Nepočítal jsem, kolik dnes stojí v domažlickém historickém centru domů. Na začátku 17. století jich bylo údajně 183 ve čtyřech čtvrtích – Radniční, Hradské, Klášterské a Pod kostelem. To bylo před bělohorskou bitvou a třicetiletou válkou. České královské město obsadil císařský generální komisař Marradas, Domažlice poté zažily nájezdy Švédů, platily výpalné a výživné armádám, byly donuceny k propadnutí majetku včetně 11 chodských obcí a trpěly násilnou rekatolizací. Ale to jsem ve vyprávění vynechal začátek – Domažlice jsou staré město…

V roce 2002 vydalo nakladatelství Baset reprint původního Řivnáčova průvodce Šumavou z roku 1883. Jedná se o zajímavý exkurs do turistiky minulosti, ve kterém se o Domažlicích dočteme: Domažlice (něm. Taus), staré město, někdy Tuhošť zvané,… bývalý hrad Chodův, nyní c. k. hejtmanství, soud a dívčí škola obecní. Na radnici chovají se vzácné rukopisy z dob husitských, archiv však není spořádán… Břetislav I. založil zde osadu Polákův, kteří jakožto hraničáři Chodové zvaní hranice chrániti měli.

Ano, Domažlice jsou staré město, tak staré, že jeho založení se ztrácí hluboko v historii. Domažlickým regionem procházely již od pravěku obchodní stezky. Z listiny císaře Jindřicha IV. víme, že se ve druhé polovině desátého století Domažlicko nazývalo Tuhošť, což se překládá jako „na této straně hvozdu“. Zde bývalo správní středisko, vybírala se mýta a cla. Na královské město byly Domažlice povýšeny Přemyslem Otakarem II. Od té doby v Domažlicích působil královský purkrabí, který měl pravomoci nad chodskými vesnicemi. Chodům tedy pouze samotný král poroučel: „Tu buli naši páni, naši králové, ha ţádnej jinej nám neporúčel. To bula naše jediná vrchnost“ – říká jedna z postav historického Jiráskova románu Psohlavci.


Domažlice – branka


Večerní vánoční atmosféra Domažlic

Domažlický Chodský hrad je otevřený celoročně a součástí prohlídky Muzea Chodska je i výstup na 52 metrů vysokou hradní věž s gotickým jádrem, na níž vede 100 schodů. Z věže není vidět přímo na centrální náměstí Míru, neboť výhled zakrývají domy. Z nich vystupuje jedna z dominant Domažlic, věž děkanského kostela narození Panny Marie, v zimních měsících je ovšem nepřístupná. Šikmá věž není jen v Pise, ale i v Domažlicích – je vychýlena z osy o 60 centimetrů. Vím, ve srovnání s pisánskou je to málo, navíc ta domažlická není z bílého mramoru a není stará přes 800 let. Ale měří 56 metrů, je tedy stejně vysoká jako pisánská a na české poměry nepochybně originální – podobné spojení sakrální stavby se světskou městskou věží bychom v Čechách marně hledali, věž totiž zřejmě nebyla původně budována jako kostelní. Na nejstarších vyobrazeních města vypadá věž jako bychom ji z minulosti přenesli rovnou do 21. století, datum postavení její nižší předchůdkyně je ale zahaleno tajemstvím, někteří ho kladou až do období založení královského města, což by z ní činilo nejstarší městskou věž v Čechách. Z věže Chodského hradu je vidět i špička městské Dolní brány, která byla postavena současně s hradbami v 60. letech 13. století, v minulosti se jmenovala Pražská. Na rozdíl od svých zaniklých „kolegyň“ Horní a Týnské brány (byly odstraněny v polovině 19. století) se dožila dneška, po dlouhých staletích byla opravena v roce 1905 a tehdy na ní upevnili nápis: „Domažlice pevná vlasti hráz, co jste někdy byly, buďte zas“. Směrem na jih je vidět Veselá hora s poutní kaplí sv. Vavřince. Chátrající kaple byla v roce 1851 obnovena a konají se k ní poutě, té největší v srpnu 1939 se zúčastnilo na 120 tisíc lidí. Kaple, ke které vede z města zelená turistická značka, je zakryta vzrostlými stromy.

