti pekelného prostředí chtěl se mnou polemizovat.

Fotit jsme začínali asi 3 hodiny před západem slunce, nejprve zvolna, posléze nadšeně, s blížícím se ideálním světlem až naléhavě. Brouzdáme se trávou, dalo by se říci, ale u toho bych si představoval travičku svěží a zelenou. Taková tu není. Zdejší tráva, zdá se, roste už rovnou suchá, jakoby ve formě sena či slámy. Krásná bílá až žlutá, někde světlounce olivová, záleží na osvětlení a úhlu pohledu. Koloritu krajiny, tedy antukovému písku, rezavým balvanům a slámové trávě, náramně svědčí „módní doplňky“ zvané Ghost Gums, což rád přeložím jako blahovičník duchový. To je otrocký překlad, správně je to blahovičník papuánský.

Co dodat? Dodejme oblohu. Je typicky australská, tedy modrá až oči přecházejí. Ještě něco ke stromům, bez kterých by žádná cesta Austrálií nebyla kompletní. Blahovičník, neboli eukalyptus, někdy také překládáno jako gumovník (gum tree), se všude po celém kontinentě vyskytuje v neuvěřitelných variacích. Prý jich je kolem 450 různých druhů. Já jich umím pojmenovat jen pár. Před chvílí jsem uvedl jeden z nich (Ghost Gum) a tomuto až 25 metrů vysokému bílému stromu je vzhledově velmi podobný i Snappy Gum. Tyto dva druhy eukalyptů jsou velmi výrazné, proto i zapamatovatelné.

Zavzpomínám nyní na vůbec nejvyšší stromy, které v Down Under rostou. Ty se jmenují Karri Tree a neroste na nich pálivé koření, ale železné pruty. Že kecám? No, jen trošku. Kdysi jsme na tyhle obry lezli, a jak jinak, než po železných prutech, zaražených do jejich kmenů. Ty tyče tvoří kolem několik metrů tlustého rovného stromu vzhůru vedoucí spirálový žebřík. Takové děravé schodiště. V pěti metrech výšky už se bojíte, ve dvaceti se neodvažujete podívat pod nohy, v pětačtyřiceti pro vás vytvořili odpočinkovou plošinku a kdo se nevzdá, kdo nezpanikaří, může vylézt do výšky neskutečných 75 metrů. Na tom stromě jsem skutečně byl a tu výšku zdolal.

Nahoře jsem se ocitl v nadhledu úplně nad vším. To je ostatně ten důvod, proč na ty nejvyšší Karri eukalypty vede žebřík, aby totiž (ještě před pár desítkami let) nahoře mohl sedět hlídač a hlásit, když v okolí zahlédne požár. Karri rostou na jihozápadě Austrálie, nikde jinde. Vlastně se ještě vyskytuje, pokud vím, na Novém Zélandu. Tam jsem je objevil na úzkém poloostrově severně od Aucklandu. Jenom jim v názvu chybělo jedno „r“, které bylo nahrazeno písmenem „u“, jmenovali se „kauri“. Ty ale byly baculatější a co do výšky menšího vzrůstu, odhaduji cca 50 metrů.

Jsme-li v rozjímání nad rozličnými druhy blahovičníků, nemohu nezavzpomínat na můj „fotograficky“ oblíbený eukalyptus poříční, jinak ještě zvaný blahovičník kamaldulský, River Red Gum. Svých až 30 metrů výšky většinou tyčí kolem občasných říčních toků a vytváří z výšky viditelné „dálnice“ zelených linií. V jejich stínu je ideální prostředí pro rozličnou australskou zvířenu.

Tady, na pláních centrální Austrálie, pod stíny Ďáblových kuliček, se na mnoha snímcích snažím do hledáčku správně zakomponovat jak Ghost Gums, tak ty úžasné kamenné obry. Vyskytují se v rozličných velikostech a tvarech, jednou stojí osamoceně, jiné v nahloučení, tamhle se zrovna jeden usadil na vrcholku seskupení těch ostatních. Solitéry se hledají snadno. Nějaký obr dělostřelec by měl radost, že se mu střelivo pěkně nahromadilo na pár hektarech. Ty jeho dělové koule by krásně létaly. Už z podstaty svého vybarvení by za sebou zanechávaly ohnivě zbarvenou stopu.

Jak se sluníčko sesouvá dolů k obzoru, přesouváme se z nekonečného prostoru travnaté pláně k příjezdové cestě. Chceme se soumrakem fotit dvojici nejznámějších „viklanů“. Oni se vlastně neviklají, takže jsem to označení použil nesprávně, ale stojí při své obrovitosti jen na malé ploše své základny a jako viklany vypadají.

Na stěně v kanceláři mi visí více než metrová zvětšenina fotografie, před kterou občas nechávám lidem hádat, jak vysoké ty dva balvany jsou. Naprostá většina z nich prohádá. Tipují 30 až 40 m do výšky. Proč? Protože jsem je zmátl takovým trikem. Vyfotil jsem postavu mezi kameny, ale tak, že stojí na jiném balvanu, asi 20 metrů v pozadí, což není ovšem na fotce nijak poznat. Jiné fotografie mi dávají za pravdu. Stačí se mezi balvany postavit a už se to odhaduje mnohem lépe. Kdo si porovná výšku dospělého člověka, dopočítá se k šesti metrům. Není to čtyřicet, ale i tak jsou to obrovské kuličky, není-liž pravda!

