Segovia má úchvatnou katedrálu, téměř pohádkový hrad, několik starých kostelů, spoustu tajemných uliček, báječné restaurace. Ale Segovia má především něco, co snad žádné jiné město na světě – 800 metrů dlouhý římský akvadukt. Nevím, zda je akvadukt vidět odevšad, tolik jsem ulice a kopce Segovie neprochodil, ale na Plaza del Azoguejo je vymalován vysoko nad střechami, měsíc svítí mezi jeho oblouky. Naopak to platí, na Plaza del Azoguejo vidíte celou Segovii, kdokoli ten obraz spatří, ví, že je v Segovii. Dílo mistrné a oslavné, dílo, které nepřetrhává svazky s nízkými lidskými příbytky, naopak, jako by přirozeně zapadalo do lidského hemžení dole. Nikoli hrad, nikoli katedrála, „obyčejný“ akvadukt na věky hlásá slávu a skvělost Segovie. Jakoby člověk zabloudil do jiného věku, to je otřepaná věta, ale znovu a znovu se mi žene hlavou. 2000 let od časů Traiana, akvadukt bez okolků účtuje s časem. Bavilo mne se pod ním poflakovat uprostřed noci a popíjet těžké španělské víno. Karel Čapek kdysi psal, že kastilská vína podněcují statečnost – a jsem v Kastilii – pít kastilské víno pod římským akvaduktem, aspoň jeden večer jsem pocestným a užívám si pravou španělskou hospodu a statečnost.