Muzeum Chodska (www.muzeum-chodska.com) nabízí vyčerpávající přehled o vývoji osídlení na dnešní česko-bavorské hranici, historii domažlického regionu i o životě Chodů v minulosti. Je zde vystavena chodská „sence“, jak se říká v již nepoužívaném chodském nářečí obyčejné světnici. Čestné místo zaujímal stůl, který se prý při požáru vynášel jako první. Za stolem stávala koutní almárka, do níž se ukládaly důležité dokumenty. No, já bych vynášel nejdříve tu almárku s dokumenty, ale nejsem Chod. V muzeu jsem poprvé viděl obraz dvorního chodského malíře Jaroslava Špillara, na němž proti sobě stojí protagonisté nejznámějšího chodského sporu – Lamingen, zvaný Lomikar a Jan Sladký, zvaný Kozina. Jako model k Lomikarově postavě stál Špillarovi klenčský lékař Leopold Bozděch a při pohledu na Lomikarův výraz obličeje mě napadlo, že se musel doktor Bozděch při pózování docela vyřádit. Každopádně i na tomto obraze je Lomikar lidově řečeno na facku… Za obrazy ze života Chodů zajděte do Galerie bratří Špillarů. Jindřich Šimon Baar o Jaroslavovi Špillarovi napsal: „Jaroslav Špillar, to nebyl takový přelétavý malířský pták, který pomiloval a nechal tak. Špillar si zamiloval Chodsko opravdově. Té lásce přinesl velkou oběť. Zřekl se velkoměstského života, přepychu, pohodlí, kaváren. „Zahrabal“ se v chodské vsi a spokojil se s jejím prostým životem. Studoval Chodsko, pozoroval, maloval.“


Chodská „sence“


Jako model k Lomikarově postavě stál Špillarovi klenčský lékař Leopold Bozděch

Za Lucemburků byly Domažlice bohatým královským městem a Jan Lucemburský na místním hradě nejednou pobýval na cestách do Bavorska nebo během pořádání královských honů v okolních lesích plných zvěře. Domažlickým lucemburští panovníci udělili právo svobodné volby rychtáře, pořádání trhů, vybírání cel. Václav IV. městu udělil i mílové právo, které přikazovalo, že na míli od města se nesměli usazovat konkurenční řemeslníci a nesmělo se vařit pivo. Jan Lucemburský i Karel IV. ale několikrát dali město do zástavy a kvůli vysokým finančním požadavkům zástavních držitelů na domažlických měšťanech došlo k vážným sporům.

Za husitských válek se obyvatelstvo Domažlic rozkmotřilo na nesmiřitelné tábory, a když ten husitský nabyl převahy, mnozí katoličtí měšťané město raději opustili. Tímto odchodem se Domažlice staly jednoznačně českým městem, kterému velel hejtman husitského bratrstva Jan Řitka z Bezdědic, pod jehož velením podnikali Husité i útoky přes hranice na bavorské území. V roce 1431 přivedl před hradby Domažlic křížovou výpravu kardinál Giuliano Cesarini. Už po zaslechnutí zpěvu husitských šiků Prokopa Holého se křižáci u Domažlic rozprchli a kardinál, který se později na Basilejském koncilu stal prostředníkem mezi církevními představiteli a husitským poselstvem, se zachránil v přestrojení za prostého vojáka. Na bojišti-nebojišti se zbavil nejen kardinálského klobouku, ale i papežské pověřovací buly.

Nakladatel Zdeněk Procházka ve svém turistickém průvodci Domažlice popisuje život v Domažlicích za Jagellonců a tehdejší rozvoj řemesel: „Hrnčíři, kováři a sladovníci, kteří při svém řemesle používali ohně, museli pracovat na předměstích. Domažličtí hrnčíři jsou významnými archeologickými nálezy zachyceni na Hořejším náměstí. Pivo se vařilo v pivovaru panském, u malé branky a v pivovaru u Týnské brány. Domažlické pivovarnictví zcela předčilo svojí produkcí ostatní výrobní odvětví ve městě. Proslulost domažlického bílého piva z pšeničného sladu byla známa i v Bavorsku. V Koubě (Cham) měli pro něj vyhrazeno zvláštní skladiště. Čeští panovníci měli proto velký zájem o příjmy plynoucí ze cla domažlického piva. Také řezníci museli porážet dobytek v jatkách za branami města. Maso a uzenářské výrobky prodávali v masných krámech, které stály ještě na poč. 19. stol. v prostoru dnešního kina Čakan. Řezníci bývali jedním z nejpočetnějších cechů ve městě. Jejich znak z roku 1584, složený ze dvou zkřížených širočin, je zachován na hlavici sloupu v lapidáriu domažlického muzea.“


Domažlice v minulosti


Domažlice

A kde se dnes v Domažlicích napít piva? Výběr kupodivu není nijak široký, místní restaurace a hospody nabízejí především tradiční plzeňská piva, kterých se lze napít kdekoli jinde v Čechách. Výjimkou je Koutská pivnice ve Školní ulici hned za náměstím, v níž lze ochutnat koutské pivo z nedalekého pivovaru v Koutu na Šumavě. Doporučuji. Milá a usměvavá obsluha, chutný mok, jen… nečekejte luxusní zařízení, je to spíše příjemná putyka. A kde nejlépe vaří? Chutnal nám biftek v historické krčmě U Meluzíny, pán nás uvítal chodským nářečím (spíše několika naučenými větami, rozvinutí tohoto nápadu bych nepochybně uvítal, co třeba jídelní lístek i ve staré chodštině…): „co že bychom chtíli“. Dobové prostředí, v létě mívají otevřenou terasu. Supervýhled (odpusťte ten výraz) na celé náměstí nabízí koncem 60. let minulého století postavená restaurace Dubina. Projekt si dodnes zachovává moderní tvář, protože vychází ve svém základním návrhu z historických štítů starých domů na náměstí. Přejete-li si místa přímo u oken, lépe rezervovat dopředu.

