Přistání boeingu společnosti Garuda na maličkém letišti na Lomboku bylo okouzlující. Z výšky jsme nejdříve obdivovali kráter sopky Gunung Agung, nejvyššího vulkánu Bali, poté ostrůvky Gili nedaleko pobřeží Lomboku. Bylo po dešti a kopce pokryté pralesem byly nádherně nasvícené sluncem, čerstvý vzduch doslova vybízel k omamnému nadechnutí.

Pátral jsem po taxi, které by nás odvezlo do hlavního centra ostrova, městečka Mataram. Jedinou odpovědí bylo: kupte si voucher a taxikáři již nic neplatíte. Mám negativní zkušenosti s cenami podobných voucherů a tento zvyk mě neoslovuje. Ale Mataram je z letiště kousek, předražení se tolik neprojevilo, našli jsme si skromné a levné ubytování v Oka Homestay, v krásné zahradě s hinduistickou modlitebnou, neberte to za necelé dvě stovky českých. Mávnout na taxi jsem se na Lomboku nijak neobával, je levné, řidiči většinou poctiví a neobjevil jsem příjemnější způsob dopravy. Nejrozšířenější jsou modré taxi Bluebird, které jezdí i na Bali, ovšem řidiči na Lomboku jsou o chloupek vychovanější. Spousta neodbytných řidičů na nás z ulice pokřikovala „good price, sir“, ale bez výjimky vyhrkli cenu dvojnásobnou proti ceně taxi. Volání jsme začali brzy odbývat naučenou frází „jangan ganggu saya“ (něco jako „dejte nám pokoj“) a ta spolehlivě fungovala. Mataram je živé městečko, zvláště večer a zvláště hraje-li se fotbal. V každé dílničce a v každém obchodě kolem hlavní ulice měli malou obrazovku a společně s chodci sledovali fotbalové dění. Nakupovalo se v Mataramu docela příjemně, dokonce i kravatě s indonéským vzorem má žena neodolala.


V chrámu Pura Lingsar

Najali jsme si auto i s řidičem (asi za 600 Kč) a vyrazili jsme na celodenní výlet po ostrově. Směr jih, přes chrám Pura Lingsar do vesniček Penujak a Rembitan a na pláž Kuta. Pura Lingsar uctívají jak muslimové, tak hinduisté. Řidič se rozpovídal, že všichni žijí na Lomboku v poklidném soužití, včetně početné komunity Číňanů. Za jednoznačně největší problém označil korupci. Taková práce u policie, to je výnosný job, to si hned policejní důstojník staví honosný dům, je to špína za špínou, a nezapomněl si postěžovat i na své prachbídné příjmy (jistě, dostal dýško). V Pura Lingsar se nás hned chopil místní průvodce. Mj. jsme se dozvěděli, že v černým suknem potažené svatyni uctívají ostrované nezkrotnou Rinjani, jejíhož hněvu se obávají. V chrámu vládla lenivá atmosféra, sem tam někdo vyspával na zemi, jen děti byly zvědavé na dvojici cizinců, nakoupili jsme malé sošky a masku a pokračovali dále. Kolem nás ubíhala rýžová políčka a na nich sem tam pracující domorodci. Podle Lonely Planet je vesnička Penujak proslulá tradiční keramikou, no, procházíme uličkou a keramika nikde. Nakonec nás odchytila paní a zatáhla do skladu, kde byla keramika naházená až po strop – nezdálo se to být nijak tradiční – tácky s ještěrkou a spousta podobných hloupostí, ale když ta ještěrka byla tak milá, komu by se nelíbila ještěrka lezoucí po okraji malého talířku, a ještě za necelých dvacet korun… V Rembitanu se žádné procházky domorodou vesničkou nekonaly. Jen jsme vystoupili z auta, stál u nás místní pověřený průvodce a bez jeho služeb bychom pravděpodobně nebyli vpuštěni. Tradiční sasacké domky s vysokými střechami většinou nebyly obývané, připadal jsem si jako v polovičním skanzenu, zvláště když jsme po krátké procházce byli požádáni o příspěvek. Rozloučili jsme se v přepočtu se 60 korunami a průvodce si odklikl další příjem od turistů. A stejné to bylo v další vesnici o kus dále, hned jsme byli chyceni do průvodcovských tenat, okoukli jsme tkaní na starých stavech a než jsme se nadáli, byli jsme v předváděcí místnosti a prohlíželi širokou nabídku koberců a šatů. Ceny domorodého umění jsou již všude na světě přemrštěné, tohle za tři sta dolarů, tohle jen za dvě stě atd. A chytnul mě malý klučina a hned chtěl fotku, a světe div se, nenatahoval ruku pro money, na obrázek se rád zvědavě podíval. Chtěl jsem nakouknout do muslimských svatostánků, ale indonéské mešity jsou turistům nepřístupné. I v nejmenší vesničce se tvářili silně zamítavě na můj nápad vkročit dovnitř. Mešit ale na Lomboku roste jako hub. Samozřejmě ta nová, rozestavěná, bude dvakrát třikrát větší, než stávající.


Venkov na Lomboku


Ve vesničce Sasaků

Na slavné pláži Kuta zavládlo zklamání. Surfařské vlny nebyly, kolem nás běhaly obtěžující děti žebrající o nějaký drobák, ženy vnucující sarongy a z písku na nás neustále poskakovaly jakési breberky, jejichž původ jsme neodhalili. Nádherné pláže Lombok schovává. Známá je turistická Senggigi na severozápadě, ale ještě lepší volbou jsou kus dále panenské pláže a opuštěné zátoky zdánlivě nedotčené lidskou nohou. A úchvatný západ slunce s výhledem na sopku Gunung Agung na Bali. Ovšem, jen když se mraky rozplynou. Senggigi je klasické turistické středisko, shluk hotýlků podél pláže, výborné restaurace, směnárny, krámky. Ale za humny, pár kroků z hlavní ulice lemující pobřeží, stojí mezi palmami roztroušené vesnické domky a malá mešita. Ceny v restauracích v Senggigi i výběr jídel nelze označit jinak než lákavé. Přibližně poloviční cena proti českým restauracím a kromě místních specialit výběr z jídel mexické či thajské kuchyně. Konkurence jako hrom, restaurace za restaurací, obsluha příjemná všude. Senggigi je přeplněné nabídkou aktivní dovolené – výlety na okolní ostrovy (především na Komodo s třímetrovými draky), potápění kolem ostrůvků Gili a asi nejrozšířenější výlet na sopku Rinjani (koupání na Gili, výstup na Rinjani a další články z Indonésie:
http://www.cestomila.cz/clanky/zeme/28-indonesie

Ubytovali jsme se v resortu Dharmarie, cena kolem 600 Kč za chaloupku s prosklenými dveřmi přes celou stěnu a s výhledem z postele přes zahradu na moře. Ráno nám pokojský naaranžoval tropické květy na postel, jak romantické a půvabné. A jak nepraktické. Květy přilákaly do postele všechen hmyz ze širokého okolí. Když jsme na to upozornili, druhý den byl pokoj vystříkán chemikáliemi k nedýchání a větrali jsme celou noc. Řešení bylo jednoduché a účinné. Květy jsme společně s krabičkou od dojedeného jogurtu položili v koutě pokoje a zájem hmyzu o naší postel pominul. Překvapující bylo, že v Dharmarie a i jinde na Lomboku nemají moskytiéry, přitom o komáry nebyla nouze, zvláště v otevřených koupelnách.