Na planině nad městem Sisian (asi 200 kilometrů od Jerevanu) se tyčí 223 menhirů, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem 10 tun. 84 z nich má v horní části kulaté otvory široké v průměru 4–5 centimetrů. Právě tyto otvory dělají z Karahunj výjimečné megalitické místo.

V letech 1994–2001 vedl v Karahunj rozsáhlé průzkumy Paris Herouni, který tvrdí, že zde býval chrám, hvězdárna a dokonce pradávná univerzita. Podle něj byla observatoř zasvěcena slunečnímu božstvu a je stará až 7500 let. Nikoli všichni vědci však sdílí jeho názory, Karahunj mohlo být též pouze dávným pohřebištěm, místem, které sloužilo jako most mezi světem živých a mrtvých. Centrální kruh sestává asi ze 40 kamenů bez otvorů a právě zde se našly staré hroby. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem. Severní sestává z 80 kamenů (49 má otvory) a je dlouhé 136 metrů. Levé křídlo tvoří 70 kamenů (26 má otvory) a je dlouhé 115 metrů.

Ze Sisianu je Karahunj kousek, přibližně 4 kilometry do prudkého kopce a po silnici. Taxikáři od nás chtěli 1500, maximálně 2000 arménských dramů, což je asi 75–100 Kč. A je to trochu přehnaná částka, v Arménii se kromě malého poplatku několika set dramů za nastoupení do taxi platí asi 100 dramů na kilometr. Mezi kameny se pásly krávy, pobíhali psi, žádní lidé kromě pastevce a nás. Je tam ale domek s předraženými suvenýry, přesněji, cenu nám oznámil prodávající mladík. Přibližně o třetinu vyšší než jinde. Počasí nám úplně nepřálo, viditelnost nebyla dokonalá a hory v pozadí byly schované v mracích, čímž se ztrácela atmosféra tohoto prastarého místa. Snad se vyplatí vyrazit do Karahunj i na západ slunce, což jsme neučinili.

. .
Karahunj

Okolí Sisianu je bohaté na turistické cíle. Kromě pravěké observatoře je možné vyrazit ke klášteru Tatev, prohlédnout si petroglyfy v Ughtasaru nebo se jen toulat horami na hranicích s Náhorním Karabachem. Podle vyjádření všech Arménů je tam pro cizince naprosto bezpečno, jen je nutné si v Jerevanu vyřídit víza, ta arménská pro Náhorní Karabach neplatí. Příjemným zázemím pro výlety ze Sisianu je hotel Dina, jehož paní hovoří slušnou angličtinou, což je v Arménii výjimečné. Připravují zde chutné snídaně i večeře, pomohou i s případnou organizací výletu např. k petroglyfům. Pokoj s balkonem nás stál 700 českých za noc.

Nepochybně stojí za zaznamenání i cesta z Jerevanu, která začala na autobusovém nádraží Kilikia, odkud dle knižního průvodce vyrážejí maršrutky do Sisianu. Dramata před námi. První setkání s realitou jsou hrůzné toalety, za které vyžadují 100 dramů. A poté začínám hledat maršrutku, která má jet ve 12.30. Všude narážím na arménské písmo, ve kterém se neorientuji (moje chyba, měl jsem se učit). Latinkou jsou jen cesty do Istanbulu a Gruzie. Vydám se tedy za nápisem „dispečer“ v ruštině. Je jich v té budce pět (dispečerů zřejmě) a evidentně mají mnoho na práci. A tak se základy ruštiny zeptám, odkud jede maršrutka směr Sisian. Asi vypadám jako pravý Armén, protože ti pracovití dispečeři na mě spustili svým rodným jazykem, naštěstí jsem leccos pochopil z jejich gest, tam, tam někde odjíždí. Ukazuji na hodinkách na půl jednou a kývají hlavou, asi tedy ano. Odjíždějící přecpané minibusy mě optimismem nenaplňují, toho zboží a lidí uvnitř, i 14 osob jsem napočítal. Chvíli čekáme, zda se neobjeví ten do Sisianu a pak jdu k dispečerům pro širší informaci. Už neříkají pojede, pojede, ale posílají se mnou chlapíka, aby mi ukázal, co a jak. A ten mi nabízí taxi. Taxi přes půl Arménie se mi nejeví jako spásná myšlenka, zvláště při pohledu na dědu s žigulíkem (starými dohromady jistě přes 100 let), který by mě měl převést přes průsmyky ve výšce až 2500 metrů. Potřetí k dispečerovi a opět jiná informace, nic nejede, až zítra. Jen taxi. Na jednom z okének, které by mělo sloužit jako kasa, ale je samozřejmě zavřené, jsem si opsal nápis Sisian v arménštině a obešel všechny zaparkované minibusy. Bez úspěchu, odtud se do Sisianu nedostanu.