A co si přečíst o Domažlicích? Nakladatelství Českého lesa (www.nakladatelstvi-cl.cz), založené v roce 1991 (vlastní krčmu U Meluzíny ve vedlejším domě) vydává publikace o Domažlicích, ale také o památkách západních Čech. Řada knih se dotýká společných česko-německých témat a jsou psány česky i německy. Doporučit lze např. knihy Zdeňka Procházky:
Domažlice
Co odnesl čas 1. – Domažlicko v historických fotografiích
Domažlické mlýny, mlynáři a mlýnská strouha
Domažlice na historických vedutách, fotografiích a pohlednicích
Pivovary a pivovárky okresu Domažlice aneb chodská pivovarská chasa
(společně s J. Jirákem a Z. Vejvodou)

Mimochodem, vedle historických domů ve Vodní ulici, v nichž sídlí krčma U Meluzíny a Nakladatelství Českého lesa (v samém středu města u náměstí Míru) postavili fabriku s komínem, která na fasádě nese hrdý nápis „založeno v r. 1848“. Šílený důkaz, že hospodářský pokrok a podnikatelský duch dokáží i nejhanebnější věci, nefunkční fabrika dnes v zoufalém stavu i s komínem trčí mezi půvabnými historickými domy v centru. Napadlo mne jediné slovo při pohledu na toto opuštěné dílo – dynamit.


Domažlické náměstí Míru


Domažlické náměstí Míru

Zpět k historii. Po bělohorské bitvě se Chodsko stalo majetkem cizí šlechty, svobodní Chodové byli prodáni Lamingenům, pánům z Albenreuthu. Noví páni odmítli uznat bývalá královská privilegia Chodů a uvalili na ně robotu a nevolnictví. Jedním z Lamingenů byl smutně proslulý Lomikar, ten, jenž na Boží súd byl povolán. Lamingen vedl i spor s domažlickými radními o tehdy již pustý Chodský hrad, který nakonec v roce 1671 vyměnil za pole a babylonské rybníky. Pro koho to byl výhodný obchod se zdá být na první pohled jasné. V třicetiletou válkou zdeptaném městě tehdy vládli zkorumpovaní radní, kteří více dbali na popíjení vína a nemravnou mluvu. Trvalo 50 let, než byla na „hradě“ zřízena státní solnice.

A národní obrození? Zaválo sem nejvýznačnější jména tehdejší doby, nějaký čas zde žila Božena Němcová, zavítali sem Karel Jaromír Erben, František Palacký, Josef Dobrovský, Alois Jirásek. V Domažlicích zemřel Jaroslav Vrchlický. Jejich spojení s bývalým českým královským městem připomínají busty a pamětní desky na domech.

A kdy je nejlepší čas na návštěvu Domažlic? Nepochybně během Chodských slavností, jednoho z nejstarších folkloristických festivalů v České republice. Letos se konají 8. – 10. srpna (www.chodskeslavnosti.cz). Součástí slavností je i tradiční pouť ke kapli sv. Vavřince. Za zmíněného protinacistického shromáždění v roce 1939 zde ke 120 tisícovém davu kázal monsignore Bohumil Stašek. Svou odvahu zaplatil několikaletým vězněním v koncentračním táboře v Dachau. Po válce kázal na Veselé hoře opět hned v roce 1945: „Chodský lid a kraj, ta pevná vlasti hráz, proto nezahynul, že neopustil a věrným zůstal své české zemi, svému svérázu, svému krásnému nářečí, svým čistým mravům, víře, náboženství, zvykům, písním, obyčejům, svému kroji a stroji. Nezahynul a bohdá nezahyne!“ Poutě pak zakázal komunistický režim a pamětní deska připomínající Bohumila Staška byla na Veselé hoře odhalena až v roce 1990.

A protože jsem byl v Domažlicích na přelomu let 2013/14, sluší se připomenout, že vánoční strom, který tehdy zdobil vatikánské Svatopetrské náměstí, byl darem měst Domažlice a Waldmünchen. Asi 60 let starý a 25 metrů vysoký smrk byl poražen nedaleko Folmavy.