Dvakrát se do stejné řeky nevstoupí. To je mottem každé mé další cesty po Austrálii. Ani vyfotit podobnou fotku s postavou v pozadí se nedaří. Tančíme kolem již nějakou tu dobu, ale Ika nemůže vyšplhat na ten balvan, který si myslím, že by to měl být. Jdu to omrknout osobně a skutečně, na tenhle se vylézt nedá. Vracím se pod balvany a špekuluji, jak na to. Nenašel jsem to. Spát budu s otázkou v hlavě. Je skoro tma, ubytováváme se na volnějším place v kempu, ale až když jsme vybaleni, zjišťujeme, proč tu bylo volno. Stačí občasný závan vzduchu a poznal by to každý. Nedaleko stojí kadibudka. Ale jak to, že je to cítit? Vždyť v australském outbacku záchodky většinou vůbec nesmrdí. Na nespočtu parkovišť, v kempech, na odpočívadlech, všude je suché WC a zápach se nešíří okolím, protože se zde používají nějaké speciální druhy bakterií. Ty v přírodní reakci s výkaly způsobí, že nic necítíte. Pozor, do záchodku se nesmí nic nalít, žádná voda na splachování, žádná voda z nádobí v kempech, to by se „bakošky“ poničily a přestalo by to fungovat. Proč ale my teď a tady trpíme? Protože takto biologicky se stačí rozkládat jen určité množství odpadu, a při velkém množství návštěvníků, kteří kempem za sezónu projdou, by tady takový záchodek nestíhal. Proto bakteriální záchodek nahradili klasickým suchým WC. Proti zápachu používají vysoký černý komínek, který by se měl na slunci rozpálit a nepříjemné výpary by měly stoupat výš, než jsou naše nosy. Po soumraku však slunce, jak dobře známo, ani v Austrálii nesvítí.

Ještě nejsme po večeři, ještě jsme nedopili tradiční kávu se sušenkou, ještě není zima taková, abychom museli zalézt. Ale přišla návštěva. Potuluje se mezi auty, i k nám nakukuje. Pohostit ji ale nesmíme, však jsme si již za denního světla přečetli cedulku s varováním „Do not feed dingos“, nekrmte dingy. Pes dingo je klasické zvíře australského outbacku, vnitrozemí. Je to jediná větší šelma kontinentu a ač tu je, podle odhadů, doma několik tisíc let, nepatří úplně do té skupiny původních a od ostatního světa tolik odlišných zvířat. Australská fauna i flora jsou naprosto unikátní a na první pohled se liší od Evropy, Ameriky, Afriky. Náš kámoš dingo se utopil ve tmě, v noci si nejspíše něco ulovil, ale zrána je přesně tam, kde my chceme fotit rozpůlený kámen tvaru rozkrojené šišky sekané. Sluníčko takto brzo po ránu píchá do očí nejenom nás. Stejně tak i divoký pes mhouří své zešikmené, jakoby liščí zraky a vypadá ospale. Dokončujeme jeho portrétování, vypadá za denního světla dosti vychrtle, až asketicky, a vracíme se k dvojici „viklanů“.

S ránem se rozřešila i otázka pozice fotografa, balvanů a postavy v pozadí, kterou jsem si nedokázal vysvětlit včera. Před deseti lety jsem totiž svoji velikou fotku cvaknul z místa, kde dnes roste široký keř. Proto se mi úhel záběru stále nezdál dost dobrým a až nyní, když jsem si „do keře“ řádně našlápl, se to začalo jevit povědoměji. Rázem mohla Ika stát na jiném kameni v pozadí a tvořit mi fingované měřítko. Co nemohla, to je posunout slunce. Večer bylo za mnou, nyní mi hledí do objektivu. I takové fotografie se ale dají udělat, jen to není klasika měkkého zadního světla, ale silueta.

Opouštíme ďáblovo mistrovské dílo. Doslechl jsem se, že kdysi ďábel sídlil v palci a proto rčení „držet palce“ znamená „držet ďábla v hrsti“. My zase říkávali, že „kolik palců, tolik kopanců“ a lepší že je držet pěsti, to je štěstí. V centrální Austrálii sídlí ďábel poblíž Devils Marbles, takže silnice, slavná Stuart Hwy, která kdysi vedla skrz tuto přírodní raritu, dnes obloukem kameny obejde, aby nerušila, a kdo k nim nezabočí, ani nepozná, o co přišel. Pokračujeme k jihu. Čtyři sta km to máme do Alice Springs.

Článek je ukázkou z knihy Vlastimila Tichého Tříbarevná Austrálie. Autor vede společnost Kukabara Agency, která zprostředkovává studium v Austrálii (nejen).
Více na www.kukabara.cz

O Ďáblových kuličkách dále v článku:
Uprostřed Northern Territory: z Tennant Creek k Devils Marbles