.
Karahunj

Odešli jsme z nádraží, já s několika ostrými slovy na rtech, a poručil jsem taxikáři, aby nás odvezl někam, odkud to jezdí do Sisianu. Kam nás zavezl, nevím, po jménu jsem ani nepátral. Jen co jsme se vyhoupli z taxíku, již jsme byli v rukách místního bosse, který vše organizoval. Řekl 7000 dramů (350 Kč) za dva ve sdíleném taxi a jede se „сейчас“. Támhle je auto. Sejčas si z hodin ruštiny pamatuji jako hned, ale nejede se hned, sejčas znamená spoustu a spoustu příprav, nejprve výměna kola, poté organizace, kterým autem vlastně pojedeme, pánové občas vzrušeně diskutují, aby se vzápětí srdečně políbili. A najednou dostáváme pokyn. Není k odjezdu, ale k přesunutí zavazadel do jiného auta, jiného kufru. Za 10 minut se prý jede. Horečné telefonování a asi po 20 minutách se opět něco děje. Stěhujeme batohy do toho prvního auta. To, ve kterém byly naše batohy, odjelo. Se spoustou krabic, za mnoha řečí a rozhazování rukama.

Ale nakonec jedeme. Ne dlouho, zastavujeme již na předměstí Jerevanu, paní, která cestuje s námi, potřebuje koupit kytici, říká, že jí umřela neteř. Ale pak nás již nic nezdržuje, paní nabízí cukroví, koláčky připomínající takové ty rumové z dob socialistických, ale bez rumové příchuti. Na řadu přijde i lavaš, místní tradiční chléb, který paní sama pekla doma. Dlouho jedeme kolem Araratu, míjíme odbočku na klášter Khor Virap, poté městečkem Surenavan, kde vidíme čapí hnízdo vedle čapího hnízda přímo uprostřed zástavby. Kousek dále městečko Armash, kde se narodila naše spolujezdkyně. Jsou tu rybníky a podél silnice rybárny, kde si můžeme koupit čerstvé ryby. Zastavujeme, asi budeme opravdu nějaké kupovat. Omyl, nastupuje maminka naší spolujezdkyně, už nemáme tolik pohodlí. A odbočujeme do hor, krajina je najednou vyprahlá a průsmykem Tukh Manuk vstupujeme do provincie Vayots Dzor. Sjíždíme do vinařského centra Areni, míjíme odbočku do kaňonu ukrývajícího klášter Noravank, kam zamíříme na zpáteční cestě. Postupně stoupáme do dalšího průsmyku Vorotan (2344 m), za kterým je již provincie Syunik a cíl cesty Sisian, město se 16 tisíci obyvateli. Příliš neklesáme, jedeme po náhorní rovině mezi krásnými loukami a spoustou úlů, hned u silnice se nabízí med. Je citelně chladněji, horko arménských rovin zůstalo pod námi. Vystupujeme na malém náměstí, které jakoby vypadlo z oka všem těm ze sovětských časů. Sisian je plný sovětské architektury a ledabyle postavených paneláků. Překvapení v podobě hotelu Dina s fontánou před vstupem je schované nedaleko mezi stromy.

Další informace na:
www.carahunge.com