O zříceninách antického města postaveného Římany či Alexandrem Velikým, psal například na začátku 17. století Marcelo de Ribadeneira. Ale až před 140 lety Francouz Henri Mouhot představil Evropě svým strhujícím popisem jeden ze zázraků středověké architektury – Angkor Vat, největší náboženskou stavbu světa. Svůj objev zaplatil životem, neboť onemocněl tropickou horečkou a ve věku pouhých 35 let zemřel. Zápisky, jimiž ohromil tehdejší veřejnost, vyšly až po jeho smrti.

Cestu do kambodžského vnitrozemí jsem zahájil na vlakovém nádraží v Bangkoku. Na východ země směrem k hranicím vyjíždějí pouze vlaky třetí třídy, ale jejich úroveň každého cestovatele potěší. Scény kolem kolejí v okrajových čtvrtích Bangkoku však ničím nepřipomínaly bohaté velkoměsto. Jako bych se ocitl v jiném světě. Ve světě na kolejích. Železnice je pro obyvatele zdejších slumů každodenním chlebem. Na kolejích posedávají v družných diskusích celé rodiny, měl jsem mnohokrát pocit, že snad musí dokonale znát jízdní řády, aby mohly nebezpečné místo včas opustit. Před rozpadajícími se plechovými a dřevěnými chatrčemi připravují ženy skromné pokrmy, kolem pobíhají zubožení psi, jejichž těla jsou poseta vředy a svrabem. Každá zastávka na thajském venkově byla okořeněna spoustou obchodníků, kteří nabízeli něco k zakousnutí a utišení hladu.

Cestovat do Angkoru po zemi je dobrodružnou výpravou (letět do Angkoru kambodžskou leteckou společností ovšem též). Pěší hraniční přechod z Thajska v městečku Poipet byl přes dvě desítky let zaminován a otevřen až poté, co poslední guerilly Rudých Khmerů, ukrývající se v horách, složily v prosinci 1998 zbraně. Kambodžská hranice prostě není jen tak obyčejnou hranicí. Bez ladu a skladu se zde přelévají lidé i zboží z jedné strany na druhou, je evidentní, že zde funguje jediné pravidlo – peníze. Na evropské zvyklosti zde vládne neuvěřitelný chaos a není těžké si představit, že přes hranici proudí bez jakékoliv kontroly lidé i zboží. Zatímco se přes hranici valí tuny zboží na nejprimitivnějších tahačích, „celník“ se tváří nadmíru přísně jakmile zjistí třeba jen chybějící očkovací průkaz, který však oficiálně ke vstupu do jeho země návštěvník nepotřebuje. Když nějakou tu injekci nedokážete (pochybuji, že čemukoli v mém očkovacím průkazu rozuměl), pomůže nepochybně již zmíněné pravidlo a jste v Kambodži.

Highway číslo 6

Místní obchodníci se brzy po pádu Rudých Khmerů začali specializovat na odvoz turistů k angkorským chrámům. Každého příchozího cizince se již na thajské straně zmocní naháněči řady agentur a cestovních kanceláří nabízející cestu do Siem Reapu, výchozího turistického centra v blízkosti angkorských chrámů. Z thajsko-kambodžské hranice zbývá k angkorským chrámům pouhých 160 kilometrů po silnici pojmenované v mapě jako Highway číslo 6. Pohoda, pomyslí si nováček na kambodžském venkově. Zkušený cestovatel však tuší, že cesta k zázraku khmerské architektury bude stát ještě mnoho sil. Pohled na zaprášené a špinavé cestovatele vracející se do Thajska byl výmluvný, a fakt, že pouhých 160 kilometrů jízdy zabere šest až sedm hodin také.

Naháněčů je jako máku, ale je nutné si uvědomit: jsme v Kambodži. Takže platí, že „Highway 6“ možná nebude právě superdálnice. A že na levnou nabídku odvozu na korbě pickupu je nutné se zeptat: Kolik lidí se podle místních pravidel vejde na onu korbu? V tom případě se totiž ještě před zaplacením dozvíte, že dvacet. A že s těmito dvaceti lidmi se budete příštích sedm hodin tlačit na prostoru 2×2 metry. V Asii mají poněkud jiné představy o tom, kolik lidí se vejde do jednoho pick-upu. V kabině řidiče je to podobné – sem se nacpe šest lidí, dva na přední pravé sedadlo a čtyři dozadu. Zavazadla pak zůstanou někde na korbě pod onou dvacítkou. S touto znalostí kambodžských reálií si rozumný člověk domluví řidiče a auto pouze pro sebe a své společníky. Je to sice podstatně dražší, ale jinak to přináší jen a jen výhody. Před námi je totiž highway…

Highway číslo 6, vedoucí přes hlavní město Phnompenh až do Vietnamu, byla ve skutečnosti neudržovanou cestou vedenou přes řadu rozpadajících se dřevěných mostů a neustále zahalenou do hustých oblak červeného prachu. U většiny mostů, či lépe řečeno trosek mostů, postávala skupinka mužů a chlapců, kteří za pár cigaret od řidiče navigovali přejezd po zbylých trámech. Mezi nimi občas propadla kola těžšího vozu a tak nás neminula nějaká ta objížďka cestou necestou a brodem nebrodem.

