Česko

Neprostupné prahvozdy plné borovice blatky, v nichž leží kmeny přes další spadané stromy, které se již nikdy znovu nevztyčí k životadárnému slunci a modrým oblakům a zůstanou v temných zákoutích rašelinou zčernalé vody. Jak snadné zbloudit v nekonečné síti borůvčí, bažinatého, vodou prostoupeného mechu, v tom bludišti pochmurných stínů uprostřed močálů. Jsou to pohádkové lesy. Nebo snad lesy pohádek?

Svatý Jan pod Skalou je mystické místo spojené s českou historií a legendami o knížeti Bořivojovi a jeho manželce sv. Ludmile. Z Karlštejna je Svatý Jan pod Skalou vzdálen pouhých 8 kilometrů příjemné procházky lesem kolem Dubu sedmi bratří a Bubovických vodopádů.

Hrad na Tetíně je poprvé zmiňován ve staroslověnské legendě o sv. Ludmile z 10. století. Nezbylo z něj téměř nic, jen několik zbytků zdí stojí na ostrohu vysoko nad Berounkou. Okouzlující výhled ze skal na točící se řeku ale nenechá chladným žádné romantické srdce.

Nebyl to nápad z nejšťastnějších, vyrazit do úzkých skalních chodeb Maloskalska uprostřed zimy. V únorovém dnu ležel na cestičkách sevřených kolmými skalami zledovatělý sníh. Hrad Vranov-Pantheon bývá otevřen až od dubna a tak nás v Malé skále nic nedrželo. Stoupali jsme za zimní tváří skalních labyrintů Chléviště a Kalich.

„Skály samy nám vypravují… jen na nás jest, abychom naslouchali mluvu tu, abychom porozuměli řeči, kterou skály k nám mluví, a tím dovídali se o zjevech, jejichž očitými svědky byly skály Prachovské. Celý vznik a vývoj skal těch písmem nesmazatelným, lapidárním zaznamenány jsou v roklích jejich“ – Körberův illustrovaný průvodce po památných a zajímavých místech Království Českého, který v roce 1906 sepsal profesor Gothard Smolař.

Česká Kanada, drsný kraj s pohnutou minulostí. Vydali jsme se nejprve do Slavonic a odtud po červené značce ke hradu Landštejn a hlubokými lesy v blízkosti kdysi zapovězené hranice k originální romantické vlakové zastávce u vesnice Kaproun.

Novoroční výstup na Kleť, nejvyšší horu Blanského lesa v podhůří Šumavy, na Českokrumlovsku zdomácněl a pokud se počasí usměje teplým sluncem, je nejpopulárnější akcí regionu na přelomu roku. Od zámku v Českém Krumlově je to na vrchol pouhých 8 kilometrů.

Blíží-li se člověk k Českému Krumlovu regionálním vláčkem, přetěžko v něm příjezd vyvolává pocity, že se zanedlouho ocitne v jednom z českých měst na seznamu památek Unesco. Pouze nápisy accomodation či guide na nádražní budově dávají na vědomí, že jsme blízko mimořádnému dědictví renesančních časů.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

V parku u zámku na vsetínském Horním náměstí jsem si zkontroloval, zda jsem přibalil valašsko-český slovník a vyrazil na svatý Hostýn, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Jako správný český Honza mám v batohu dostatek frgálu, místní speciality, koláče pečeného buď z tvarohu, nebo ze sušených hrušek. Cesta, dlouhá asi čtyři desítky kilometrů, vede přes Hostýnské vrchy, kde – na rozdíl od minulosti – horní chlapci (zbojníci) již nehrozí ani pocestným (k nimž jsem se počítal já) ani vrchnosti.

„Král francouzský kynul nejvybranějším rytířům dvora svého, aby se ozbrojili. Anšovant z Belle byl sražen, družina českého rytíře zmocnila se koně jeho, ne lépe dařilo se Brunetovi, rytíři z Normandie, i on padl do prachu“. Ne, není to vyprávění z francouzských šarvátek, jsme na autobusové zastávce v Zakšíně a ukazatel nás informuje, že do Úštěka je to přes 24 kilometrů po žluté, přes vyhlídku Čap, Martinské skály a zříceninu hradu Helfenburk.

Velký Blaník, to kopec vpravdě český, kopec, o němž vypráví pověst za pověstí. Kdo by se na Velký Blaník nevydal, aby na vlastní kůži nezakusil trochu toho národního obrození.