Svérázná mongolská povaha

Život v přírodě a v naprostém souladu s ní se silně podepsal na mongolské povaze. Dokonce i u Mongolů žijících ve městě a již naprosto odtržených od přírody, se některé tyto vlastnosti projevují. První, čeho si po několika setkáních s Mongoly všimnete, je jejich nedochvilnost. Čas totiž ve stepi nikdy neměl takový význam jako ve střední Evropě. V praxi se to projevuje například tak, že když vám řidič dodávky nebo mikrobusu řekne, že čas odjezdu je v deset hodin, nechoďte naivně na stanoviště přesně či dokonce o něco dříve, aby náhodou neujel. Realita bývá taková, že v deset nebo v jedenáct řidič opravdu přijede, odjezd se ovšem nekoná. Čeká se, dokud dodávka není naplněna k prasknutí a to často bývá až v pozdním odpoledni nebo večer. Pak se teprve vyráží na cestu. Když se vám taková situace opakuje po několik dní, můžete z toho být značně rozladění. Mnoho turistů si tak raději pronajme vlastní auto s řidičem, aby za omezený počet dní v Mongolsku vůbec něco viděli.

I tak ale nemusejí mít vyhráno. Jako průvodce turistů v Mongolsku jsem se dostal i do situací, kdy domluvený řidič přes turistickou – ne právě levnou agenturu – přijel asi o tři hodiny později, čímž samozřejmě vznikl problém s dodržením programu výletu. Další vývoj situace nebyl o nic lepší. Když jsme konečně vyrazili (ale jiným vozem, než bylo domluveno), řidič se ještě potřeboval zastavit doma pro nějaké věci. Turisté v autě už začínali být trochu rozladění, ale i tak byli rádi, že konečně odjíždíme z města do divoké mongolské přírody. Netušili, co všechno je ještě čeká.

Nejprve se ukázalo, že nemáme rezervu. Podle řidiče to nebyl problém, prostě jí zajedeme koupit. Jenže po hodině, strávené na tržišti s autodíly, jsme odjížděli s prázdnou. Řidič byl pln optimismu, rezervu prý bez problému koupíme zítra v dalším městě. Bohužel, nepochodili jsme, přestože jsme navštívili asi šest dalších servisů, a nákup se podařil až třetí den. To už jsem řidiči důrazně vysvětloval, že jeho služby nejsou tak levné, abychom trávili čas sezením v autě a objížděním pneuservisů.

O pár dní později, když se zdálo, že kvalitu svých služeb chápe více po evropsku, dostali jsme další lekci mongolské povahy cestou ke klášteru Erdene Zuu, kde byla na přesný čas naplánovaná prohlídka. Jeli jsme tak akorát na čas, když řidič najednou odbočil z cesty, prý tady žije jeho bratranec, kterého neviděl deset let a že se tam na deset minut zastaví. Souhlasili jsme. Po půl hodině jsem se šel podívat dovnitř. Tam seděl spokojený řidič, bratrancova žena vařila budzy (oblíbené skopové taštičky vařené v páře) a vůbec to nevypadalo, že by návštěva měla končit. Dlouhé přemlouvání bylo těžké i pro mne, neboť znám mongolské zvyky a vím, že odmítnout pozvání na jídlo se považuje za velmi nezdvořilé. V normální situaci bych si to nikdy nedovolil, ale cesta byla zaplacená a desetiminutové zastavení se již protáhlo na hodinu.

Takové případy jsou v Mongolsku zcela běžné a setká se s nimi většina cestovatelů. Pokud se tedy do Mongolska chystáte, je třeba se obrnit trpělivostí a mít alespoň trochu respekt k místním zvykům a poměrům. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Když však takové situace překonáte, budete dalšími vlastnostmi Mongolů už jen příjemně překvapeni. Známá je jejich neuvěřitelná pohostinnost. Jednou jsme se ptali na cestu v jurtě v oblasti pouště Gobi. Mongolská rodina nás všechny (devět lidí!) pozvala dál a začala hostit jídlem, vodkou a kumysem (alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka). Na cestu jsme dostali ještě plnou tašku mongolského tvarohu. Jakékoliv peníze odmítali a tak jsme jim alespoň nechali pár pohledů Prahy. Tu zde všichni znají a obrázek je vždy potěší.