Díky všudypřítomnému, slzavě bodajícímu červenému prachu, se dalo těžko poznat, zda se jezdí vpravo či vlevo. Hodiny a hodiny jízdy, nějaká ta hodinka čekání když se kola vozu propadla trámem mostu nebo vrstvou bláta. Tahle „dálnice“ byla opravdu náročnou zkouškou trpělivosti. Zdejší řidiči ale cestu zvládají mistrně a bezpečně. K přežití na korbě existuje jediná rada – ovázat si šátek přes obličej jak to známe z westernů a jejich záporných hrdinů a obléci se do nejstarších věcí, které se v cíli vyhodí. Možná vlije optimismus do žil informace, že ve 14. století trvala cesta džunglí na slonu zhruba pět dní. Kdo ví, těžko srovnávat, ale asi byla bezpečnější a méně vyčerpávající.

Buy something, sir

S autem pouze pro nás čtyři to nakonec byla šestihodinová cesta vleže na korbě, se šátkem přes obličej. A kolem ubíhal kambodžský venkov, kraj plný smrti, utrpení, bolesti a – což mi připadalo v této souvislosti neuvěřitelné – usmívajících se lidí. Země, která se jen pomalu zvedá z propasti, do níž ji uvrhly zvrhlé maoistické představy předáků Rudých Khmerů, vystudovaných na francouzských univerzitách. Země, která ve svém nitru, tam v dálce a prachu, ukrývá uprostřed džungle jeden ze zázraků světové architektury – Angkor Vat. A už mě bolela ruka zvedaná v téměř nepřetržité odpovědi na mávání zdejších dětí a dívek, které na okamžik přerušily svou práci na rozbahněném políčku či se právě z nějakého důvodu ocitly uprostřed prachu v blízkosti našeho pick-upu. O kambodžských venkovanech se staří cestovatelé a obchodníci nevyjadřovali příliš uctivě. Francouz Delvert je popsal jako „bezstarostné a líné“. Známý je i výrok jednoho z misionářů, který popsal zemi Khmerů jako divočinu: „Pouze tu a tam vyrůstají lidská obydlí, spíše bídné chatrče s rýžovými poli, jejichž obyvatelé se nenamáhají více, než je nezbytné, aby nezemřeli hlady.“ V džungli se bojovalo o přežití každodenně – mezi hady, tygry, nemocemi. Lidé se usazovali především kolem vodních toků a jezer. Dodnes zde lidé stavějí svá obydlí na vysokých kůlech s podlahou asi dva metry nad zemí. Je to praktické nejen při záplavách, ale především jako ochrana před predátory z džungle. Pod podlahou často hodují v ohradě prasata či drůbež a tak přenocování bývá (alespoň v mém případě) prohraným bojem s neznámými parazity. Člověk by neměl být překvapen, když se probudí řádně poštípaný. A všude se pěstuje rýže. Khmerština prý rozlišuje více než stovku výrazů pro různé typy rýže a výraz pro slovo „jíst“ se shoduje s výrazem „jíst rýži“.

Dětská práce je velice rozšířená a pole či obchod se staly jejich životní školou. „Cold drink, sir, buy something, sir" – již na první zastávce v městečku Sisophon jsem zmučen všudypřítomným prachem i slunečním žárem neodolal tomuto volání, které jsem poprvé slyšel od prodávajících dětí. Slova, komolená s kouzelným khmerským přízvukem a doprovázená dychtivým očekáváním dolarů, jsem v dalších dnech slýchával na každém kroku, jako by je rodiče učili své potomky již od kolébky. Byl ten pravý čas podlehnout reklamám podél cest a ochutnat zdejší pivo – Angkor, které zde počátkem 90. let začali vařit australští investoři. Nebylo tolik cold, jak nadšeně slibovala usměvavá dětská tvář a bylo i dražší než naše lahvová piva. Domácí měnu – riel – jsem nepotřeboval. Dolar i thajský bath je s radostí akceptován a dostatečná zásoba jednodolarových bankovek se ukázala značnou výhodou. S riely jsem se setkal, jen když mi prodávající děti vracely drobné se sepjatými dlaněmi a nezbytným děkovným ukloněním hlavy. Samozřejmě místní zkoušejí nadsazovat ceny, jedná se ale o drobné (jaký rozdíl např. proti arabským prodavačům). Navíc se přitom usmívají tak, že okamžitě poznáte, že cenu navýšili. A když už jsem byl znalý obvyklých cen a řekl ji, bez přemlouvání souhlasili.

A pak se najednou objevilo cílové městečko Siem Reap a auto vjelo na asfaltovou silnici, konec mrakům prachu i nekončícího skákání na vymleté cestě či okolo ní. V centru Siem Reapu jsem objevil příjemný rodinný „guest house" Sun Rise čínského majitele pana Kim Honga. Jeho paní natolik dbala na čistotu, že jsem se v jejím domě rozhodně nebál chodit bos, vždyť snad při každém setkání jsem ji vyrušil od úklidových prací. O obchodních schopnostech Číňanů není pochyb (jejich čtyřletá dcera si s oblibou hrála s penězi a i na nás se učila platebnímu styku se zákazníkem) a v Kambodži patří jejich minorita, odhadovaná na několik set tisíc lidí, k bohatším vrstvám. Kromě Číňanů zde žije kolem půl milionu Vietnamců, kteří zde zůstali, přestože většina odešla již v roce 1989 s vietnamským okupačním vojskem.