Oblast kolem řeky Moravy byla osídlená již od pravěku. První písemná zmínka o Holíči pochází z roku 1205, tehdy se jmenoval Winar, pozdější zápisy jsou pod jménem Wywar (Nový hrad). Začátkem 14. století se Holíče zmocnil Matúš Čák Trenčanský, v té době nejmocnější muž západního a středního Slovenska. Tak mocný, že ani vojska krále Jana Lucemburského nedokázala hrad dobýt, český král ho získal až po Matúšově smrti, což popisuje i Dalimilova kronika. Holíči se nevyhnuly ani husitské události. Husité vypálili Holíč v roce 1428, o šest let později získal město král Zikmund.

Na holíčském panství se vystřídala řada panovníků. Tři sta let zde vládli Czoborovci, poslední z nich Jozef Czobor přenechal Holíč i s dluhy Františku Štefanovi Lotrinskému a jeho manželce Marii Terezii. Ti dali zámek přestavět v pozdně barokním slohu a udělali z něj své letní sídlo. Za jejich vlády prožívalo město Holíč nebývalý hospodářský rozmach, místní slavná manufaktura na výrobu fajánse byla první svého druhu v celém Rakousku-Uhersku. Na jižní Moravě a západním Slovensku existovaly v té době keramické dílny habánských mistrů a ti se objevili i mezi prvními technickými silami holíčské manufaktury. Přicházeli ale také zahraniční odborníci, např. Nikolas Germain ze Štrasburku, kde fajánsová výroba byla v plném rozkvětu.

Zámek byl otevřený a vstup stál jedno euro. Protože jsem si ze svých cest na Slovensko v minulosti pamatoval, že se zde počítá česká měna se slovenskou 1:1 (což jsem vždy považoval trochu za zlodějnu), zeptal jsem se paní, která mi nabízela prohlídku, zda toto pravidlo platí i nyní, když to pro Slováky není výhodné. Světe div se, neplatí. Ale paní průvodkyně navrhla řešení: „tak dejte alespoň pět korun…“ a dobře jsme se zasmáli. Na zámek ale nebyl čas, pokračovali jsme do nedaleké Skalice a na Horňácké slavnosti do Velké nad Veličkou.


Holíč – zámek


Holíč – zámek


Holíč – zámek


Holíč – kostel Božského srdce, původně ze 14. století, barokně přestavěný na konci 17. století


Holíč – zničený židovský hřbitov

Stopy po holíčském židovském osídlení jsem nenašel, i jejich Atlantida zmizela. A židovský hřbitov? Existuje snad jen úředně, je to neudržovaný zarostlý prostor kousek za městem, jede se po polní cestě, vůz trochu naříkal a řidič trochu nadával. Právě zde je vidět, že židovský svět z Holíče opravdu zmizel. Zůstaly jen vzpomínky vložené do stránek Tauberovy knihy (Tauberův literární styl a pohled na maloměstský život bývá přirovnáván ke Karlu Poláčkovi). Z ní se mj. dozvíte o tom, že holíčský Žid Richard Winterstern byl prvním, kdo v březnu 45. roku vyvěsil československou vlajku v tehdejším Protektorátu (za což byl popraven), i o tom, že holíčští Židé dlouho nedovedli pochopit, proč by měli odejít zrovna do Palestiny, když moravsko-slovenské pohraničí je tak příjemné místo k životu. Na stránkách knihy ožívá místní chonte, tedy prostitutka Leopoldina, která bydlela v uličce, jíž se říkávalo Zasraná (dnes byste ji na mapě Holíče těžko hledali), protože kanalizace v tehdejší Holíči nebyla dokonalá a dočtete se také, jakými hosty byli holičští Židé v lázních karlovarských. Viktor Fischl kdysi napsal, že holíčští Židé měli svůj vlastní jazyk, kterým se mluvívalo ještě někde na Hradišťsku a v Uherském Brodu a kterému se říkalo „moravská němčina“. Jazyk byl bližší němčině než jidiš, ale přesto v něm bylo nejedno slovo, kterému by Goethe sotva rozuměl.

V nedalekém Hodoníně stojí dům, kde se narodil T. G. Masaryk. Tauber ale ve svých vzpomínkách oficiální českou historii upravuje: nad hodonínským krajem panoval tehdy jistý Redlich, který se živil prací svých pacholků a děveček. S těmi děvečkami si také užíval a zplodil jistě nejedno nemanželské dítě. A tak, když se mu zase jednou povedlo požehnat život nevdané děvečky (tentokrát to byla Terezie), vyhlédl pro ni manžela – svého kočího Josefa Masaryka.

O hodonínském rodném domě TGM Tauber píše: „Je jisté, že se v tom domku, jako v mnoha jiných, rodila neviňátka, stejně jisté je, že to nebyl Tomáš Masaryk. Jeho rodná chalupa stojí v Kopčanech, pět oken vede téměř přímo na ušlapanou hlínu, jíž se říkalo chodník, není-li člověk téměř trpaslíkem, polechtá jeho čelo sláma, která kryje střechu.„ A jak to vypadalo, když se do Kopčan (hned vedle Holíče) po téměř 80 letech vrátil TGM jako prezident, který změnil mapu Evropy: „Spěchal tam kdekdo, i veliké panstvo. A samozřejmě Holíč v čele se všemi Židy.“ A když vkročil TGM na rodnou půdu: „v tu slavnou chvíli vpadlo pod kopčanským nebem skoro posvátné ticho a jen jeden jediný výkřik porušil zamlklou úctu a obdiv, který se všech zmocnil. Byl to Josef Winterstern, kavárník a předseda pohřebního bratrstva, který v úžasu i nadšení vykřikl: Celej starej Redlich.“

Na kraji Holíče stojí i větrný mlýn. Původně byl dřevěný, je zachycený na rytině L. Schmalhofera z roku 1801. Pravděpodobně vyhořel a ten dnešní kamenný je z 80. let 19. století. Technické vybavení se ale nedochovalo a mlýn v zalesněném prostředí sloužil v minulém režimu jako lovecká chata a i dnes je využíván např. na kulturní akce.