Dalším výrazným povahovým rysem venkovských Mongolů je jakási přirozená moudrost. Uvědomují si, co je v životě opravdu důležité a neřeší malichernosti, které např. naplňují životy mnohých lidí u nás. Někoho může také překvapit, že Mongolové neděkují za běžné věci. Není to ale projevem nezdvořilosti. To, že vám někdo dá cigaretu, jídlo, pití nebo poradí s cestou, se totiž považuje za natolik běžnou věc, že za ni prostě není nutné děkovat.


Na velbloudích závodech

Na co se před cestou do Mongolska připravit

Před cestou do Mongolska je tedy dobré počítat s mongolským přístupem k času a neplánovat itinerář úplně do detailu. Kromě různých zpoždění způsobených lidmi, vás totiž mohou zdržet i rozvodněné řeky. Další podstatnou položkou je téměř neexistence zpevněných silnic. Většinu pobytu tak strávíte drncáním po velmi špatných cestách a na mnoha úsecích nepřesáhne vaše průměrná rychlost ani 20 km/h. Pokud ale chcete Mongolsko lépe poznat, těmto namáhavým přejezdům trvajícím 8–10 hodin se nevyhnete. Mongolsko určitě není zemí pro každého. Je třeba počítat s tím, že jedete do pravé divočiny a komfort budete muset oželet. V Mongolsku je všeobecně nedostatek vody a tomu odpovídá i možnost koupání. V levnějších ubytováních nebývá jiná možnost než opláchnout se dvěma litry vody venku v umyvadle. Ve většině lepších jurtových kempů však sprchy jsou, někdy dokonce i s teplou vodou.

Když budete se situací v Mongolsku smíření, milí lidé i neporušená příroda vás odmění neuvěřitelnými zážitky. Mongolsko každému učaruje klidnou, neuvěřitelně rozlehlou krajinou (jeho území je velké asi jako tři Francie), pohledem na nespočet stád ovcí, koz, koní, jaků nebo velbloudů. Nad vámi se budou vznášet velcí dravci – orli i orlosupi. Užijete si specifického mongolského jídla, poznáte život v buddhistických klášterech.

Nejoblíbenější destinace

Mongolsko se z geograficko-turistického hlediska dá rozdělit do tří hlavních oblastí. Nejvíce navštěvovaná je centrální část (včetně severního a jižního Mongolska), dobrodruzi se často vydávají do západních regionů a nejméně cizinců míří na východ Mongolska. Tam jezdí nejčastěji lidé, kteří se o Mongolsko a Mongoly zajímají více do hloubky. Ve východním Mongolsku jsou totiž prakticky jen stepi – ovšem téměř nenarušené vlivem moderního člověka – kde se prohánějí ohromná stáda gazel.

Ulánbátar

Díky mezinárodnímu letišti je Ulánbátar vstupní branou do země, které se můžete vyhnout jen tak, že přijedete vlakem z Ruska nebo Číny. Současná podoba Ulánbátaru se utvářela pod vlivem sovětských inženýrů a projektantů. Ti mu vtiskli nezaměnitelnou betonovou tvář sovětského velkoměsta. Výjimku tvoří jen pár zachovalých buddhistických klášterů a moderní sklobetonové výškové budovy. Podstatnou část milionového města tvoří tzv. jurtoviště, dřevěné ohrady s jurtou nebo malým dřevěným domkem. Ty obklopují centrum města téměř ze všech stran a bydlí v nich podstatná část obyvatel. V jurtovištích není kanalizace, vodovod a často sem nejezdí ani popeláři. V zimě tam lidé topí hlavně uhlím a tak se s prvními mrazíky celý Ulánbátar zahalí do hustého dýmu. I tak ale mongolská metropole nabízí řadu zajímavostí. Určitě k nim patři klášter Gandantegčenlin – centrum mongolského buddhismu, v komunistických časech jediný fungující klášter v zemi, sovětský památník Zajsan, kde je vystavený nablýskaný tank hned vedle velké pozlacené sochy Buddhy nebo muzeum přírody s unikátními dinosauřími kostmi. V Ulánbátaru stráví většina turistů dva nebo tři dny a pak vyráží pronajatým autem, vlakem nebo autobusem do stepí. Nejoblíbenější je cesta na sever s první zastávkou v klášteře Amarbajasgalant.


