Jezero Tonlesap bylo odpradávna nevyčerpatelnou zásobárnou ryb, navíc jeho vody zúrodňovaly celou oblast. V období záplav minimálně zdvojnásobuje svou velikost i hloubku, což způsobuje Mekong, největší řeka jihovýchodní Asie. Mekong, napájen tajícím himalájským sněhem a monzuny, každoročně vrhá své rozbouřené vody proti proudu řeky Tonlesap, na níž stejnojmenné jezero leží, a způsobuje obrácení jejího toku. Jezero se z 3000 km2 v období sucha rozroste až na 10 000 km2 v době dešťů, čímž zaplaví až třetinu obdělávatelných nížin v Kambodži. Staří Khmerové před tisíci lety dokázali úrodných naplavenin efektivně využívat a sklízeli čtyřikrát ročně. Navíc vybudovali neuvěřitelnou síť zavlažovacích kanálů a jejich zemědělské úspěchy jim záviděli i vyslanci pyšné Číny, kteří jinak všemi svými sousedy pohrdali. S tímto důmyslně rozvinutým zemědělstvím ostře kontrastuje současnost.

V okolí jezera stojí typická kambodžská obydlí postavená na trámech vysoko nad zemí, ale přímo na jezeře si venkované vystavěli své domovy přímo na loďkách. Plovoucí vesnice na Tonlesap však nejsou jen khmerské – usadily se tady i vietnamské rodiny. Že jsem proplouval vietnamskou kolonií, to jsem poznal okamžitě. Podle úsměvů. Zatímco domácí jsou rádi, že vidí exotického cizince a že na něm mohou vydělat nějaký ten dolar, Vietnamci bývali mnohem uzavřenější a donedávna prý po nezvaných turistech projíždějících na loďkách mezi jejich plovoucími domovy občas i stříleli. Tak vážné incidenty jsou snad minulostí a také jsem žádný podobný nezažil, ale pohledy vietnamských obyvatel nebyly přátelské. Na druhé straně khmerské děti na mě mávaly, zvaly na návštěvu a snažily se prodat cokoli od coca-coly po hady s kterými pózovaly kolem krku.

Dětská práce je zcela běžná

Zřejmě nejzachovalejším či nejnovějším „stavením“ je modrobíle natřená škola. I v ní platí zákon obchodu. V okamžiku, kdy se objeví parta turistů, pro některého školáka vyučování končí. Usmlouvá cenu – pohybuje se kolem několika dolarů za osobu – a vozí turisty loďkou po jezeře. Můj průvodce byl bystrý patnáctiletý kluk, který se po několika měsících angličtiny již slušně domluvil. Na rozdíl od mnoha jiných dětí má vlastně štěstí. Chodí do školy, konverzuje s cizinci a vydělává rodině slušné peníze. Vždyť gramotnost v Kambodži se pohybuje kolem 40 procent. Dětská práce je zcela běžná a všude na rozbahněných polích jsou vidět děti, jež se starají o dobytek nebo se věnují obchodu na tržištích.

Díky rybám je jezero zdrojem potravy, a tak se v této oblasti Kambodže jí zřejmě lépe než v těch chudších. Voda slouží ke koupání, vaření a snad i k pití, kdo ví. Končí v ní nepochybně většina odpadu, takže chuť na koupání rychle přejde i největší odvážlivce. Jezero i stejnojmenná řeka jsou navíc nejjednodušší dopravní tepnou do hlavního města Phnompenhu. Cena a kvalita lodí je velmi rozdílná a rozhodně se nevyplatí šetřit. To jsem si uvědomil především v okamžiku, kdy můj mladý průvodce ukazoval zrezivělý vrak, který prý cestu urazí za dva dny. Proto je lepší obětovat pár desítek dolarů a vyrazit do Phnompenhu něčím novějším a rychlejším. Cesta pak trvá asi pět hodin.

A míjeli jsme majestátní postavu ptáka marabu – nejznámější je marabu africký, ale tohle byl marabu indický nebo javánský. Kolem 1,5 m vysoký, rozpětí křídel až 3 metry. Marabu má holou hlavu a je to mrchožrout, přestože sem tam si něco uloví. Létá až do výšek kolem 4000 metrů, je velkým bojovníkem (prý dovede odehnat i supy od mršiny) a není ptáka, který by ho překonal ve žravosti. Četl jsem, že ho domorodci loví tak, že na velkou kost přiváží provaz a vhodí mezi odpadky. Marabu ji spolkne (dokáže spolknout i kilo masa) a je chycen jako na udici dříve, než kost vyvrhne.

O tom, jak bohatý a pestrý byl život na březích Tonlesap v minulosti, vypovídají stovky metrů basreliéfů na angkorských chrámech. Úžasné jsou výjevy z rušných tržišť, populární kohoutí zápasy i dnes zde již nežijící nosorožci a krokodýli.