Děčínský Sněžník je nejvyšší stolovou horou v Česku (723 metrů) a jeho většinou březovým lesem porostlý hřbet je zakončen svislými skalami. Na stránkách www.ceskosaske-svycarsko.cz jsem se dočetl, že: „Díky termickým stoupavým proudům kolem stolové hory se zde mísí proudy vzduchu až od Severního moře, pro jejichž blahodárné účinky bývá toto místo nazýváno Větrné lázně.“ Řivnáčův průvodce po království českém z roku 1882 se o větrných lázních nezmiňuje, ale rozhledna již v čase jeho vydání na Děčínském Sněžníku stála: „Na nejvyšším místě hory stojí kamenná věž pro vyhlídku, až k cimbuří 33 m. vysoká, pěkně a pevně roku 1864 od hraběte Františka Thuna vystavěná. Nahoru vede 20 kamenných stupňů až na terasu, 84 až ke 4 balkonům, dalších 31 až k okrouhlým oknům (odtud za větrem jsouce kochati se můžeme rozhledem do kola), konečně točité schody o 38 železných stupních až na plochou střechu (750 m. nad mořem). Vedle věže stojí obydlí věžného, který otvírá věž a vysvětluje vyhlídku, bývaje tu i přes zimu.“

Nejkratší cesta na stolovou horu vede po červené značce z rozcestí nad obcí Sněžník, kde lze zaparkovat nebo sem přijet autobusem z Děčína. Do větrných lázní se vzhledem k pohodlnému a krátkému výstupu vydávají i ženy s kočárky a malými dětmi. Asi po kilometru po asfaltce (červená značka odbočuje asi po 700 metrech do lesa a stoupáte po kamenité stezce březovým lesem) jsme u Drážďanské vyhlídky, z níž je okouzlující výhled na Nationalpark Sächsische Schweiz, jeho stolové hory a údolí Labe. Děčínský Sněžník nabízí spoustu podobných vyhlídek, lze si kdekoli na skalách nad srázem posedět, poležet, užívat hřejivé slunce a blahodárný vzduch a kochat se výhledem. Jaký rozdíl proti mnoha vyhlídkám, kde u zábradlí postojíte pár minut a abyste již odcházeli, neboť se za Vámi tlačí davy toužící si též užít.


Děčínský Sněžník nabízí spoustu podobných vyhlídek


Stromy pod Děčínským Sněžníkem


Tam je Německo


Rozhledna


Pravá amazonská atmosféra

Rozhledna je otevřená denně, zavírá se pouze za nepříznivého počasí. My jsme ji ale vzhledem k omezenému výhledu vynechali. Dole je občerstvení a pár stolů a laviček na posezení. Věž byla původně stavěna pro potřeby zeměměřičů, nikoli pro výletníky. A vedle rozhledny stojí restaurace, ještě jednou budu citovat z Řivnáčova průvodce: „Prostranný hostinec poskytuje dobré opatření za dosti mírné ceny (pečeně 50–60 kr., káva s koláči 55 kr., půl litru piva 12 kr., postel 1 zl. 10 kr.).“ Dnešní Restaurace pod rozhlednou rozhodně mírné ceny nenabízí (pivo Eggenberg za 39 korun) a dobré opatření poutníkům též ne – ubytování je nabízeno pouze pro skupiny od deseti lidí na objednání předem.

Poleháváme na skalách, desítky metrů nad březovými lesy pod námi. Pravý severský porost, cítím se jak ztracen v sibiřských hvozdech. Mlhový závoj tu plodnost schovává, daleko se nedokoukáme. Plošina na vrcholu Děčínského Sněžníku je rozlehlá, měří 1600×600 metrů. Na úbočí pískovcových stěn jsou nepřístupné jeskyně (Jeskyně pod Sněžníkem). V okolí Děčínského Sněžníku se v minulosti těžil fluorit, historii jeho dobývání dokumentuje expozice „Poklady v zemi ukryté“ v zámku v Jílovém několik kilometrů jižně od Sněžníku (další expozice „Památné kameny Jílového“ vypráví o historii okolí Jílového, mj. i o otiscích mušlí na Sněžníku).

Kdysi dávno se do nepropustných lesů pod Děčínským Sněžníkem nesmělo bez průvodce. Stavba kamenné věže vše změnila a turisté se na stolovou horu jen hrnuli. Není divu, je to pohádková hora, kdo tam nebyl, ať tam běží.