Jurtoviště v Ulánbátaru

Jezero Chövsgöl

Další nezbytnou destinací je oblast jezera Chövsgöl. Toto druhé největší jezero v Mongolsku co do plochy a největší co do objemu je vlastně takovým malým pokračováním jezera Bajkal. V jezeře je průzračná pitná voda, která tvoří asi 0,4 % světových zásob (jiné údaje dosahují až 2 %). Jezero je dlouhé 134 km, široké 39 km a hluboké až 262 metrů. Kolem jezera jsou krásné zalesněné hory ideální pro turistiku, jízdu na koni a kempování. Na západ od jezera je oblast obývaná tzv. Cátany neboli Sobími lidmi. Ti žijí v lesích v teepee a jejich život je kompletně spjat se soby. Pijí jejich mléko, jedí jejich maso a oblékají se do jejich kůží. Část z nich už přijala modernější způsob života a odstěhovala se do vesnice u jezera. Díky tomu je také můžete i se soby potkat. K těm původním je turistům zakázán přístup. Jen tak se totiž může ochránit jejich jedinečná kultura.


Jezero Chövsgöl

Oblasti Archangaj a Ovorchangaj

Jižně od kraje Chovsgol leží nádherné ajmagy (provincie) Archangaj a Ovorchangaj, s krásnými řekami, lesy a hlubokými údolími. Leží tu i pro mongolskou historii tolik významné údolí řeky Orchon, kde Čingischán založil hlavní tábor a Kublajchán později vystavěl město Karakorum, kde pobýval i Marco Polo. To mělo slavnou, ale krátkou historii. Kublajchán totiž hlavní město přesunul do Chánbaliku (dnešní Peking) a Karakorum nakonec zničila čínská vojska. Na místě jeho trosek vyrostl v 16. století první buddhistický klášter v Mongolsku – Erdene Zuu. Údolí řeky Orchon a jeho památky jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.

Buddhistický klášter Erdene Zuu

Klášter Erdene Zuu je jeden ze tří největších klášterů v Mongolsku (další dva jsou Amarbajasgalant a Gandantegčenlin v Ulánbátaru). Komunistické běsnění Erdene Zuu neušetřilo, většina kláštera byla zničena a z několika zachovalých budov bylo později vytvořeno muzeum. Některé kláštery odolaly úplným čistkám jen proto, že někteří vojenští velitelé s kláštery sympatizovali a riskovali, aby alespoň jejich části zachránili. Do roku 1937 existovalo v Mongolsku na 700 buddhistických klášterů a chrámů. V tomto a několika následujících letech proběhly komunistické čistky, při kterých byly prakticky všechny kláštery srovnány se zemí, staří mniši zabiti nebo posláni na Sibiř, mladší zase do armády. Buddhismus byl v Mongolsku prakticky zakázán až do roku 1990, kdy proběhly první demokratické volby. Po více jak padesáti letech se tak Mongolové opět začali vracet ke své buddhistické víře. Klášter Erdene Zuu je zajímavý také díky zdi, která ho obklopuje. Tu totiž tvoří 108 stúp, buddhistických sakrálních staveb původně určených pro ostatky Buddhů. Pokud byste je náhodou počítali, nezapomeňte přičíst i stúpy uvnitř kláštera.


V klášteře Erdene Zuu

I když většina kláštera slouží jako muzeum, můžete v chrámu Lavran navštívit každodenní modlitby. Klášterní komunita je velmi aktivní a mniši přátelští a při kontaktu s návštěvníky naprosto přirození. Kromě modliteb, studia a meditací se mniši aktivně zapojují do oprav kláštera, provozují obchody s náboženskými předměty a angažují se i v ochraně místní přírody. Při návštěvě kláštera Erdene Zuu tak budete okouzleni nejen architekturou, ale i zvláštní příjemnou atmosférou. Na mniších v klášteře je vidět, že své poslání myslí opravdu vážně a upřímně, což není ve velkých mongolských klášterních centrech úplně běžné. Například největší klášter Gandantegčenlin v Ulánbátaru je sice také příjemným místem, ale je zde znát, že jde i o administrativní centrum celého mongolského buddhismu a někteří zdejší lamové se berou možná až moc vážně. V klášteře Amarbajasgalant je zase poněkud slabší mnišská komunita. To se navenek projevuje hlavně při modlitbách, kdy je na některých mladých mniších vidět, že je to moc nebaví a raději by snad byli i někde jinde. Pokud bych měl doporučit návštěvu jednoho kláštera v Mongolsku, byl by to nepochybně Erdene Zuu. Klášter Erdene Zuu je vzdálen asi osm hodin jízdy z Ulánbátaru po relativně dobré cestě. Kolem kláštera je několik jurtových kempů a v okolí několik dalších zajímavých míst. Myslím, že když si vyčleníte na Erdene Zuu a okolí tři dny, určitě se nebudete nudit.

Klášter Amarbayasgalant

Klášter Amarbajasgalant je nádherný komplex budov v mandžusko-čínském stavebním slohu. Pokud vyrazíte z Ulánbátaru brzy ráno autem, klášter se dá navštívit během jednodenního výletu. Lepší je ale přenocovat v některém z jurtových kempů v blízkosti kláštera. Ráno se tak můžete zúčastnit modliteb a udělat malý výlet po okolí. Krásná procházka se nabízí u říčky západně od kláštera, kde je i několik stúp a meditační poustevna pro mnichy. Na kopečku za klášterem jsou dvě nová poutní místa. Jedno je zasvěceno tibetskému buddhistickému reformátorovi a zakladateli školy Gelug, Tsongkhapovi. Druhé tvoří velká stúpa, na které jsou namalované oči Avalókitéšvary, bódhisattvy soucitu. Západní turisté se často ptají, proč lamové investují do staveb nových soch a stúp, když samotný starobylý klášter je ve značně zbědovaném stavu a nutně by potřeboval rekonstrukci. Pro kočovné Mongoly totiž nemá starobylá architektura takovou hodnotu jako pro nás. Zjednodušeně se dá říci, že nově postavené sochy nebo chrámy se ničím neliší od těch starých. Jde totiž hlavně o to, že plní svou funkci posvátných míst, která zde byla a budou nehledě na to, jaká budova zde právě stojí.

Poušť Gobi

Většina západních turistů, kteří se vydávají do Mongolska, si přeje vidět poušť Gobi. Po pár dnech ale prchají pryč, protože projíždět hodiny a hodiny pustou rovnou krajinou, kde jediné, co uvidíte, budou všudypřítomní gekoni, kobylky a zřídkakdy velbloud, není příliš zábavné. Gobi je ohromná a najdete v ní krásná až neuvěřitelná místa s jezery, ledovci, zasněženými horami, sněžnými leopardy, divokými velbloudy nebo téměř vyhynulými gobijskými medvědy. Tyto oblasti jsou ale značně vzdálené a pro běžného turistu, který zde stráví dvacet dní, nedostupné.

Krásných míst, která vás uchvátí, je v Mongolsku nespočet. Určitě bych mohl psát o slaných jezerech na západě, kazašských pastevcích lovících vlky pomocí orlů, oblastech velkých řek plných ryb nebo pětitisícových vrcholcích hor.

Text a foto: Martin Vorel Cestovnipotre­by.cz